VI.kapitola – Bitva o Lothlórien 4/4

Boj zuří – mezi skřety a elfy, mezi Daewen a Lúmenn, mezi dobrem a zlem, světlem a tmou. Jak skončí zjistíte v tomto pokračování mého pubertálního díla Paní prstenů – Znovuzrození.
(Ano pořád to zdůrazňuju, že jsem tohle psala ve třinácti/čtrnácti, jen abyste na to náhodou nezapomněli a nechtěli po mě pokračování až to v popříští kapitole skončí otevřené;))

Lúmenn pomalu získávala převahu. Kolem ní se objevovala bílá záře, krásná a tolik jasná, že skřeti okolo padali oslepeni k zemi. Daewen zakolísala a pokusila se o protiútok, byla však už příliš slabá. Síla vlastní moci ji odhodila do strany a ona zůstala ležet na prašné zemi. Zvedla oči a viděla, že jen pár stop od její ruky leží její meč. Natáhla se a sevřela jílec v dlani.
„Boj ještě neskončil, elfko,“ křikla a znovu se zvedla na nohy.
Lúmenn stála bez pohnutí a měřila si ji zpod přivřených víček. Její meče ležel více než pět kroků od ní, blíže k Daewen. Kdyby se ho Lúmenn pokusila zvednout, byla by ztracena. Nezdálo se však, že by se o to chtěla pokusit. Stála tam, sličná a nebojácná a vlasy jí vlály ve větru. Jinak se nepohnula, nezamžikala a zdálo se, že ani hruď se jí nezvedá v nádeších. Byla jako socha a Daewen začala ztrácet klid.
„Bojíš se?“ zvolala, ale nic se jí nedoneslo v odpověď. Lúmenn jen dál mlčenlivě stála a její zelené oči se upíraly na Daewen.
Temná paní to nevydržela. Nemohla již déle snášet Lúmennin pohled. Vrhla se k ní, ale na to Lúmenn čekala. Uhnula její ráně a sklonila se k zemi. Jediný skok jí stačil k tomu, aby zvedla ze země svůj meč. Nyní stála proti své sokyni ozbrojena a odhodlána.
„Ty zmije! Ty elfská zmije!“ vykřikla Daewen zoufale a prudce zaútočila. Lúmenn tentokrát nestačila uhnout a uklouzla. Meč jí vypadl z rukou a zůstal ležet jen stopu od její ruky. Tak blízko a přece tak daleko.
Daewen k ní přiskočila a Lúmenn ucítila chladivý dotek ocele na svém krku. „Tohle je vítězství,“ usmála se Daewen.
Lúmenn se k jejímu překvapení také usmála. „Není,“ řekla a než Daewen stačila bodnout a ukončit její život, Lúmenn vymrštila levou ruku a odhodila ostří z kalené oceli od svého hrdla rychlostí blesku, dříve než Daewen stačila udělat jediný pohyb, a vyskočila na nohy. Byl to riskantní pokus, mohlo se také stát, že si jen přesekne dlaň a ledově chladný morgulský meč se jí zabodne do krku, ale dokázala to. Jen levá ruka už navěky bude slabá a špatně pohyblivá a bude ji hyzdit hluboká jizva, ale na to nemyslela. Alespoň zatím ne.
Do pravé nezraněné dlaně uchopila jílec Macararatu a znovu stála se zbraní v ruce proti Daewen. Z levé ruky jí stékaly krůpěje krve na spálenou zem a v očích jí hořely zelené plameny.
„Jsi chytrá elfko,“ řekla Daewen. „Proklatě chytrá. Ale tenhle trik ti dlouho vycházet nebude!“
Stály jen pár kroků od sebe, ale žádná z nich nezaútočila. Zatím.
Manamrod vystřelil poslední šíp, který měl ještě v toulci a ten se zabodl do krku skřeta, stojícího opodál. Pak vytáhl dýku, jedinou zbraň, kterou měl, a jen tak spoře ozbrojen se vydal hledat zbloudilé šípy, aby mohl pokračovat v boji. Držel se blízko okraje lesa, kam se zatím nedostalo mnoho skřetů a když, pak byli zabiti šípy skrytých lučištníků, takže byl docela v bezpečí.
Sehnul se a zvedl ze země dva šípy, jeden šedý a lehký z Lothlórienu, druhý černý, skřetí. Oba dal do toulce. Náhle si jej všiml jakýsi skřet a rozběhl se k němu. Jeho tvář byla rozzuřená, s úst mu kanuly pách-noucí sliny a máchal šavlí. Manamrod po něm hodil dýkou. Zasáhl jej přesně do srdce a skřet padl k zemi. To už se ale sbíhali další.
Manamrod zvedl hlavu. Lučištníci na stromech byli zaneprázdněni jinými skřety o několik kroků dál. Musel si poradit sám.
První dva skřety skolil šípy, které měl v toulci, ale pak už mu byl luk k ničemu. Uhnul před ranou jednoho ze skřetů a padl na zem. Mrtvému nepříteli, který ležel vedle něj, vytrhl z ruky šavli, se kterou se postavil proti dorážejícím skřetům.
