Nejhorší na básnění je, že mi prostě nejde, když jsem spokojená a šťastná, což (díky bohům) většinu posledních dní jsem. Ruku v ruce s milovaným a obklopena přáteli létám mimo realitu, povinnosti řeším jen jsou-li skutečně nezbytné a užívám života.Ale i přesto jsou některé noci příliš dlouhé a někdy nejde usnout, i kdybych hodně chtěla. V těch okamžicích do ruky uchopím pero a tořím tak, jako dřív.
Uznávám, že už jsem stvořila lepší věci, ale přesto vám předkládám poslední výtvor. A slibuji, že budu více psát:)
Jak kdybych spolkla žiletku
mé srdce krvácí.
Pro ticho neslyším.
Slabá jak slepý kůň
nocí se trmácím.
Přikryl mě stín.
Půlnoční tanec
na hrobu z bílých kostí
ozářil půlměsíc.
Kolem mé duše klec
všech mrtvých budoucností
rozpouští světlo svic.
Naše dvě obnažená těla,
kvil větru, noci třpyt
a kouzlo závazku,
že jestli fantazie ještě nezemřela,
jestli srdce stále může bít,
potom není pozdě zhynout pro lásku.
Jsem ráda, že jsi sem zase něco napsala. Chyběla jsi nám.
[1]: Jak komu.
Už bych z toho sestavil melodickou linku s rockovým doprovodem.
krásné 🙂
Něco jako villonská balada. Líbí se mi to s tím koněm. 🙂
Krásna… Noc je veľmi inšpiratívna – často keď sa zobudím z mojich častých nočných môr začnem tvoriť. A tiež mám problém napísať dobrú báseň, keď som spokojná a šťastná… 😀
Slabá jak slepý kůň
nocí se trmácím.
Krásné:-)))