VII.kapitola – Uzdravování 2/2

Druhá část sedmé kapitoly Znovuzrození nás opět zavede do Zlatého lesa, kde se mnozí léčí ze svých ran a chvíle, kdy Lúmenn opět vyrazí na cestu, už se také blíží…

Lúmenn toho jitra procitla osvěžená a odpočatá, protože ji v noci netížily temné sny a její mysl byla opět čistá a nezkalená bolestí z rány. Vzduch kolem voněl Eldalotsem a mallornovým listím, které jí šumělo nad hlavou jako by na tisíce harf hrály ruce neznámých hudebníků a Lúmenn byla po dlouhých dnech, stráve-ných v horečkách i chladu, opět šťastná. Usedla na lůžku a pokusila se pohnout pravou rukou. Šlo to lépe než předešlého dne, ale stále při pohybu cítila velkou bolest a únavu. Přesto se nevzdala a pozvedla pravici nad hlavu, až k jedné z tenkých větví, které visely nad jejím lůžkem, a utrhla z ní malý zelený lístek.

Totéž udělala levicí, ovázanou v plátně, a pak oba lístky rozemnula v prstech. Pravá ruka lístek rozmačkala snadno, ale v levé cítila bolest a pohyb jí působil potíže. Vůně lístečků jí však dodala nové síly a tak, když nechala obě ruce zase klesnout do klína, pomalu vstala a rozhlédla se.

Stála na bílém talanu, nejspíš ještě o něco výše než byl ten Galadriel a Celeborna, protože kmen mallornu zde již byl užší a větvil se. Okolo nebyla uměle vytvořená stěna z listí, jak si Lúmenn původně myslela, ale přírodně rostlé tenké větévky stromu, které se postupem let ovinuly okolo talanu a vytvořily tak stěnu téměř stejně hustou, jako by bývala byla ta upletená. Na talanu se kromě listového lůžka a džbánu s vodou nacházel jen šedobílý provazový žebřík, vedoucí nahoru i dolů.

Lúmenn přistoupila ke větvím, které ohraničovaly talan, a rozhrnula je. Ranní svěží vítr se jí opřel do vlasů a jitřní slunce ji udeřilo do očí. Nezavřela je, ale dala se do veselého zvonivého smíchu. Zalykala se náhle vlnou štěstí, které jí tolik chybělo po mnoho dní, a slzy radosti se jí kutálely po tvářích a stékaly po krku až za bílou řízu, kterou měla oděnou.

Zatáhla za větévky a ty se samy znovu spojily a zavřely tak přírodní okno, kterým Lúmenn hleděla ven. Stále se však usmívala a radost v jejím srdci nezmizela.

Znovu usedla na lůžko a opřela se zády o mallornový kmen. Nespala, spánku měla za poslední dny dost a dost, jen vychutnávala chvíli, kdy nikam nespěchá a nic ji netíží…téměř nic, uvědomila si a radost na okamžik pohasla. Prsten už nebyl tak těžký, jak jej cítila, když šla do boje s Daewen, ale stále byla jeho váha znát.

„Lúmenn…“

Otevřela oči a zvedla hlavu k příchozímu. Nepotřebovala jej vidět, dávno jej poznala po hlase. „Manamrode?“

Chvíli na sebe hleděli, bez pohybu, bez jediného slova, jediné vyslané myšlenky, ale nevydržel to ani jeden z nich.

„Bál jsem se o tebe. Víc, než si dokážeš představit,“ zašeptal Manamrod mezi polibky. „Tolik dní jsem bloudil po lese nebo vyhlížel z nejvyššího talanu a strachoval se o tvůj život.“

„Já vím,“ řekla Lúmenn. „I když jsem byla daleko za hranicemi tohoto světa a často jsem se nacházela na hranicích temného spánku a smrti, stále jsem cítila, že jsi se mnou. Ale cítila jsem také žal ve tvém srdci. Co se stalo?“

„Zemřel můj přítel,“ řekl Manamrod.

