Jarní

Seděla jsem takhle na lavičce v lázních, kde teď pobývám, kousek ode mě se líně procházela kočka, na větvích borovic cvrlikali ptáci a zažloutlá, po zimě unavená tráva se komíhala v jemném vánku. Svítilo slunko a já si užívala jeden z prvních opravdu teplých dnů, kdy člověk sedí na lavičce a neklepe se zimou, naopak, rozepíná kabát a nastavuje tvář po dlouhé zimě pobledlou tvář sluníčku.

A jak jsem tak seděla, pokuřovala si a blaženě se koupala ve slunečních paprscích, zafoukal vítr a jeho zpěv mi donesl verše. Po dlouhé, dlouhé době žádné smutné depresivní žblechty plné slz, smrti a zoufalství, žádný pan Žal, co mě pevně objímá studenýma rukama, ale teplá jarní báseň, která je plná naděje, těšení a měkkého, hřejivého slunečního svitu. Země se probouzí…a já s ní:)

Jarní vítr mi čechrá vlasy,

však do údů se vkrádá zimní chlad.

Já ale věřím, že se jaro blíží snad

a země tiše šeptá: „Zasít!“

Stromy se jemně zachvívají,

z dlouhého spánku procitají.

Dávno setřásly všechen sníh,

co zima jim nechala ve větvích

a teď už jenom vyčkávají.

Míza se bouří v kořenech,

ze země stoupá dlouhý vzdech

a mé duše se chápe snění

a touha po jarním probuzení.

Jen ještě pár nocí, které se už krátí,

pak z hlíny vyraší tráva nová

a zazní píseň, která nemá slova

a jaro do kraje se vrátí.