V rámci mé již několik dní se táhnoucí morbidní nálady jsem konečně opsala do počítače pár nedávno napsaných básní – a zde je jedna z nich. Jak už je mým zvykem, nekončí dobře – ale ani špatně. Záleží na úhlu pohledu…
Patříme k sobě
jak zeleň listů patří k jaru
však chvíle malá zbývá jen
než podzim v zablácených botách
svým dechem plným mrazu
shodí všechno listí z křehkých větví
a jejich krása se v šeredném bahně
rozpadne navěky.
Vpíjíš se do mě
jak inkoust do papíru
však svíčka hoří příliš blízko nás
už jen okamžik
a papír s inkoustem se vznítí
a troud našich srdcí
rozpustí řeka hořkých slz.
Na čas jsi byl mou lampou
a já byla tvým knotem.
na pár úderů srdce
‚s mi v žilách místo krve koloval ty
a z tvých tmavých očí
kanula jsem já.
Však realita v bílém plášti
už nám buší na dveře
a postel vychládne dřív
než řeknu jim, žes tu byl –
bodal mě více, než ty jejich jehly
a hojil mě víc, než každý jejich lék!
Hořel pro mé oči
a tančil pro můj stín!
Však pokoj je prázdný
bílý strop a stěny objaly můj strach,
že brána se zavírá
pro naši lásku, naději a sny!
Proskočit toužím škvírou mezi veřejemi
než paprsky slunce kouzlo noci zhatí…
Do vytřeštěných očí se zabodlo světlo baterky.
„Exitus ve 04:35, příčina neznámá. Zapište to do její karty, sestři.“
Ahoj.ky … moc pěkné básničky … to si fakt psala ty … ? pokud jooo … tak co to v tebe vyvolalo … a fakt pěkné
líbí se mi ta druhá s tím inkoustem … 🙂
Ovšemže já, když je to v sekci mé básně;) a mimochodem – tohle je jedna báseň, pouze rozdělená do slok. Díky za pochvalu ale štvou mě lidi co si nedokážou všimnout očividných věcí 😀
Nemohu si zrovan vybavit nějaké sloveso obdivu, které by se sem hodilo.
Konec je mírně děsivý… takový mrazivý, ale ano, patří tam.
První dvě sloky jsou také velmi dobré… překvapivá přirovnání.
Zvláštní zážitek ze čtení.