Když už mě to podzimní počasí ubíjí a nemám moc myšlenky ani chuť na psaní, hodím vám sem konečně alespoň předposlední kapitolu Paní prstenů – Znovuzrození. Předposlední? Ano čtete správně. Už jen tato a ještě jedna napsaná kapitola a mé pubertální dílko, které vás na blogu provází už od června, bude u konce. Dál už totiž není napsaný ani řádek. Patrně dám dokopy nějakou rychlou „kapitolu“ která zmapuje děj knihy až do poslední stránky tak, jak jsem jej plánovala a pak už se s osudy Lúmenn rozloučíme a mě bude zase lehčeji u srdce, protože ten příběh, co mě roky pronásledoval, bude završen, skončen a předán světu tak, jak jsem si to ve svých třinácti letech naplánovala.
Ale teď se tedy vrhněme do sedmé kapitoly, kde zjistíme, jak (a zda vůbec) se Lúmenn vykřeše ze svých zranění a kdo se krom ní ještě bude muset uzdravovat:)
„…tma….prach….a bolest…“
„Lúmenn-verya, volám tě zpět ze stínů. Volám tě zpět na světlo. Kéž síla, která v tobě dlí, zažene Stín, le-žící na tobě.“
„….pálí to…a mrazí zároveň….“
„Milosti Valar, pomoz jí, jako už tolikrát předtím. Nedopusť, aby zemřela…..doneste ještě Eldalotse a rozpusťte jej ve vodě. Musím jí znovu vymýt ránu. Zanesla se….ach ne, má chladné čelo, až příliš chladné. Ten jed pronikl příliš rychle do krve, bojím se, že Cular ji donesl příliš pozdě.“
„…a stín zatemní tvou duši a slunce již nikdy nevyjde….“
„Lúmenn, to jsem já, Galadriel. Slyšíš mne? Bolest a chlad je pryč. Probuď se a vnímej krásu Lothlórienu, pohlédni na stromy a jasné nebe. Prosím tě.“
Lúmenn otevřela oči. Spíše je jen zlehka pootevřela. Prudké a jasné sluneční světlo ji však téměř oslepila a tak si zakryla tvář rukou. Levou, z bolavou dlaní, protože pravou nemohla pohnout.
„Lúmenn, konečně…“
Za chvíli byla schopná oči znovu odkrýt. Rozhlédla se, ale jakoby kolem ní byla mlha, ve které se vše ztrácelo. Bílo-šedé lůžko, svěží zeleň listů okolo, bílá postava vedle ní.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Plíce se jí naplnily čistým vzduchem, který byl prosycen vůní Květu elfů a jiných bylin, na jejichž název si Lúmenn nemohla vzpomenout. I to bylo skryto v mlze.
„Lúmenn, nejhorší už je zažehnáno. Teď se napij, aby se ti brzy zase vrátila síla.“
Znovu procitla a nyní už viděla lépe. Mlha se rozplynula a ona jasně rozeznávala šedou podlahu talanu a zelenou zástěnu z listoví. Vedle ní, na lůžku z šedých a bílých přikrývek a zeleného listí, seděla Galadriel a podávala jí nádobku s čirou vonnou tekutinou. Přiložila ji Lúmenn k ústům. Zvedla hlavu a zhluboka se napi-la několika doušky. Chlad, který dosud cítila v pravé paži, krku a celé pravé polovině obličeje, zvolna ustu-poval.
„Vše je jakoby skryto za mraky a já vidím jen málo,“ řekla pomalu. „Co se stalo? Proč ležím a jak dlouho?“
„Byla jsi raněna,“ řekla Galadriel. „A zdálo se, že to bude zranění smrtelné. Naštěstí ses dokázala vrátit zpět do světla, i když to mě i tebe stálo hodně úsilí.“
„Už si vzpomínám,“ řekla Lúmenn a bolest jí projela celou pravou polovinou těla. „Mraky se rozplývají. To Daewen a boj s ní a pak……tma a bolest. Co to bylo za jed?“
„Nevím,“ odpověděla Galadriel a po její tváři se mihl stín smutku. „Ale byl zlý a jistě by byl i smrtelný, kdybys nebojovala s jeho temnotou. Nechtěla jsi se vzdát a ani já ne, když jsem tě po celých sedm dní ošetřovala, zatímco tvá duše bloudila v tmách.“
„Sedm dní?“ vydechla Lúmenn. „Je to všechno jako sen, jako hodně zlý sen. Chtěla bych se probudit a ležet na zarosené louce pod hvězdami.“
„Žel, není to sen. A pokud ano, pak není zlý. Vždyť jsi zpět a slunce hřeje a stín, který ležel nad Lórienem je díky tobě pryč.“
„Ale bylo to draze vykoupené vítězství,“ řekla Lúmenn. „Neželím bolesti, ale zbytečně zmařeného času, kdy jsem již mohla být na cestě. Musím jet.“
„Ještě včera to vypadalo, že zemřeš,“ řekla Galadriel. „A nyní chceš vstát a jet? Nemáš dost sil. Ještě alespoň dalších sedm dní musíš odpočívat na lůžku, než dokážeš vůbec vstát.“
„Ještě dalších sedm dní mám zahálet?“ vykřikla Lúmenn. „Zatímco Sauron povstává a chystá se na válku, já mám ležet a odpočívat?“
„Ano,“ odpověděla Galadriel trpělivě.
