Osamělé večery přejí tvorbě…ale jaké tvorbě?! Aneb o osudu, oprátkách a smutku v jedné básni…
Osud mi upletl oprátku –
ze slz, které jsem vyplakala
z krve, kterou jsou prolila
z chvilek, které jsem proklínala
ze srdcí, která jsem zranila.
Osud mi upletl oprátku,
ta mi teď hrdlo stahuje.
Má duše ale stále síly sbírá
mé srdce také ještě neumírá
mé srdce, které pořád miluje!
Osud mi upletl oprátku –
ze všech mých slov a ze všech skutků,
z černé tmy, do níž jsem se skryla,
ze všech těch lidí, kterými jsem byla,
z mého prokletí a z mého smutku.
Osud mi upletl oprátku,
jak kočka s myší se mnou hraje si!
Čeká až poslední slza dotkne se země
čeká až všechna láska vyprchá ze mě
a pak mě na ní oběsí.
Krásná.. opravdu… máš úžasný styl… osobitý a chytne za srdce 🙂
Och, nemám slov…
Je to krásné.Chválím,jen tak dál;)
[2]: Jen tak dál?!? Jako vážně? Vím, že tohle píšu pět let po tom, co vznikl tenhle komentář, ale tohle vážně… No prostě chci říct, že ta báseň je krásná, ale jak se při jejím psaní člověk musel cítit? Co se mu muselo honit hlavou? A jak pod ní někdo může napsat "Jen tak dál?"