„Kdo? Snad ne Cular.“

„Ne, Lúmenn,“ odpověděl Manamrod. „Ten žije a raduje se, ale smrt v boji si našla Finwandila.“

Lúmenn sklopila hlavu. „To je mi líto,“ řekla. „Ale jsem ráda, že v okamžiku před odchodem z tohoto světa zapomněl na nenávist a vy jste se spřátelili.“ Přestože mluvila rozhodně, bylo znát, že ji Finwandilova smrt bolí víc, než říká.

Manamrod to viděl a raději začal mluvit o něčem jiném. „Včera mne Paní Galadriel poslala odpočívat a ty jsi se prý vrátila ze stínů a probudila ses. Mrzí mne, že jsem tu nebyl.“

Lúmenn se usmála a znovu pozvedla hlavu. „Alespoň ses vyspal a nabral nových sil. Vím, jaké je to být týden bez jediného zamhouření oka.“

„Nespal jsem,“ řekl Manamrod. „Nemohl jsem. Bloudil jsem v lese a každý strom zpíval tichou, ale o to bolestnější píseň. Zprvu jsem jim nerozuměl, ale pak jsem pochopil. Bolelo mne to víc než je a tak jsem ani tam neměl klidu.“

„O čem zpívaly?“ zeptala se Lúmenn.

„O všem,“ odpověděl Manamrod. „A o ničem. V jejich písni bylo víc, než co dokážu popsat slovy. Byl v ní nezměrný žal nad jejich padlými druhy na severu lesa, nad smrtí mnoha jejich elfích ochránců i nad bolestí lesní zvěře, ale i zuřivá zloba a nenávist ke skřetům. Některé stromy zpívaly o radosti, že boj je u konce a oni mohou zase volně dýchat a jiné měly strach, že boj zase přijde.“

„To ale není vše, co jsi slyšel,“ řekla Lúmenn.

„Ne,“ řekl Manamrod. „Všechny kromě toho zpívaly o tobě. Znají tě a milují; vše živé v Lórienu tě miluje: od nejmenšího kvítku po nejstarší mallorn; od maličkého pavouka na kmeni břízy po statného jelena v mlází. A strachuje se o tebe. Už víš proč jsem v lese neměl pokoje?“

„Ano,“ odpověděla Lúmenn a jemně mu stiskla ruku bolavou dlaní. „Ale já už jsem zpět a strach pominul. Vše je zase dobré, nad Lórienem již neleží stíny a paže Mordoru se opět zkrátila. Proč naplňovat své srdce zármutkem?

„Vše je dobré?“ řekl Manamrod a jemně se dotkl rukou řetízku na Lúmennině krku. Ucítil v ruce bolest, jako by jej zasáhla ostrá čepel meče, rozžhavená do běla. Před očima zahlédl Oko. Ucukl.

„Máš pravdu,“ řekla Lúmenn tiše. „Vše ještě zdaleka není dobré. Zahálela jsem sedm dní a mnoho dalších dní předtím. Musím vyrazit.“

Lúmenn zprudka vstala a hříva tmavých vlasů za ní zavlála jako tmavý závoj, když si vlasy přehodila dozadu, aby jí nepadaly do obličeje. Několikrát se prošla po talanu a v srdci měla neklid, ale stále se snažila zachovat si rozhodnost a chladné přemýšlení. Manamrod ji mlčky sledoval.

„Nemám dost sil,“ řekla Lúmenn. Mé paže ochably a pomalu zapomínají, jak těžký je meč.“ Pak se obrátila k Manamrodovi. „Sedm dní,“ řekla. „Sedm dní zahálky mám za sebou a sedm dní práce mne čeká. Kam odnesli po bitvě mé zbraně?“

„Nevím,“ řekl Manamrod. „Byl jsem příliš zarmoucen a znaven svými ranami, že jsem si na ně ani nevzpomenul.“

„Ale já vím,“ ozval se hlas za nimi. Lúmenn se otočila. Na talanu stála Galadriel v bílém šatu. Její tvář byla krásná, přestože poznamenána mnohým utrpením a starostmi, které se na bedra lórienské paní v posledních dnech navalily. Usmívala se sice, ale v očích měla únavu.

„Tvůj meč je v Lórienu,“ řekla. „Cular jej nalezl a přinesl. Ale tvůj luk i dýka zůstali ležet na bojišti.“

Lúmenn kývla. „A zbroj?“

„Tvůj oděv je zde,“ odpověděla Galadriel. „Až budeš moci vstát, přinesou ti ho i s mečem a novým lukem, který ti chci dát darem jako předtím Manamrodovi.“

„Chci vstát nyní,“ řekla Lúmenn. „Únava mne už opustila a ruce si přejí znovu pevně stisknout jílec Macararatu. Tma na jihu houstne a Mordor povstává. Týden jsem bloudila v temnotách a týden si dávám na příp-ravy. Pak vyrazím.“

Galadriel mlčela. „Máš pravdu, Lúmenn,“ řekla po chvíli ticha, kdy jen vítr šelestil ve větvích. „Stín východu se dlouží a nebezpečí roste. Teď, když Sauron ví, že jsi zde, nebudeš ani v Lothlórienu v bezpečí.“

Když Galadriel odešla, rozloučil se s Lúmenn i Manamrod. Nyní, když věděl, že je v pořádku, mohl si konečně odpočinout a ve spánku zapomenout na všechny starosti a bolest, které mu způsobila bitva. Sám měl zranění, která sice nebyla vážná, ale starostmi a nedostatkem spánku vysílené tělo s nimi bojovalo hůře.

Jakmile Manamrodovy kroky na žebříku dozněly, ozvaly se jiné, které se blížily k ní. Za okamžik na talan vstoupili dva elfové. Jeden nesl Lúmennin meč, nový štíhlý lórienský luk a toulec se šípy; druhý jí podal její oděv: plášť, lehkou mitrilovou zbroj, bílou halenu, úzkou koženou vestu, opasek, kalhoty a vysoké boty, vše úhledně složené.

„Děkuji,“ řekla Lúmenn.

„Ještě něco ti Paní posílá,“ řekl jeden z elfů a podal jí její vak, omšelý a odřený, ale se všemi věcmi, které v něm Lúmenn měla, když jej zanechala na talanu a odešla do bitvy. Pak se elfové se uklonili a odešli.

Lúmenn se umyla chladnou vodou ze džbánu a svlékla si lehoučké bílé šaty, ve kterých stonala. Z levé dlaně sňala obvazy. Odhalila se jí jizva, pokrytá tenkou vrstvou zaschlé krve. Rána byla hluboká, ale pečlivě ošetřená, takže se nezanítila.

Obvazy na rameni nechala, i když jí trochu překážely v pohybu, protože v něm stále ještě cítila bolest. Pak se ustrojila, k pasu připjala meč a na záda upevnila luk. „Cítím se jako znovuzrozená,“ řekla tiše a zhluboka se nadechla svěžího vzduchu, než začala slézat po žebříku dolů.

Po cestě potkávala mnoho elfů a všichni se radovali; vždyť stín byl zažehnán a oni se zase vrátili do Caras Galadhonu a tak zpívali na talanech a smáli se, když vyhlíželi na zelené stromy a zlatavé a bílé kvítí ve voňa-vé trávě.

I Lúmenn bylo volněji u srdce, když viděla jejich veselé tváře a poznávala mnoho svých známých a ještě lépe jí bylo z pomyšlení, že ztráty nebyly tak velké a nezahynulo tolik elfů, jak se obávala. Přesto když konečně dosáhla země, ji zabolelo u srdce. Pod stromy bylo mnoho plátěných stanů a v nich leželi na lůžkách ranění z boje a bylo jich mnoho. Pach krve se zde mísil s vůní stromů. Lórien nikdy předtím nepoznal boj, až nyní a toto poznání bylo opravdu trpké.

Lúmenn však nekráčela do nitra města elfů, ale vyšla bílou branou a zmizela v lese. Ubírala se po stezce, vyšlapané zvěří v lesním podrostu a zvuk jejích kroků byl tak tichý, že vánek ve větvích šelestil hlasitěji. Zastavila se na malé mýtině. Rozhlédla se a tasila meč. Cítila bolest v rameni, ale přesto pozvedla zbraň k nebi a několikrát s ní zatočila nad hlavou.