Lúmenn zavřela oči. Nepřiznávala si to, ale byla vyčerpaná z mluvení a cítila bolest ve všech údech. „Zítra vyrazím na cestu,“ řekla odhodlaně, aniž by otevřela oči. „Můžeš mi to zakázat, ale nemůžeš mě tu držet.“
„To nemohu,“ řekla Galadriel. „Ale rozmysli se dobře. Nevím, zda máš tolik síly na to, abys v pravici udržela meč a v levici uzdu koně.“
Lúmenn pohlédla na svou levou ruku. Dlaň byla ovázaná v bílém plátně a prsty se jí špatně hýbalo. Když jí zrak sklouzl níž, spatřila na předloktí bledou nepravidelnou jizvu tvaru půlměsíce. Památka na vrrky.
Bolestně se usmála a nechala levici zase klesnout. A co pravá ruka? Nezvedla ji, ať se sebevíc snažila. Chlad byl příliš silný.
Galadriel ji mlčky pozorovala. Viděla, jak se jí svaly na pravé ruce napínají a jak se ruka pomalu zvedá z
pokrývky. Když byla ohnutá v lokti do pravého úhlu, zkusila Lúmenn zahýbat ztuhlými prsty.
„Neudržím meč,“ řekla Lúmenn tiše. „Ani nedokážu napnout luk. Zatím.“
„Pak chápeš, proč chci, abys odpočívala.“
„Nemohu ležet,“ řekla Lúmenn. „Ruce potřebují pohyb a plíce vzduch. Dovol mi alespoň se procházet po lese a cvičit boj. Bude to pro mne odpočinek a zároveň ne zahálka. Prosím tě o to.“
„Dobrá,“ řekla Galadriel. „Dnes ale ještě ne. Nyní spi a čerpej sílu. Vrátila ses sice ze tmy, ale zbytečný spěch by tě do ní mohl zase uvrhnout. Spi a nemysli na nic.“
Když Galadriel odešla, Lúmenn nebyla klidná. Vyhledala na krku řetízek s Prstenem a levou rukou jej sevřela, přestože se jí chladný kov zarýval do rány a působil jí bolest. Pak usnula a zdály se jí neklidné sny.
Krůpěje rosy na listech mallornů se leskly jako slzy briliantů na špercích královen. Bílé cáry mlhy se proplétaly mezi kmeny a stoupaly stále výše k nebi, kde se z nich stávala oblaka plná čistého chladivého deště, který byl slzami poraněného lesa. Zvěř tiše našlapovala v houštinách, jakoby se ještě nevzpamatovala z útoku na svůj zelenošedý domov, jen vodopády na říčce Nimrodel zpívaly stále stejně jako před sto lety, stejně jako včera a stejně, jako budou zpívat i v dalších tisíciletích, pokud se svět nezmění.
Zlaté paprsky slunce se vyhouply nad východní obzor a pohladily vrcholky nejvyšších stromů v Lothlórienu, aby pak sklouzávaly níž a níž a naplňovaly jej celý svým světlem a hřejivou láskou. Náhle však přes rudé novorozeně slunečního kotouče přelétl temný mrak, který přilétl zdánlivě odnikud, ale bystrým očím kohokoli by neuniklo, že přiletěl z jihu, zpoza šedočerných štítů Ered Lithui: z Mordoru.
