Jediná vybarvená v černobílém světě

Jediná vybarvená v černobílém světě. Takhle se poslední dobou často cítím. Jako bych svými barvami vyčnívala, nezapadala.

Snad se na první pohled zdá, že ten, kdo je barevný, musí být lepší, šťastnější než ti, co jsou jen v černé a bílé. Ale opak je pravdou. Černobílým nechybí barevnost, v jejich světě není a proto je jejich svět možná omezenější, možná méně trojrozměrný, ale spokojenější. Neboť kdo nezná barvy, kdo je nevidí, tomu nechybí.

A já barvy kolem sebe bytostně postrádám. Tolik černobílé, tak málo rudé a zelené a modré a žluté… Tak málo duší, které se chvějí odstíny duhy. Byly takové, létaly kolem mě, ale jako by se mi teď všechny vzdálily a já se potácela sama jediná a barvy druhých v nedohlednu.
Chybí mi barvy. A chybí mi mí barevní lidé, kteří se rozprchli bůhvíkam. Někteří vybledli, ztratili se v černobílém davu. A jiní sice stále září, ale daleko, tam, kam na ně nedosáhnu.

Prožívám teď osamělé a nezrovna šťastné období. Hledám se, motám se v kruhu, z nějž ne a ne vystoupit. A mé barvy jsou mi na obtíž. Vnitřní svoboda stává se vnější klecí. Vnitřní světlo naráží na vnější temnotu. A tlukoucí srdce není slyšet skrze kamennou hradbu kolem mě.

Chtěla bych vybarvit svět. Natřít ho svojí paletou. Ale nemůžu, nesmím. Nemůžu bojovat světu navzdory, jakkoli toužím být obklopena spektrem barev, nemám právo zasahovat do života druhým a násilím jim vnucovat své vidění světa, ačkoli jej mohu považovat za lepší. Mohu jen zářit, zářit barvami duhy, svítit a tepat a žít a milovat.

Nic z toho se mi nechce, šedá na mě dopadá z dusivou tíhou a únava mi stlačuje ramena dolů. Sama na černobílém plátně zářím do tmy a doufám, že si mě někdo všimne. Že mi někdo podá ruku, teplou ruku s rudou krví a béžovou kůží, s modrými žilami a růžovými nehty, ruku chvějící se životem a pomůže mi vstát z šedavého prachu. Protože barvy jsou mi vším. A černobílý život mě pomalu zabíjí.