Někdy má člověk pocit, že pochopil celé lidstvo, že chápe pravidla světa a pronikl za oponu. Že zná tajemství bytí, poznal, co v lidských srdcích schází a co svět potřebuje, aby byl zaplaven láskou a štěstím. Ve chvílích, kdy se mu ze dna duše dere nejhlubší smutek, jaký kdy poznal, je to o to silnější.Ale pocit zmizí a zůstane jen prázdnota. A báseň.Nepatříme nikomu,
chceme být něčí.
Noc co noc pláčeme,
zkroucení v křeči.
Zkroušeni minulostí
přítomnost nechápeme.
Hledáme výmluvy
a nevíme, co chceme.
Na cestě životem
mimoděk chybujeme.
Tváří v tvář samotě
teprve milujeme.
Krásné.
Ahoj, máš asi zajímavej obsah blogu, ale vzhled nic moc. Trochu originality! Dělej s tím něco!
S pozdravem
BLOGGERS FACTS!
"Říkáme, co si myslíme!"
Myšlenka toho moc pěkná,ale forma se mi přiliš nelíbí, je to dle mě mírně otřepané. Sama píšu,ale nejsem nějaký odborník,proto mou kritiku ber pouze jako subjektivní vyjádření.
To je výborný.
[2]: tento blog má príjemný vzhlad, podla mňa lepší než obsah 🙂
Zajímavý pohled složený z mnoha pravdivých myšlenek…
krásna báseň 🙂
Přijde mi to smutné . . .
Zdarec,
[8]: mě zas víc zaujmul ten obrázek co je výše v článku.
[7]: jo… je hezká no
[3]: Je to dost kýčovitý. Kdyby to napsala třináctiletá slečna z první nešťastný lásky, tak bych to ještě asi vzala. (Taky zkouším do šuplíku psát, ale do poezie se fakt radši necpu, není to taková sranda jak to vypadá. Pár rýmovánek sice v počítači mám, ale jsou to cvičení, na kterých jsem si ověřila, že verše fakt nejsou moje parketa.)
Pěkný…. někdy ale člověk nevidí to, co má přímo před sebou a proto bývá nešťastný. Lůmenko drž se.