Doufám, že smím doufat

Ráda bych psala optimistické verše, plné jara a vůle k životu. A ono ne že by jaro nebylo cítit ve vzduchu a ne že bych nebyla obklopena přáteli, díky kterým život miluji. Ale někde v srdci mám pořád zabodnutý trn a v něm otisk ruky skřítka, přičemž on nebyl ten, kdo jej tam zabodl. Byla jsem to já. A o to hůře se každý večer usíná ve vychladlé posteli, o to hůře se ráno rozlepují oči do dalšího dne samoty.

Kéž by zapomenout bylo snažší, kéž by osvobození přišlo s příštím ránem, kéž by trn zarostl a přestal bolet. Ale naděje je to, co umírá poslední a dokud ve mě žije láska, nedokážu se jí vzdát.

Tak alespoň svou bolest uzamykám do veršů a doufám, že s tečkou za poslední větou zmizí z mého nitra.

Jsi moje Nemesis,

má múza hořkosladká.

A stejně’s mi dal sbohem.

Však stále nechal sis

pootevřená zadní vrátka.

Po rozloučení strohém,

po tvrdém prásknutí dveří,

jako by z rány vytek hnis

a já zas v uzdravení věřím.

Vrásčitá budoucnosti,

tvoje tvář nebývává hladká,

přesto se do tvých rukou svěřím

a než čas ohlodá mé kosti

a země krve vsaje krůpěje,

než potopí se žití bárka vratká,

budu doufat, že jsem protrpěla dosti

a že ještě nezemřela naděje.