Prudká bolest v levé dlani jí vyrvala meč z rukou a ten vyletěl do vzduchu, několikrát se otočil a dopadl do trávy.

Lúmenn zůstala stát uprostřed mýtiny a nepohnutě hleděla za Macararatem. Pak nechala ruce klesnout podél těla a tiše došla k meči. Zvedla jej ze země a očistila jeho ostří od trávy a hlíny. Vrátila se do středu

mýtiny a znovu jej pozvedla a znovu ji bolest donutila pustit jílec a meč odletěl několik kroků od ní.

Lúmenn padla na kolena a zakryla si tvář rukama. Slzy vzteku a ponížení jí vhrkly do očí. A ona seděla v trávě a nenáviděla se pro svou neschopnost. Prsten na krku se náhle stal nesnesitelně těžkým a táhl ji k zemi. Vyčerpaná padla obličejem do trávy a před očima náhle spatřila vysoké hory za jejichž vrcholky plál jasně rudý plamen. Vtom se hory otřásly a zbortily se. Lúmenn stála tváří tvář Barad-dûr.

Prudce zvedla hlavu a chytila se za hruď. Těžce dýchala. „Nevzdám se,“ zašeptala. „Teď to nemohu vzdát, ani kdybych měla křičet bolestí a zmírat únavou.“

Zvedla se, hrdá a vznešená a na modrou hvězdu na jejích prsou dopadl paprsek slunce. Mitril zazářil. Lúmenn skočila k meči, zvedla jej a vší silou jím máchla nad hlavou: „Fírë orquin! Fírë Mordor, Macararat!“

Manamrod zamyšleně utrhl kvítek nifredilu a rozemnul jeho bílé okvětní lístky mezi prsty. Zářily do večerního šera téměř jako měsíc na obloze, jehož bílá záře sem pronikala mezerami ve stromové klenbě.

„Přemýšlíš nad budoucností?“

Kývl, aniž by zvedl hlavu. „Nevím, zda se mám bát příštích dnů, když ve mně neprobouzejí strach, ale cítím, že budou temné. Nevím, zda mám ulevit svému srdci od tajemství, které skrývá po dlouhé věky. Nevím, zda cesta, kterou jsem zvolil, bude správná. Nevím vůbec nic.“

Až nyní vzhlédl. Galadriel na něj hleděla a v jejích očích bylo pochopení. „Co žádáš ode mne?“ řekla.

„Nic nežádám,“ odpověděl Manamrod.

„Neřekl jsi to, ale tvá slova zněla, jako by jsi spoléhal, že já dokážu odpovědět na tvé otázky.“

„Snad,“ řekl a utrhl další kvítek. Nerozmačkal jeho sličné lístky, ale prohlížel si každé zrníčko pelu, která se mu v houstnoucím šer ztrácela stále rychleji. Upustil jej na zem.

„Chtěl bych pohlédnout do Zrcadla,“ řekl a vzhlédl. Galadrielina tvář se nijak nezměnila.

„V Temném hvozdě se vypráví pověsti, že má velikou moc,“ pokračoval. „Potřebuji radu, ale neodvažuji se zeptat nahlas. Chci, aby mi ukázalo, co se opravdu skrývá v mém srdci.“

„A co když to bude něco, z čeho nebudeš mít radost?“ řekla Galadriel.

„Pokud to bude nutné, přijmu i špatnou zvěst,“ řekl Manamrod.

„Pojď tedy,“ řekla Galadriel a vykročila do tmy lesa.

Kráčeli dlouho a soumrak mezitím vystřídala hluboká noc. Na temně modré obloze zářily hvězdy a listí šveholilo tichou píseň noci. Náhle se před nimi objevily schody, jejichž bílý kámen zářil do tmy. Galadriel po nich začala sestupovat do malého údolíčka. Manamrod se rozhlédl. Na jedné straně bublal pramínek čiré vody a u něj stál stříbrný džbán, jakoby protkaný měsíčními paprsky; a uprostřed údolíčka stála na kamenném podstavci nádržka, která však byla prázdná.

