Všímáte si, že po dlouhé době zase básním? A to tak, že často. Je to asi dva měsíce, co jsem si koupila malý oranžovo-červený sešitek (hrozně hrozně krásný, mimochodem) a už je v něm hodně popsaných listů.
Možná je to tím, že se zase v mém životě objevil někdo, kdo mi není úplně lhostejný a jako vždycky to nemůžu mít jednoduché. Všechny ty složitosti tedy převádím do veršů a doufám, že po roce samoty se na mě zas brzy usměje štěstí. A nebo láska. A nebo obojí.
Snažím se nedoufat, ale to doufání je nějak silnější než já. A o to víc veršů kape z mého pera. Alespoň nějaká pozitiva tohle věčné čekání má:)
Černou díru vykousanou v ledu
a dvě kila šedi v popelníku
nechals tu s třemi svými promiň
a jedním slovem díků.
Slzy se snažím polykat,
nehledat ve tmě nevyřčená slova,
však srdce prázdné chce zas najít smysl
a minulost chce se znova opakovat.
Snad rozkřešu v tvých očích jiskry, které hoří,
v očích moc starých na člověka.
Však zatím dusím pláčem vlastní plamen,
však zatím nezbývá, než čekat…
Opět nádherné 🙂 Tvoje básně jsou vždy v něčem stejné, ale pokaždé úplně jiné. Zkrátka jako tvoje pocity při psaní….
[1]: Přesně. Až to někoho nutí pídit se po detailech.
Opravdu moc krásné básně. Na některých láskách je kolikrát nejlepší to, co za básně z nich vznikne :-))))))) Ale tahle třeba bude ta, ze které vznikne i víc než to 🙂
Další nádherná báseň
Dobrý den slečno, zabloudil jsem na Váš blog a asi mi chvilku potrvá, než se prokoušu vším textem (neb jste se asi také nakazila grafománií, že?:)
Nicméně stejně mne nejvíce zajímá poezie, takže začnu u ní a zanechám tu a tam nějaký komentář…