Od chvíle, co mi tyhle malé šelmičky učarovaly, se jich pořád nemůžu zbavit a derou se mi potvůrky každou chvíli do veršování. Třeba před nějakým časem tady. A nebo rovnou do pohádek, že:) No a aby toho lištičkování nebylo málo, přimotala se nějaká i do nejnovější básně, kterou jsem psala v takové splínovité náladě. Ano, i když teď zažívám asi nejlepší období v životě, občas si můj mozek prostě řekne, že jsem až moc šťastná a dostanu splín jen tak bezdůvodně:) To si pak zalezu do koutku a píšu takovéhle řádky, aby mě to zase rychle přešlo;)Pro sochy z ledu stavím vzdušné zámky
a chci a stejně nechci se držet zpátky.
Jsem trochu stará věřit na pohádky.
V své hlavě měním okovy na náramky.
a chci a stejně nechci se držet zpátky.
Jsem trochu stará věřit na pohádky.
V své hlavě měním okovy na náramky.
Samu sebe připla jsem na obojek,
chci zkrotit lišku, toužíc po ochočení,
chci najít řád, kde nikdy nebyl, není.
Mé srdce neběhá jako hodinový strojek.
Ode zdi ke zdi potácím se.
Hledám se i když neztrácím se.
Sama před sebou utíkám.
Ode zdi ke zdi ve vnitřním sváru,
kalená ocel, co pukne v žáru,
má rozervaná duše básníka.
Chtělo by to něco optimističtějšího. Tento typ básniček je takový skleslý, smutný, řekl bych.
[1]: -_-
Teda mně se to líbí, je to nádhera. Je v tom vložená duše, vážně moc hezký.
Páni 🙂 Mluví z toho duše, hezké.
"chci zkrotit lišku, toužíc po ochočení,
chci najít řád, kde nikdy nebyl, není."
Tato slova mi velmi připomněla Malého Prince 🙂
[4]: v liščím básnění jsem se jím trošku inspirovala, jsem ráda, že si toho někdo všiml:)