Galadriel nabrala do džbánu vodu a Manamrod zatím přistoupil k prázdné nádržce. „To, co uvidíš, nemusí být pravda, protože Zrcadlo Galadriel může ukázat věci, které se staly v dávné minulosti, věci, které se dějí nyní na různých místech i věci, které se možná stanou v budoucnu.“

Manamrod nepřítomně kývl. I když v údolí bylo tepleji než v lese, na rukou mu vyskočila husí kůže a on se otřásl chladem. Galadriel začala nalévat vodu do nádržky a přitom šeptala cosi ve Vznešené elfštině, čemu Manamrod přesně nerozuměl.

Nádržka byla plná až po okraj a ve vodě se zrcadlily hvězdy. „Pohlédni do vody,“ vyzvala jej Galadriel. „A nedotýkej se hladiny, ať uvidíš cokoli.“

Manamrod se podíval na vodní hladinu a překvapením strnul. Hvězdy zmizely a vystřídal je obraz lesa.Byl hluboký, ale světlý a dobrý. Připadal mu známý, tolik známý. Zdálo se mu, že kráčí mezi stromy a tu spatřil na trůnu sedět krále s listovou korunou na hlavě, který však měl na krku šperk krásnější než jakákoli květina.

Vtom král zmizel a místo něj Manamrod uviděl žár bitvy. Ohně planuly a bojovníci umírali, když tu se objevila tvář neznámého tmavovlasého elfa. Cosi vykřikl a náhle mu z úst vytryskla krev a Manamrod viděl, jak padl na zem a jeho meč zůstal ležet vedle něj. V hrdle mu vězel šíp…

Pak uviděl plačící dívku, ale nebylo jí vidět do obličeje. Za okamžik zmizela a následoval pohled na Moře: tolik širé a nádherné, až se Manamrodovi sevřelo srdce. Za Mořem se rýsoval bílý a vysoký palác, jehož věže sahaly až k oblakům…

Nyní se obraz opět změnil a on spatřil Lúmenn, jak kráčí po šedé prašné poušti. V očích měla slzy. Byla sama. Padla do prachu a zůstala ležet. Přilétl k ní havran a zůstal sedět na jejím krku. Jeho ohavný zoban se jí zaryl do masa na zádech…

„Ne,“ zašeptal Manamrod, ale nepohnutě dál zíral do vody, i když se mu ruce, sevřené v pěst, třásly rozčilením.

Teď se na hladině zjevila opět Lúmenn. Byla oděna v bílé a ve vlasech měla temně rudé květy růží. Držela v ruce prsten: stříbrný, s bílým drahokamem, který zářil jako hvězda. Po líci jí skanula slza a ona natáhla ruku kamsi dopředu. Dlaň někoho neznámého ji stiskla a na jeho ruce se skvěl podobný prsten, jaký měla Lúmenn.

Hladina se zavlnila a Manamrod viděl jen hvězdy a svou pobledlou tvář. Přesto dál hleděl do vody, doufaje, že spatří ještě něco.

„Víc neuzříš,“ řekla Galadriel. „I tak myslím, že máš o čem přemýšlet.“

„Neměl jsem se dívat,“ řekl pomalu Manamrod. „Radu mi tvé zrcadlo dalo, ale také probudilo v mém srdci dávno mrtvou vzpomínku. Bolestnou vzpomínku.“

„Možná to není špatně,“ řekla Galadriel.

„Možná,“ hlesl Manamrod.

Po sedm dní byla malá mýtina uprostřed Lothlórienu svědkem toho, jak se krásná dívka v mužském odění zuřivě bije s neviditelným nepřítelem; jak lehké šedé šípy lehounce přetínají stopky listů, které se pak snášejí k zemi jako lehký déšť a jak k nebi vylétávají stébla trávy, aby je ostrá čepel přeťala napůl.

