
Ráda bych psala optimistické verše, plné jara a vůle k životu. A ono ne že by jaro nebylo cítit ve vzduchu a ne že bych nebyla obklopena přáteli, díky kterým život miluji. Ale někde v srdci mám pořád zabodnutý trn a v něm otisk ruky skřítka, přičemž on nebyl ten, kdo jej tam zabodl. Byla jsem to já. A o to hůře se každý večer usíná ve vychladlé posteli, o to hůře se ráno rozlepují oči do dalšího dne samoty.
Kéž by zapomenout bylo snažší, kéž by osvobození přišlo s příštím ránem, kéž by trn zarostl a přestal bolet. Ale naděje je to, co umírá poslední a dokud ve mě žije láska, nedokážu se jí vzdát.
Tak alespoň svou bolest uzamykám do veršů a doufám, že s tečkou za poslední větou zmizí z mého nitra.
Jsi moje Nemesis,
má múza hořkosladká.
A stejně’s mi dal sbohem.
Však stále nechal sis
pootevřená zadní vrátka.
Po rozloučení strohém,
po tvrdém prásknutí dveří,
jako by z rány vytek hnis
a já zas v uzdravení věřím.
Vrásčitá budoucnosti,
tvoje tvář nebývává hladká,
přesto se do tvých rukou svěřím
a než čas ohlodá mé kosti
a země krve vsaje krůpěje,
než potopí se žití bárka vratká,
budu doufat, že jsem protrpěla dosti
a že ještě nezemřela naděje.

PS: nezmizela…
Smutné, upřímné, citově hluboké…
Poslední neumírá naděje, ale černý humor. To jsi pronesla ústy myslím zaklínačky Clerriel. A měla(s) pravdu. Černej humor totiž neumírá nikdy.
Nádherná poetry, smutná a dokonalá