Už dlouho jsem nestvořila žádnou báseň, patrně proto, že v dobré náladě prostě psát neumím. Ale teďka brouzdám internetem a narazím na krásný obrázek jako nakreslený pro mou ségru. Říkám si, že ho Eii hodím k sobě na blog, ať se pokochá nejen ona, ale i vy, ale samotný obrázek (byť s věnováním) je docela chabý obsah článku a najednou zničehonic, kde se vzala tu se vzala začala v mé hlavě růst báseň. Zapustila první veršíky, pak další sloku a nakonec vyzněla i krásně pozitivně a krásně ladí ke zmiňovanému obrázku:) Tak ať se oboje líbí a ještě jednou – věnováno mé malé sestřičce Eii-hime, prostě za to, že existuje a že je správně trhlá:)
Odcházím
za ruku držíc dítě.
S poznáním,
že když se nenadechneš lásky
černá tma zadusí tě.
Odcházím
kimono vlaje ve větru
mraky se na obzoru chvějí
procházím
světem zraněným
Jdeme mu pro naději
to je tak podivně, ťufovitě smutné….
Ale těší mě že zas básníš 😛
Zdravím Lúmenn. Když se budu držet tvých slov o básničkách tak musím jednoznačně tady napsat že je to taková strohá a nepůsobivá básnička (na takovou přibližně podobnou báseň kterou jsem někdy dříve stvořil já sám, jsi mi k mé básničce napsala něco podobného). A to myslím v dobrém samozřejmě.
hmmm … je taková zvláštní…smutná…ale líbí se mi :o)
Teda, je to parádní.n_n Fakt se to moc povedlo.. A ten obrázek je dokonalost-sama.n_n *slint*
ach ty mobilní internety – obrázek nevidím :-/ ale báseň je silná a krásná.
moc pekna a obrazek taky:)
Zvláštní…tvůj styl je sice neidentifikovatelný a neohrazený….ale toto jde nějak mimo něj…i přesto to něco v sobě má…Líbí se mi to, určitým způsobem 😉