Po sedm dní Lúmenn-verya téměř nejedla, nepila a ani jedinou chvíli nezamhouřila oka.

Po sedm dní ji nikdo nespatřil přicházet do Caras Caladhonu, protože chodila po lese a ti, co ji viděli mezi stromy, mluvili o překrásném přízraku, který chodí tiše a lehce a rozmlouvá ze stromy a zvířaty, jako by to byli lidé.

Osmý den ráno přišla Lúmenn k Paní Galadriel a Pánu Celebornovi a poklonila se: „Odpočívala jsem, jak sis přála, Paní. Nyní jsem připravena vyrazit na cestu.“

„Jestli jsi odpočívala, ráda bych poznala tvou usilovnou práci,“ usmála se Galadriel. „Ale nebudu tě zdržovat. Máš pravdu, stín vzrostl za dobu, co jsi zde pobývala, ale Sauron si není jist, kde jsi. Neví, zda už jsi opustila hranice Lórienu ani kterým směrem máš namířeno.“

„Vím,“ řekla Lúmenn. „Proto co nejdříve vyrazím.“

„Chceš jít sama nebo ti mám vypravit družinu? Mnoho elfů z Lothlórienu by tě rádo doprovodilo.“

„Nechci družinu,“ řekla Lúmenn.

„Jeden poutník navíc je také družina?“ otázala se Galadriel a její oči na okamžik zabloudili k zástupu elfů, stojících u stěn talanu.

Lúmenn pochopila. Na okamžik se zamyslela, ale pak pravila tiše: „Ne.“

Galadriel kývla hlavou a ze zástupu elfů vystoupil Manamrod a přistoupil k Lúmenn. Nebyla překvapena, povšimla si jej už předtím, ale její srdce se radovalo, že on sám si přál jít s ní, protože její hrdost by jí nedovolila požádat jej, aby se vydal na její temnou a nebezpečnou cestu také.

„Kudy se chcete ubírat?“ řekl Celeborn. „Zvolíte raději cestu po řece nebo po souši?“

„Nevím,“ odpověděla Lúmenn. „Ale ani jedna nebude bezpečná. Na řeku však nemám dobré vzpomínky, tak bych raději volila cestu po souši. Pěšky to však bude pomalé a úmorné.“

„Nějaké koně tu v Lórienu máme,“ řekl Celeborn. „Pokud si budete přát, dva můžeme postrádat.“

Lúmenn se poklonila. „Děkuji.“

„Chcete vyrazit už dnes?“ řekla Galadriel.

„Nevím,“ odpověděla Lúmenn. „Ale nestačila jsem si ještě připravit věci na cestu. Do večera do stihnu, pak bychom mohli vyrazit. Hvězdy nám posvítí na cestu stejně dobře jako slunce, ale oči zvědů nás uvidí hůře.“

Manamrod jen přikývl.

„Dobrá,“ řekla Galadriel. „Řeknu, ať vám přinesou vše co můžete potřebovat: vodu, jídlo, šípy a nové dý-

ky. Vy si zatím najděte koně. Thindene?“

Přistoupil k ní elf, jehož oči byly tak hluboké a šedé, až Lúmenn připomněly dobrosrdečné oči zvířete. Galadriel mu v tichosti řekla několik slov a Thinden je vyzval, aby ho následovali. Ještě než se vydali po žebříku dolů, ohlédla se Lúmenn na Galadriel a ta se usmála a pokynula jí. To bylo rozloučení a Lúmenn věděla, že už ji nespatří.

„Vše, co bylo v mých silách, jsem udělala a Lórien je již poničen a unaven strastmi,“ uslyšela Lúmenn její hlas v hlavě.

„Co to znamená?“ otázala se, přestože věděla.

„Opouštím Středozem a většina elfů z Lórienu se mnou,“ odpověděla Galadriel. „Protože můj úkol již skončil a to, co se bude dít s Druhým, už nikdo z nás neovlivní. Sbohem a nermuť se.“

„Nebudu,“ řekla Lúmenn. „Jednou se za Mořem sejdeme, až i já vykonám, co je mi uloženo. Namarië.“