Při prohlížení a vymazávání „zbloudilých“ složek v počítači (to jsou takové ty, co jsou uložené úplně jinde než mají být a jmenují se tak, že vůbec nevíte o co jde, dokud je neotevřete) jsem našla jeden soubor s básničkou. Asi jsem ji napsala v nějakém náhlém záchvatu ispirace a patrně mi v tu chvíli bylo pěkně smutno – nejspíš po Mamuťákovi, protože právě tomuhle chlapovi, který má skoro dva metry, říkám skřítku.
A tak pro něj a všechny zamilované a všechny, co věří na víly a skřítky. Tentokrát s nižší uměleckou hodnotou, ale více city:)
Že prý jsem silná a nic mě nerozhází,
když svoje srdce na zámek zamykám.
Proč tedy chlad do těla proniká?
A proč mi jeho láska tolik schází?
Že prý skřítčí svět není pro zraky lidí
a že fantazie není nic pro dospělé.
Proč však s ním věřím, že žít je skvělé?
Proč mezi stébly víly běhat vidím?
Že prý lidské dny se k konci schylují
a naději zbývá do hrobu zahrabat.
Proč se však jeho modré oči umí smát?
A proč svého skřítka pořád miluji?
tahle báseň mě dojala 😉 zklamání v lásce je mi až příliš známo…
Ahoj máš moc pěkný blog:) taky bych chtěla mít takový:) koukneš se prosím na můj? http://vodni-zelvy.blog.cz/
Předem děkuji:)
Zajímavé, takové složky nemám (mám vždycky silné nutkání něco pořádně roztřídit, pojmenovat atd., abych v tom měl pořádek). Zato ve fotkách mám bordel…
Zamilovaný nejsem, na skřítky a víly nevěřím. 😀 Takže asi není pro mě. 😀
Ahoj, přesně jak píšeš, normálně člověk ty složky ani neotevře a pak jednou příjde taková nálada a hle…vystižná básnička…:)
[3]:
[3]: fakt mi to nedalo… jukni na mé stránky, mám skřítky vyfocené..skřítkové totiž existují :))) není to fake!