Vzpomínka či snad pouhý stín čehosi zapomenutého v mysli mi dal dnes stvořit tuhle kratičkou báseň – či spíše zamyšlení.
Otevřené konce jsou jako otevřené zlomeniny –
nepomůže v ráně přikrýt obvazem
ta nevyřčená slova, co nezmění se v činy.
Jejich kosti budou už navždy trčet ven.
Jak moc je to krátké a přitom to tolik řekne.
Jak je to výstižné a krutě naturalistické.
Otevřené konce? Krátká a výstižná meditace v tvém podání. Slova jsou přirozeně za sebou a krásně do sebe zapadají.
Smekám…
děkuji:) nic nepotěší básníka tolik, jako pochvala od básníka 🙂
Od básníka? Do básníků mám daleko, drahá Lúmenn :))))
mě se tvé básně líbí:)
nakonec jsm rád, že mne ten druhý kreperát k tobě přivedl,
tahle báseň je dobrá a asi se k tobě občas, když dovolíš, podívám, ahoj, zdraví pravý kreperat
budu jen ráda, zdraví pravá a nefalšovaná Lúmenn:)