Poslední dobou mne chytá teskná nálada. Hodně, hodně teskná. Vzpomínám na minulost, protože uběhl již rok od doby, kdy jsem si prožila své osobní životní peklo a díky tomu jsem ztratila toho, koho jsem nadevše milovala a stále nadevše miluji.
Nechci sem přidávat odkazy, kdo chce hledat, najde v loňských článcích z prázdnin. A nebo si vlastně jeden z článků neodpustím. Když to čtu, zase brečím. Jako když jsem to psala, jako kdykoli, když jsem si to později přečetla. Nenávidím se za to, co se tehdy stalo a mít možnost vrátit čas, tak to udělám. I když… tolik věcí mi ten rok přinesl, tolik nových zážitků, tolik změn, ten rok byl strašně silná a těžká lekce. A já ji dokázala přežít. A svým způsobem jsem to potřebovala.
Ale stále to bolí, i po roce. Je to jako střep zabodlý hluboko v srdečním svalu, tak hluboko, že každý pohyb bolí, každý tep se stává nesnesitelným. Ale pořád doufám, že vše dobře dopadne. Že láska zvítězí. Protože pravá láska nemá šťastný konec, pravá láska nemá žádný…vážně? Vážně?
Kráčíme po střepech
a cíl je jenom světlem v dáli.
Na nohou schne krev,
hodiny srdce se dávno polámaly.
Kráčíme samotě vstříc
a chůzi máme prapodivně lehkou.
Buď lásko nikdy nic
a nebo navždycky už všechno.
PS: Hláška „navždy milovat, nikdy neopustit“ byla největší lží, kterou jsem kdy komu řekla. A nejvíc jí ublížila. A přesto té lži stále zoufale věřím. Protože můj skřítek bude v nějaké alternativní realitě, ve vzdáleném vesmíru, v mém srdci stále mým…
PPS: Tenhle článek je naprosto zcestné hnutí mysli…blázním…sním…doufám…miluji…
Jak chápu. Také jsem si to prožila. Ještě jsem nedala na blog všechny texty z té doby, ale v rubrice Texty nějaké najdeš. Nebo na http://www.umenizivota.blogspot.cz, tam mám všechny.
Pravá láska nemá konec… je to už přes 15 let 🙂 Ale už to není láska k tomu člověku (jsem vdaná za jiného a tak šťastná, že mám jeho a ne toho předtím), je to prostě láska. Kterou jsem poznala právě skrze něj a která mě hodně ovlivnila. A která tu je a nezáleží jí na tom, ke komu se namíří. A ano, dopadlo to dobře, i když nejsme spolu. Vysvětlit to je ale na dlouho…
Všechno zlé je k něčemu dobré…ráda věřím, že vše má nějaký důvod a za všechno špatné v budoucnu, za pár hodin, dnů, týdnů či let. . .budeš vděčná, že se to stalo, že sis tím prošla.
ja som teraz taká…. je zložité milovať a vedieť, že druhý vás milovať nebude… možno to tak má byť, možno si nemáme byť súdený a nemáme byť spolu. Hlava to chápe veľmi jednoducho, len to srdce je zranené a nechápe, miestami nechce chápať a miluje. Silno miluje….
Vždycky, když si tvé příběhy čtu, přestávám mít cukání dělat ve vztahu blbosti. Jakože jsme málem udělala něco jako ty. V podstatě mi tvá "zpověď" moc pomohla.
Ví to vůbec, čte tvoje stránky? Kdesi jsme vás viděla a byli jste tak.. prostě mě to srazilo ze židle, když jsem si to všechno přečetla a… já nevím, někdy to člověk musí nechat osudu a času. Buď rány vyléčí, nebo tě dostanou tam kde máš být. Ať při tobě stojí všichni "tví" andělé! 🙂
Zamilovanost je chemická. Navíc máme schopnost si idealizovat to, co už nemáme. S tím člověkem nejsi, nevidíš jeho chyby, netrávíte spolu všední dny, nehádáte se kvůli blbostem. Jenom si idealizuješ tu počáteční chemickou romantiku. Nejdřív se musíš naučit být sama, pracovat na sobě i na vztahu a pak teprve můžeš dojít k něčemu, co je LÁSKA. To je především velký kus tolerance, kompromisů a obětí.
