Druhá část této kapitoly nás zavede k Fangornu, kolem kterého Lúmenn s Manamrodem míří na jih. Ještě předtím ale proběhne poslední a definitivní loučení.
Když opustili stín lesa, byla již tma a na obloze zářily hvězdy a měsíc. Lúmenn si na zádech nadhodila vak, vyhoupla se na Jitřenčin hřbet a rozjela se do noci. Manamrod ji následoval. Neujeli však ani míli a Lúmenn viděla, že Manamrod zastavil koně a stojí a naslouchá. Obrátila Jitřenku nazpět.
„Slyšíš to?“ zašeptal.
Lúmenn zůstala bez pohnutí. Lehký noční vánek k ní za okamžik donesl tichý zpěv. Zahleděla se zpět k Lothlórienu, jehož šedé kmeny se jen matně rýsovaly na pozadí hvězdného nebe. Tu mezi nimi zahlédla probleskovat světélka. Objevila se a zase zmizela, jako světlušky nad močálem, ale byla zářnější a krásnější:
stříbrná, zlatá a modrá i červená zářila do tmy a ozval se tichý zpěv, teskný jako touha po rodné zemi i bo-lestný, jako rozloučení s domovem ve vyhnanství.
„Podzimní listy padají na vodní hladinu,
zelené, zlaté jsou v tu smutnou hodinu,
kdy letní slunce přestalo nás hřát
a severní vítr začal do srdcí nám vát.
Lodě šedé a plachty bělostné už čekají,
když hvozdy útěchu pro duši nemají.
Když vkrádá se do lesů zlatavých stín,
pak břehy Valinoru raději uvidím,
jak planou světla jejich do noci.
Hlas Moře jsem uslyšel, není mi pomoci.
Volá mne Světlo západních říší,
Lodičko počkej! Na Moře širé míříš!
Podzim již nastal nám a čas se naplnil,
přestože jarní jas chlad zimy pohltil,
na srdce napadly nám těžké závěje,
lid elfí odchází; zůstává naděje.
Loďko má s plachtami bílými,
počkej a neodpluj, jdu do jara ze zimy!
Větře můj od Moře, silněji musíš vát,
snad břehy Valinoru uvidím. Snad!“
„Oni odplouvají,“ řekl Manamrod. „Všichni kráčí do Šedých přístavů.“
„Ano,“ odpověděla Lúmenn a srdce se jí sevřelo. „Jejich úkol skončil, nemohou již nic víc udělat. Lórien zeslábl útokem a další by již nevydržel. Čas elfů se chýlí ke konci, Manamroda. Můj skutek bude posledním velkým činem, který náš lid vykoná. Pak bude konec a všichni odplují na Západ a Středozem zanecháme lidem.“
„Odcházejí všichni?“
„Asi ano,“ řekla Lúmenn. „Mají před sebou dlouhou pouť, Přístavy jsou daleko, ale na jejím konci je čeká zpěv a hudba a hvězdné dálavy téměř na dosah. Není to temná cesta, jako ta má….“ tu se její tvář zasmušila a zdálo se, že se v jejích očích třpytí slzy, jako stříbrné hvězdy. Ani jediná však neskanula a Lúmenn pobídla Jitřenku a obrátila se opět na jih.
Manamrod ještě chvíli hleděl za světly, mizejícími ve tmě a pocítil touhu vydat se za nimi, držet v ruce barevnou lampu a zpívat o dálce a o Moři. Jeho osudem však bylo ještě zůstat. „Byla to krásná vidina,“ řekl tiše. „Ale můj úděl je jiný.“
Elcar zaržál a rozeběhl se tmou a Manamrod se již více neohlédl.
