Tahle báseň vznikla jednoho podvečera, kdy se zdálo, že boj, který vedeme, nemůžeme vyhrát. že nepřítel, který proti mě a Mamutovi stojí, je nepřemožitelný – ne proto, že by byl příliš silný nebo zlý, ale prostě proto, že neexistuje žádná cesta, jak jej přemoci, aniž by u toho jeden z nás nezahynul.
A z bezmoci, zoufalství a lásky se zrodila pár slov, seskládaných do veršů, které rozhodně nepatří k mým nejlepším, ale je do nich otisknuta nálada okamžiku, který už nikdy z mé paměti nezmizí.
Doufám, že vám v hlavách zůstane jen na tu chvíli, než dočtete řádky a pak se ztratí, aniž by na jazyku zůstala pachuť hořkosti, kterou ještě dodnes musím chutnat já…
Země je pokrytá popelem,
popelem nasáklým krví.
Proč když člověk začne věřit,
tak se všechno zmrví?
Na nebi prosvítají hvězdy,
ostré a chladné, bez citu.
Proč když čekáš na lásku,
najednou ta děvka není tu?
Srdce mi proklálo ostří,
ostří, které vedla tvoje ruka.
Proč nemůžu tě poslat do prdele
a zažívám s tebou tvá muka?
Za mraky zašlo slunce
a se stínem přišel i chlad.
Chlad, co se rozlévá v mém srdci,
už vím, jak je kurva těžké milovat…
Mrazí mi zté básničky po zádech :/
Tak , tak mrazík obchází kolem.
přeběhl mi mráz po celém těle
Milá Lum
máš úžasný talent vyjádřit metaforou své pocity
Mir
moc krasne 🙂
to je fakt povedený díloko:D