Možná vás zarazilo, že pod články nacházíte následující sdělení:
Tento článek není možné komentovat. Pokud k němu chcete vyjádřit svůj názor, sdílejte ho na své vlastní platformě nebo sociálních sítích. Kdyby mě zajímal váš názor, četla bych si já váš blog a ne naopak. S láskou Lúmennka
Když jsem v roce 2006 (před 20 lety, probohy!) začala psát svůj blog, zařekla jsem se, že nikdy nebudu mazat žádné komentáře, žádné názory, ani kdyby byly sebepitomější, dokonce ani urážky a hejty. Prostě absolutní svoboda, nulová cenzura. Naivní, já vím. Stálo mě to ale hodiny a hodiny hádání se, dohadování, debatování, obhajování, vyvracení, popírání, vysvětlování a k tomu jsem si sama o sobě musela občas číst totální sračky, z kterých mi i přes léty vypěstovanou hroší kůži (ahoj a díky, práce v customer servisu), nebylo vždycky úplně veselo. Ale kupodivu jsem ani tak (až na vyložené spamy s reklamou na zvětšení penisu) skutečně žádné neodstranila.
Vidím to pořád stejně. Cenzura je mi odporná a věřím, že i úplní dementi mají právo říkat, co si myslí. Jenom já na tom už participovat nechci. Naprosto svobodně dávám každému člověku možnost se k mým článkům vyjádřit – ale někde jinde, děkuji pěkně.
Víte, internetové diskuze byly můj koníček fakt dlouho. Jakože fakt dlouho, bude to nějakejch těch 20 let (zde věnuji tichou vzpomínku Onnee a mému náctiletému já, jehož největší akutní problém byl, do jakého žánru se řadí kapela Sisters of Mercy).
A naučila jsem se během těch let, že 99% diskuzí na internetu vedete buď s člověkem, kterej váš článek pořádně nečetl, nebo s člověkem, který si ho ani přečíst nehodlá.
V tom prvním případě vás dotyčný osočí z myšlenky, kterou nezastáváte či se vás zeptá na otázku, na kterou váš text poskytuje odpověď. Takže strávíte většinu diskuze tím, že se snažíte dotyčnému všechno, co jste hodiny psali do ozdrojovanýho článku s obrázkama a vyšperkovanejma formulacema, znovu přežvejkat jinými slovy. Což se vám samozřejmě nepovede, bo tahle mise je předem ztracená.
V případě druhém je to jako se psama, co chodí ochcávat patníky. To nejde zrovna kolem člověk moudrý, homo sapiens, ale obyčejná opice, která si musí označkovat teritorium. Opice nečte. Opice dokonce ani nedokoukává videa do konce. Opice jen potřebuje říct svůj názor, když vidí klíčový slova. Amerika. Migranti. Ukrajina. Babiš. Stavební zákon. Bartoš. Volby. Svíčková s knedlíkem… Je úplně jedno, jak hlubokou analýzu uděláte, kolik argumentů předložíte, jaké důkazy pro ně máte. Opice si přečte titulek a začne se s váma hádat jako osoba z prvního případu, akorát v jednoduchých stále dokola opakovaných floskulích a nakonec po vás začne pravděpodobně ještě metat hovnama.
Zbývá to vzácné 1%, kde si s někým, kdo s vámi nesouhlasí, vyměníte spoustu argumentů, které vás ani jeho sice třeba nepřesvědčí změnit názor, ale rozhodně vám rozšíří obzory, získáte nová data nebo nové směry uvažování. Dobré protiargumenty také prověřují sílu vašeho přesvědčení a nutí vás neusnout na vavřínech „jediného správného názoru“.
A kvůli hledání téhle perly v kupě sraček komentáře fakt zapínat nebudu. Možná mi občas přepne a tu a tam dostanu chuť si přečíst něčí názor. A dost pravděpodobně stejně nikdy tenhle blog nebude číst dost lidí na to, abych si vůbec musela dělat hlavu s komentářema. Blogy jsou naštěstí pasé, třeba brzo budou pasé i ty internetový diskuze.
Klíčový slovo: arogantní kráva. Unga bunga, opičáci.
S láskou Lúmennka