Poslední vzpomínka na zimu zabalená do teplého plédu z veršů pleteného…
Černými křídly noc zemi zahaluje
a svíce na stole pomalu zhasíná.
Vítr za oknem v podivném rytmu duje
vločka za vločkou v tanci svém poletuje
pomalu táhne se každičká vteřina,
když poeta báseň svou dopisuje
a hodina vlků začíná.
V bílý šál zima krajinu halí,
ten kontrastuje s černou tmou.
Zpěv zvláštních hlasů zaznívá z dáli
a básník chladem rozechvělý
bojuje se zvláštní vidinou –
po poli, kde sníh září v běli
královna múz jede se svojí družinou.
Zvonečky zvoní na koňských postrojích,
když královna v svém rudém hávu
se zvláštním úsměvem pozvedne hlavu
a básník touhou nedýchá.
Nocí se ozývá mladých múz smích,
jež veršům a rýmům provolávají slávu
a za saněmi, jež mizí v dáli, satyrů průvod pospíchá
a zpěv, co nocí zněl, pomalu utichá.
Básníka vzbudí jasný den –
noc minula, za oknem slunce svítí.
Však vzpomínka na podivný sen,
na průvod múz, na jejich tancování,
v mysl se vrací bez ustání.
Tak očím básník nevěří, když za oknem
ve sněhu jež se tak krásně třpytí,
uvidí jasné stopy saní.
Povedená, opravdu 😉
Tak… promin ale vímečná mam tagle naschval..;)…
na těle mi přiejela husina – to je dokonalé!
ta báseň myslím 🙂