Před pár dny jsme si s Finnem (= bráškou) udělali takový malý alkoholický večírek – flaška vodky, džus, cigárka a pokec. Měli jsme oba divnou náladu, bylo nám smutno a osamělo a najednou jsme zas neměli nikoho jinýho, než sebe navzájem.
A tak jsme povídali, smutnili, pili a kouřili, až se z toho všeho vyloupla krátká něcojakobáseň. Ne, vskutku to není báseň, je to jen něcojakobáseň, protože krom toho, že se to (občas) rýmuje, bych to básní při nejlepší vůli nazvat nemohla.
Jak se dočtete v názvu, je to spíš taková nálada. Náladička jednoho večera, zanesená na papír v tu a tam rýmovaném sledu myšlenek. Možná je to svým způsobem umění a možná je to jen blábol, stvořený opilým mozkem. Přesto…proč to nezveřejnit. Třeba jednou budete sedět nad sklenkou vodky (a možná i s revolverem, jak zpívá klasik) a vzpomenete si na mě. Na zdraví:)
Jsem alkoholik, když piju sama?
Jsem notor, když moje rána
vypadají jak ze surrealistické grotesky?
Jsem emo, když moje stestky
mě pohltí a zadusí?
Kdo nikdy smutek nezkusí
neví jak vypadá radost.
Už mě sere stádnost.
Už mě serou ty vaše vychechtaný obličeje.
Už mě sere, že se nic neděje, když se děje,
že víte, že v nitru umírám
a přece
mi nikdo pomoct nemůže. Nechce?
Co hledám, když nic nehledám?
Co můžu, když nich nechci?
Jsem v kleci.
V kleci svých vlastních hořkých pocitů,
v kleci svejch mozkovejch závitů.
Jsem v kleci, kterou si tvořím jen ve svojí hlavě.
Nežiju zdravě,
já vlastně vůbec nežiju.
jen se potácím v alkoholovým opojení,
než se zas a znova pobliju.
Nic není.
A nic už ani nebude.
Nic nezbude
z našich mozků,
vyleptanejch sračkama tohodle světa.
Udělali jste ze mě trosku
a po víře je dávno veta.
Jen z naděje
pletu si stále biče.
Jak z hoven.
Smrtka se směje,
že od bran nebejskejch má klíče
a my nemáme zase nic.
Jak z toho ven?
Na nebi půlměsíc
a v duši jenom trocha vína.
Nekonečná vina.
A nekonečný smutky.
Na zármutky
se nalepěj náplasti a bude to dobrý.
A co když nebude, ptá se to malý dítě v nás.
Musí být, říká ten dospělej, co pořád nepřestal věřit.
Pod kůží mráz
a srdce se chvěje.
Dá se však smutek změřit?
Pocitům postavit hráz?
Proč nejde to nějak snáz
Zvítězit nad svou rozháranou duší,
když světu o tolik víc sluší
smích.
A víra.
Celý svět ztich.
a zima zvítězila?
Nikdy ji nenech vyhrát nad láskou.
Vždyť ve tvém nitru dřímá síla.
Najdi ji, najdi, prosím nastotisíckrát.
Vždyť život tě má rád.
Má? Odpověz otázkou.
Miluješ?
Miluji!
Najdi řeš…
najdi řešení!
a rozpal svoje srdce do běla.
Kdybych to věděla
nikdy bych se tu nezrodila.
Nikdy bych svoje křídla bílá
nezačernila popelem!
Volá mě, volá kyprá zem
však vrátit se domů ještě nesmím.
Spím? A nebo nespím?
Jsem alkoholik, když piju sama?
A když si sama zodpovídám otázky,
Jsem blázen?
Když stůňu
od lásky?
Jak říkával J.Ch:
Já nežiju, je mnou žito.
Prima poesie …
XDD whoaaaa dost zaujimavo napisane *o*
Moc hezké, mé básně v opilosti jsou úplně jiného ražení, skladající se z obyčejných hospodských popěvků 😀
S tou vodkou to nemohlo být tak strašné, dává to smysl, smysl až mrazí.
pravdivé až to bolí. moc krásně napsané.
je dobrá, moc dobrá. Lepší, než když se snažíš, aby byla dobrá =D
Nechci kazit atmosféru, ale z toho vašeho pití jsem si už už myslela, že se stalo něco trochu jiného 😀
[7]: nene, neboj, už jenom sourozenci:)
Zaujímavé. Táto báseň má niečo do seba.
Jednoduchá, miestami presýtená filozofickými otázkami (alebo existencionalistickými, eh, dlhé slovo), nepridŕžajúca sa rýmov a nejakých pravidiel.
Dokonca aj keď si to prečítam nahlas, nejde to. Verím však, že človek v atmosfére, ktorá tam musela vládnuť, by to vedel predniesť so všetkým, čo k tomu súvisí. Smekám – neviem, či by som dokázal vytvoriť niečo takéto.
Dobrá báseň. 🙂
Aspoň máte s bráchou jeden druhého.
Milá Lúmenn, mám pocit, jako bych se v tom našla, že většina slov je mi vlastních – dost na to, abych tadyten komentař mohla zveřejnit… to o kleci a hrázi, o nekonečných smutcích, o hledání síly, o mírném zmatku,… o přání tu chvílemi snad radši ani nebýt, když tu na světě moje tělesná schránka jen živoří, otázky… a spousta ironie až sarkazmu 😉 – mám pocit,že to znám. Alespoň tak na mě tato tvá slova v mojí hlavě působí, kdyžtak mě vyveď z omylu 🙂 Tahle báseň se mi hodně líbí. A jen na okraj, fascinuje mě, jak někdo dokáže pocity našroubovat do slov, někdo je vyjádří hudbou… A někdo to nedokáže vůbec. Juj, promiň, můj první komentář a hned vypadám, že jsem děsně ukecaná 😀
[11]: jsem ráda, že jsou lidi, kterým se trefím do nálady, pro autora je to skvělý pocit – pocit, že v tom není sám, i pocit, že se někomu líbí jeho dílko. A jen klidně piš dlouhé komentáře, ráda si počtu:)