Jestliže Elcar byl rychlý jako vítr, pak Jitřenka jako vichřice. Lúmenn byla daleko vpředu a její silueta na pozadí hvězdného nebe byla jako přízračná. Manamrod jel rychle, ale v srdci jej stále pálila vzpomínka na zpěv elfů, opouštějících Středozemi a bylo mu smutno. Věděl, že kdyby si byl řekl, vzali by jej s sebou a on by mohl nasednout na loď a odplout a nechat zde všechnu svou bolest…ale také část svého srdce, uvědomil si a vzpomněl na vidinu v Zrcadle.
Pobídl Elcara k rychlejší jízdě a brzy Lúmenn dohnali. „Když pojedeme celou noc, mohli bychom být ráno u Fangornu,“ řekla.
„Fangorn,“ řekl Manamrod. „Po celý život toužím projít se v tomto prastarém lese a ještě jsem to neudělal.“
„Nemáme čas na procházky,“ usmála se Lúmenn. „Ale na okraj se podívat můžeme. Fangorn je opravdu krásný,“ usmála se, ale pak její zrak potemněl. „Ne všechny stromy jsou tam však dobrotivé a nechají poutníky projít. Jsou i stromy s černým a prohnilým srdcem, které nenávidí vše co chodí po dvou či po čtyřech nohách. Pokud vstoupíš do Fangornu, dávej si pozor.“
„Přesto bych ten les chtěl poznat,“ řekl Manamrod. „I v Temný hvozd je nebezpečný a já v něm necítím strach.“
„Temný hvozd je starý,“ připustila Lúmenn. „Ale Fangorn je starší, mnohem starší a má svou vlastní duši i
mysl. Nebýt pastýřů stromů, Fangorn by mohl být úplně uzavřen okolnímu světu.“
„Znáš někoho z entů?“
„Mnoho,“ odpověděla Lúmenn. „Ale většina mých přátel již zakořenila a staly se z nich stromy. Nejstarší ze všech, jež sám nosí jméno Fangorn, ale stále ještě chodí po lese a rozmlouvá se zvířaty i stromy. Vždy když jej navštívím, přeme se, který z nás je starší.“ Lúmenn se usmála a Jitřenka, která při jejich hovoru zpomalila, se znovu rozletěla jako šíp kupředu.
Manamrod pobídl Elcara za ní, ale nebylo mu radostně a necítil rozkoš z rychlé jízdy. Vždyť Lúmenn právě řekla, že se pře z nejstarším z živých bytostí, kdo z nich má za sebou více prožitých jar! Kolik to může být? Tu si Manamrod opět uvědomil, jak nicotný je oproti ní a přesto svému srdci nedokázal poručit a vzdát se své lásky. Musel zůstat až do konce. Do konce všeho, ať to bude konec zlý či dobrý, a pak teprve promluvit a říci, jaké tajemství v sobě nosí.
Bledá záře slunce rozčísla tmavý východní obzor. Hvězdy začaly blednout a ztrácet se ve stále světlejším nebi. Na stéblech trávy pod kopyty Jitřenky a Elcara se začaly třpytit první kapičky rosy. Náhle se před dvěma osamocenými jezdci jako hradba zvedl pás stromů, táhnoucí se daleko kdo všech směrů.
„Fangorn,“ zašeptala Lúmenn. „Zdá se stále stejný, už staletí.“
Manamrod přivřel oči a zahleděl se do dálky přes vrcholky stromů. Nedohlédl až na konec. Páry a mlha, vystupující z lesa, mu bránily ve výhledu. Z hor zavál studený vítr, který zaváněl deštěm.
„Přes den bychom neměli jet dál,“ řekla Lúmenn. Její zraky nehleděly k Fangornu, ani k mrakům, hrozivě se kupícím na západním obzoru, ale pátraly krajinou k jihovýchodu. Bylo však příliš mlhavo, než aby viděla štíty Ered Lithui a za nimi nevyhasínající oheň Orodruiny nebo nazgûla, letícího na svém ohavném nosiči pod oblaky. Přesto neměla dobrý pocit. Od chvíle, co opustili Lórien se cítila sledována. Věděla, že je příliš slabá, než aby s někým mohla bojovat silou vůle a pravá ruka stále svírala meč neohrabaně a s bolestí. Co měly přinést další dny?
