Loď života

Publikováno Od LumennKategorie:poezie...
Nedávno jsem seděla v mé oblíbené hospůdce a psala. Napadla mě básnička, kterou jsem o několik dní později věnovala člověku, který mi momentálně tak trochu straší v hlavě a vůbec nevím, co z toho může být. Asi mi nezbývá, než to nechat plynout. Původně jsem tu básničku chtěla dát sem na blog, ale pak jsem si řekla, že ji nechám v soukromí, aby byla vážně jen pro jedny oči.
No a aby vám to nebylo líto, přináším jednu hodně, hodně starou věc, někdy z roku 2009 možná, možná ještě starší, kterou jsem našla při uklízení šuplíku a doteď ji kromě mě nikdo jiný nečetl. Tak snad to bude dostatečným zadostiučiněním (to je ale blbé slovní spojení, co?:)).
Jak vodu ze dna děravé plachetnice
vylévám ze srdce slzami svůj žal.
Až se loďka potopí a zhasne moje svíce,
zbude ještě někdo, kdo by mne oplakal?
Snad obloha zapláče a déšť pokropí máry
a měsíc, věrný druh, mne přijde pozdravit.
Krví mou připijí a zvednou své poháry
ti, kdo smrt básníka, budou chtít oslavit.
Pro slzy básníků nebo pro jejích krev,
málokdo nalezne v srdci pochopení.
Jen klidně plivejte, pokrytci, na rakev,
ovce ta není vlk, ta zuby nevycení.
Jenom se chechtejte, ubohé šedé trosky,
smrt je možná konec, nikoli však cíl.
Trapte svoje těla, týrejte si mozky,
já vím, že neumírá, kdo celý život snil.
Když lodi žití přes okraj voda se přelije,
voda slaných slz a hořkých trápení,
zjistí člověk, že existuje, ale nežije,
kdo nenalézá si dost času pro snění.
Možná, že jiné světy básníkům přejí víc,
možná i tupé stádo se jednou vydá na pochod.
Já si však nepřeji už dlouho téměř nic,
jen přestat slzy prolévat a svěřit se v temnou náruč vod.

Lumenn

10 komentáře “Loď života”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *