Když pocit ze své ubohé bezvýznamnosti a ztracenost své existence promítnete do básně, zdá se vám, že je to všechno pryč. Aspoň na chvíli. Tahle báseň je o tom, jak nechci dopadnout:)
Ráno mě vzbudí
mrazivé slunce
a já cítím
jak mě ze smrtelným chropotem
opouští astma
a na jeho místo nastupuje rakovina.
Ve špajzu místo flašek vodky
posměšně cinká
ocet Amundsen
a zapáchající kouli plísně
už nedá se věřit,
že kdysi byla chléb.
Starý ochmelka
vysklil mi okno svými játry
a ta mi tu teď otravují vzduch
už dost nasáklý
mým smutkem, zoufalstvím
a stále rychlejší sebedestrukcí.
Přikrčená vyjdu do zatuchlé chodby
a místo sešlapaných schodů
se na mě šklebí
skluzavka plná žiletek.
Na chodbě stojí nájemníci.
Ve dveřích té sousedky
co pomlouvá a žaluje
a spí s domovníkem
teď hlavou pokyvuje
rodina jehovistů
rodina dobrých křesťanů
a ukazují si prstem
na mé dlouhé černé vlasy
na sukni špinavou od vína,
co smrdí dýmem z cigaret
na moje bledé zhublé ruce
a já křičím!
Jak lev biju o mříže!
Jak lev v kleci jatý!
Jak lev v kleci
kterého proměnili v malé plyšové koťátko
mrskám ocáskem
a bojím se.
Bojím se, že žiletky
mi jednou rozpářou bříško
a na ulici bude ležet vata
a v ní mé srdce celé od krve.
Potom ho najdou jehovisti
a ta paní ho uvaří
svým dětem k večeři
a než ho snědí
ten pán jim vysvětlí,
že život je boží dar
a nikdo s ním nesmí plýtvat.
Amen.
Amen.
Komentáře