Manamrod se odvrátil od výhledu, který jej naplňoval jen smutkem, ale ani pohled na druhou stranu, kde se zelenaly jasné lístky mallornů a buků a kde se v bělavém oparu ozýval křik orlů z Mlžných hor, mu nepřinesl úlevu. Smutek nesídlil v krajině okolo, ale v jeho srdci, které se strachovalo.
Zamyslel se nad událostmi posledních dní. Jako v mlze, podobné té, která nyní halila všechny obzory, viděl bitvu o Lórien, ve které málem přišel o život i o Lúmenn. Ještě mlhavěji však viděl pozdější chvíle: Finwandilovu smrt, nekonečné čekání nad Lúmenniným lůžkem, zatímco Galadriel ji povolávala zpět do světla, a dlouhé bolestné písně, které zpívaly stromy a které slyšel, zatímco nehybně stál na nejvyšším talanu v celém Zlatém lese a přemýšlel nad osudem: svým i Lúmenniným.
I nyní byl zde. Zamiloval si toto místo a chodil sem sám, nerušen ničím, jen svými myšlenkami a přitom naslouchal hlasu lesa.
„Manamrode?“
Otočil se. „Culare? Jsem rád, že tě vidím.“
„I já, ale cítím, že tvé srdce se neraduje. Je jako z ledu, ale přesto uvnitř něj hoří jasný plamen. Co se děje, příteli? Nebezpečí je zažehnáno, všichni skřeti už byli zahnáni do svých děr v Mlžných horách a nebo je Pohraničníci pobili. Ani na Lúmenn už neleží stín a vrátila se zpět, i když je stále ještě slabá. Tak proč se neraduješ?“
„Nemohu,“ řekl Manamrod a znovu se zahleděl do dálky. „Stín už sice opustil Lothlórien, přesto je však ještě příliš silný a mocný. Jen Lúmenn jej může zničit, ale ona utrpěla mnohá zranění a její moc byla oslabena. Bojím se, že jí nedokážu být oporou, jak jsem přísahal.“
„Ale to není jediné, co tě trápí,“ řekl Cular.
„Ne,“ odpověděl Manamrod a srdce se mu sevřelo. „Ale o tom s tebou mluvit nemohu.“
„Nebudu tě nutit, ale mohlo by ti pomoci přenést část své bolesti na bedra někoho jiného.“
„Snad, ale té bolesti je příliš mnoho i pro dva, tak ji raději ponesu celou sám, dokud se osud nenaplní. Chtěl jsi mi však říci něco jiného.“
„To je pravda,“ přisvědčil Cular. „Paní Galadriel mne za tebou posílá. Říká, že od bitvy jsi nejedl a nespal a stále jen vyhlížíš nebo bdíš u Lúmennina lůžka. Přeje si, aby sis konečně odpočinul.“
Manamrod zavrtěl hlavou a jeho oči se stále upíraly kamsi do daleka, přestože nemohly prohlédnout clonou mlhy, která přikrývala celý Lórien. „Nechci a ani nemohu spát.“
„Manamrode, je to už osmý den, co truchlíš nad čímsi neznámým a tvá duše nemá klidu. Musíš na to alespoň na okamžik zapomenout.“
„To nedokážu,“ řekl Manamrod.
„Mám pro tebe ještě jednu novinu,“ řekl Cular. „Lúmenn je od včerejška vzhůru a přeje si tě vidět.“
Manamrod se otočil a Cular ucítil, že led v jeho srdci jakoby roztával: sice jen pomalu a nechtěně, ale přece.
„Přijdu jen co se vypořádám sám ze sebou. Vyřiď jí to, prosím tě.“
„Kdy to bude?“
„Brzy,“ odpověděl Manamrod. „Brzy.“
Krásný díl…alepředposlední kapitola..bdu truchlit stejně jako Manamrod, akorát, že ne kvůli Finwandilovým slovům, ale kvůli tomu, že to bude končit 🙁 ach jo…
/Mimo příběh – Tvoje poznámka k 6.11. ohledně mléka a upozornění pro alergiky – co máš z toho, nedávno jsem si prohlížela kartičku pojišťovny a je na ní napsáno "nepřenosná!" 😀 Tak si říkám, že mám asi nějakou záhadnou, když ji nosím/přenáším v peněžence! 😀 /
[1]: tak budem aspon truchlit dve:D
[2]: Pravda..ve dvou se to lépe táhne 😀
[3]: A ve třech ještě líp 😀
[4]: No, pravda 😀 Jen tak dál? 😀 Kdo se ještě přidá?