„Snad,“ řekl Manamrod. „Ale je dosti mlhavo, sleduje-li nás někdo ze vzduchu, neuvidí nás.“
„Přesto bych se v cítila jistěji, pokud se na den ukryjeme ve stínu.“
„Mohli bychom se projít alespoň po okraji Fangornu,“ řekl Manamrod a toužebně pohlédl na vrcholky prastarých stromů, zahalené v bílých závojích ranní mlhy.
„Od Moře k Moři, od severu k jihu,
táhl se kdysi mocný hvozd.
Nyní z něj zbyly jen ostrůvky zelené,
smutněji zpívá slavík, drozd
a vítr skučí ve mlází.
Ent kráčí tiše a srdce má teskné
a touží znovu projít dál.
Elf kráčí tišeji a nebe hvězdné
jej bolí víc, než stovky ostrých skal,
jež místo lesů širých nachází.“
Tak zazpíval Manamrod a řekl: „Nebyl jsem ještě na světě, když východně od zničeného Beleriandu byly jen překrásné zelené hvozdy, ale srdce mi říká, že to byla krásná podívaná. Nyní jich opravdu zbylo jen žalostně málo, přesto jsou stále tajemné a plné vzpomínek.“
„Jsou,“ řekla Lúmenn. „Ale pohlédni na Fangorn a pověz mi co cítíš. Pak rozvažuj, zda se chceš projít pod jeho větvemi.“
Manamrod se zaposlouchal do šumění listů. Jeho oči si všímaly každého pohybu větví a na tvářích cítil každý závan větru od lesa. „Teskní,“ řekl pomalu. „Nedávno někdo vykácel velikou část lesa. Nyní je Fangorn plný zloby a nenávisti. Stromy na okraji lesa se uzavírají v temnou hradbu a nevpustí dovnitř nikoho. Hladina Entvy klesá, stromy více pijí její vodu. Je tam ticho, ticho před bouří.“
„I já to cítím,“ řekla Lúmenn. „Nechejme Fangorn na pokoji.“
Manamrod kývl. „Pojedeme dál?“ řekl.
„Pokud se mlha nerozplyne, můžeme jet daleko,“ odpověděla Lúmenn. „Ale pokud se mraky roztrhají a vysvitne slunce, skryjeme se.“
S těmi slovy znovu pobídla Jitřenku a ta se rozeběhla blíž k lesu. Zdálo se, že za okamžik zmizí v téměř neprůchodné houštině keřů a stromů, ale v posledním okamžiku ostře uhnula do leva a rozeběhla se podél lesa, jen několik kroků od prvních větví, porostlých lišejníkem a mechem.
Manamrod vyrazil za ní. Čím blíže lesu byl, tím však pociťoval větší touhu vstoupit pod jeho staré větve, ale také větší strach z neznámé hrozby, která nad Fangornem visela.
Tak jsem se konečně odhodlal k přečtení jedné části. Ne, že by mě to nelákalo, jen moc nemám rád čtení v elektronické podobě, "fyzické" čtení mám mnohem radši. Tak jen tak dál, moc rád bych si jednou chtěl prolistovávat knihu s tvým jménem na vrchu, protože to vypadá nadějně:)
[1]: zatím si můžeš prolistovávat tak akorát moji básnickou sbírku a nebo (až to konečně vyjde) sbírku povídek ze soutěže Ježíšku já chci plamenomet, kde jsem se umístila:)
tyhle cestovatelsky casti me jaksi bavi vic, nevim proc…asi je to takovy dynamictejsi:)… jen skoda, ze tahle je uz posledni….doufam ale, ze az tohle skonci, zase neco napises…?:)