Mám dnes večer takovou elfí jinozemní náladu, v nose cítím slanou vůni Moře, ale nad hlavou mi šumí temný hvozd. No a pro všechny z vás, co ten pocit znají, jsem vyhrabala jednu hodně starou básničku z mého (nejspíš navěky nedokončeného) fantasy příběhu.
Podzimní listy padají na vodní hladinu,
zelené, zlaté jsou v tu smutnou hodinu,
kdy letní slunce přestalo nás hřát
a severní vítr začal do srdcí nám vát.
Lodě šedé a plachty bělostné už čekají,
když hvozdy útěchu pro duši nemají.
Když vkrádá se do lesů zlatavých stín,
pak břehy Valinoru raději uvidím,
jak planou světla jejich do noci.
Hlas Moře jsem uslyšel, není mi pomoci.
Volá mne Světlo západních říší,
Lodičko počkej! Na Moře širé míříš!
Podzim již nastal nám a čas se naplnil,
přestože jarní jas chlad zimy pohltil,
na srdce napadly nám těžké závěje,
lid elfí odchází; zůstává naděje.
Loďko má s plachtami bílými,
počkej a neodpluj, jdu do jara ze zimy!
Větře můj od Moře, silněji musíš vát,
snad břehy Valinoru uvidím. Snad!
Prosím o shovívavost, bylo mi třináct, když jsem škrábala tyhle řádky:) Avšak vzpomínka přetrvala…
MĚ SE TO MOC LÍBÍ…elfíky miluji,…a šumení hvozdu a lákání jinozemě.. známe 😉
Náhodou, vě 13 jsi byla moc nadaná…kéž bych to o sobě také někdy v budoucnu mohla jen krapet říci.. 😉
"kdy letní slunce přestalo nás hřát
a severní vítr začal do srdcí nám vát."
"na srdce napadly nám těžké závěje,
lid elfí odchází; zůstává naděje."
Snad..
A i přesto, že to byl výtvor z doby tvých třinácti let, musím říct, že moc krásný a stydět se za něj nemusíš ani nyní. 🙂 Krásné řádky!