
Zase jsem si v blbé náladě hrála se slovy, jako poslední dobou tak často.
A více než báseň je to vskutku jen taková hra, nemá to ani moc pointu, jen je v tom jako na velké hromadě svinčíku naskládaná všechna bolest, která se mi teď kupí v duši, hrozíce ji rozervat.
První dva verše jsem si dnes zapsala do deníku a pak mě nějaká tajemná síla, jíž se dá říkat Múza, Inspirace a nebo jen čiré Zoufalství, donutila psát. Snad se zase někomu trefím do nálady, i když v jeho vlastním zájmu vskutku doufám, že ne…takovou náladu bych nikomu nepřála..
Probuzení z letargie
a nebo propad do hlubin?
Na dně duše se krčí temný stín
a srdce čím dál zoufaleji bije.
Duševní umučení
a nebo procitnutí ze sna?
Skořápka těla je mi náhle těsná
a v prázdné duši nic než bolest není.
Ze srdcových karet stavím hrad,
děsím se každého dýchnutí.
Těžko však zvedá se žebrové klenutí,
v šachách ze svých kostí dostala jsem mat.
Z posledních sil čtu knihu svého života,
prsty od krve hladím rozdrásané strany.
Inkoust se rozpil a pak se otevřely brány
a ven se vyvalila Nicota…

Ale jo, to by odpovídalo.
Nicota,
co valí se skrz brány,
ta právě sežrala mi
další kus života.
Tak ať je dušičce líp.
Páni, i takové depkařiny píšeš nádherně
Mě ses etdy do nálady trefila dobře. Mizernou náladu mám poslední dva měsíce skoro nepřetržitě. O to víc si pak jeden váží těch světlých chvilek
hluboké
Právěže ano.. já těm veršům moc dobře rozumím a v poodobním duchu se to se mnou táhne poslední týdny..
Huh, ten konec byl děsivý. Bylo to jak armáda temnot. Nejsem odborník na básně, ale ta tvoje je působivá.