[4]: tak snad jsem takhle pomohla víc lidem, odžila si něco za ně a ano, vše ukáže až čas
[5]: rozhodně máš v něčem pravdu, ale průsšvih je, že ty city se nezměnily za celý rok od rozchodu ani na vteřinu. Určitě je tam jistá forma idealizování, zvlášť potom, co jsem prožila, ale tohle není chemická zamilovanost prvních měsíců, tu už mám roky za sebou.
Třeba to nakonec fakt vyjde. Moc bych ti to přála.
[6]: Já jsem svým způsobem naiva, který na lásku věří. Jenom ne na tu euforickou šílenou zamilovanost. Ale věřím, že spolu dva lidi můžou vydržet, můžou se respektovat, důvěřovat si a může mezi nimi něco silného být, co je sbližuje víc než bláznivý okouzlení prvních měsíců vztahu. Zcela pragmaticky si myslím, že takový vztah se prostě musí "umět". 🙂
Musím souhlasit s Ecritte, když si projdeš něčím zlým,může ti to dát něco pozitivního do budoucnosti…skrze vše špatné se dá najít krása a jednoho dne si snad najdeš svou spřízněnou duši
Láska musí být krásná věc. Víš, že ti, Lúmenn, vlastně závidím? Znáš, jaký to je. Vážně ti přeju, abys byla šťastná! Pořád jsi na tom dobře. Cítíš. Je mnohem lepší být smutná a zamilovaná, než necítit vůbec nic. Nevědět, že takovej cit existuje. Strašně ráda bych to poznala!
Trošku mimoňskej názor, ale co.
Já myslím, že každý v roce 2012 si odžil svou vlastní tragédii a bolest. Ať už psychickou nebo fyzickou.
Ale neboj. Určitě se to nějak urovná. Musíš jen věřit. On kolikrát osud člověku dá do cesty jakousi těžkou překážku, komplikaci nebo nějaký hrozný paradox, které člověka poznamenají. Ale nakonec se to dá přežít.
Neznám ten pocit, ale plně tě chápu. To musí bejt hrozný. Na druhou stranu je dobře, že se aspoň máte pořád rádi a někdy se vídáte. Taky se mohlo stát, že byste na sebe prostě zanevřeli a už se nikdy nesetkali anebo dokonce že by se z vás stali nepřátelé, který by nesjednotil ani Chuck Norris v roli společnýho nepřítele.
Co bude dál, to neví ani dračí císař. Budoucnost ještě není napsaná. Možná najdeš toho pravýho, možná budeš muset hledat jako kretén, možná tě někdo ve Fifince sundá raketometem, možná celý svět shoří pod stínem Deathwingových křídel, možná k sobě zase najdete cestu, možná vílí princezna Narciska se svou armádou svrhne světovládu lidstva, možností je prostě nekonečno. Přeju hodně štěstí a plnou manu, doba je zlá, budeš je potřebovat.
[12]: Mně přijde rozumnější si občas jít z cesty a rány prostě nejitřit. Kamarádství podle mě může fungovat ve chvíli, kdy se oba rozešli prostě proto, že vztah vyčpěl a oni spolu stejně žili jako dva spolubydlící a trávili čas jako dva kamarádi. Pak je rozumný ten vztah utnout a eventuálně můžeme jít společnou cestou, byť jinak. Kamarádství není jednostranný vztah, kdy je jeden možná kamarád a druhý zoufale zamilovaný a trpí.
Je to velice dávno, co jsem řešila podobná dilemata. Mohu říci jen jedno, mládí je hledání a nacházení. Nenajdeme-li, nerozcházíme se? A není třeba litovat ničeho. Hledat dál a najít, je štěstí, radost, souznění, tedy pokud nejsou závazky, jinak je to i věc zodpovědnosti k sobě a druhým?
To mi nedělej, já si svoje prožila v první polovině tohoto roku a sotva osuším slzy za sebe, zabloudím zase tady a samým soucitem bych plakala i pro tebe 😀 Když někdo prožije jakýkoli vztah s člověkem, se kterým si rozumí jako by byl jeho druhou půlkou, těžko se z toho dostává a ještě hůř vysvětluje těm, co to nikdy nezažili. Když se někdo rozejde po hádkách a odpadnou růžové brýle, třeba si řekne, jaký byl ten druhý "kretén" a je mu líp. Když má jistotu, že to kretén nebyl a něco se prostě jen šeredně pokazilo, mozek jaksi odmítá pochopit, jak může být konec. Proč? Proč to tak dopadlo? Některé nezodpovězené otázky jsou děsivě neodbytné…