Mnoho jich padlo na zem, ale Manamrodovi začaly docházet síly. Jeden ze skřetů ho sekl do ramene. Sykl bolestí a pustil šavli. Boj pro něj začal být beznadějný. Skřetů, kteří na něj útočily, bylo více než šest. Když uhnul před ranou jednoho, druhý ho zranil. Už krvácel z ramene, stehna a několika drobnějších ran na rukou. Černé mžitky mu pomalu zakrývaly zrak.
Náhle se nad bojištěm rozlehl výkřik a skřeti jakoby zkameněli. Manamrod zvedl oči k nebi a únava jej opustila, když viděl, jak zpoza šedých mraků vystupuje rudozlaté odpolední slunce.
Lúmenn cosi tiše zašeptala. Daewen nerozuměla, ale cítila, že to byl nějaký jazyk elfů. Nenáviděla je. Nenáviděla všechny elfy, ale nejvíce Lúmenn!
Skočila dopředu a její meč se znova střetnul s Macararatem. Tentokrát se však neozvalo zazvonění ocele, ale s Lúmennina meče vytryskl proud čistě bílého světla a Daewenina zbraň se rozlomila. Daewen vykřikla a padla na zem se zakrytou tváří.
Lúmenn zvedla meč nad hlavu, přichystána k poslední ráně, ale náhle se jí na okamžik zmocnila lítost nad skřetí velitelkou, když ležela u jejích nohou, schoulená ve strachu z bílého světla. To neměla dělat. Neměla Daewen litovat, protože ona by ji také nelitovala. Neměla mít soucit s někým, kdo napáchal tolik zla. Neměla se rozhodovat, zda zasadí úder nebo ne. Kdyby ťala, mohla si ušetřit spoustu bolesti. Daewen totiž z poslední
zlomyslnosti, která jí ještě dala trochu síly, vytáhla z dlouhé boty štíhlou malou dýku s otrávenou čepelí a hodila ji. Zasáhla Lúmenn do nekrytého místa na krku, kam už mitrilová zbroj nedosahovala.
Lúmenn se otřásla, ale nepustila meč. Bodla a Macararat se stříbřitě zaleskl a zůstal vězet v Daewenině hrudi. Temná paní vykřikla a byl to výkřik plný zoufalství a bolesti. Pak zemřela a Barad-dûr se v ten okamžik otřásla a z Orodruiny vytryskl proud žhavé lávy, který olízl temná oblaka nad ní.
Bylo po boji. Lúmenn se zatočila hlava. Jed začal působit a ona padla na zem, kde zůstala ležet bok po boku s Daewen.
Když byli skřeti zbaveni své velitelky, padla na ně bázeň. Už neměli důvod, aby útočili na les, který byl podle jejich mínění plný elfů. Neviděli v něm žádnou kořist: ani bohatství, ani zbraně a tak se obrátili na útěk. Mnoho jich běželo na severozápad, do skřetích sídlišť v Mlžných horách, ale dost se jich obrátilo k jihu a doufalo v pomoc Mordoru. Většina se však až tam nedostala. Koho nezabili šípy Pohraniční stráže na západní straně Lórienu, toho pochytali Rohanští jezdci na svých pláních na jihu. A kdo překonal všechny nástrahy, toho nechal Sauron popravit, protože zuřil a Barad-dûr se otřásala, když Lúmenn opět nebyla lapena a on nezískal Prsten, po kterém nesmírně toužil.
Manamrod bloudil mezi padlými. Bylo tam mnoho skřetích těl, ale také spousty elfů, jejichž tváře byly posekané a meče polámané. Tu, kterou hledal, však stále nenalézal a už už by byl šťasten, že bude v pořádku a v bezpečí Lothlórienu, když tu ji spatřil.
Lúmenn ležela na zemi a byla bledá, až se zdálo, že v ní není život. „Ne!“ vykřikl Manamrod a rozběhl se k ní, nedbaje na bolest ve svých ranách. Když viděl hlubokou ránu morgulské dýky, srdce se mu sevřelo a sklonil se k ní a plakal. Jeho horké slzy dopadaly na její chladnou a bledou tvář a vtom Manamrod ucítil, že její srdce ještě bije, sice jen velice slabě, ale stále bije.
Zvedl ji ze země, položil si její ruku kolem ramen a shrben a nešťasten ji odnášel z bojiště.
„Manamrode! Co se stalo? Snad není…“
„Ne, Culare,“ řekl, když k němu jeho přítel doběhl. „Je raněna; zle, ale snad ne smrtelně.“
„Ale i ty jsi zraněn,“ řekl Cular. „Když dovolíš, vezmu ji a dopravím až k Paní Galadriel. Ta jediná může pomoci.“
Manamrod přikývl. Špatně odhadl své síly a váha Lúmenn pro něj byla přespříliš. Zraněné rameno jej bolelo a na jednu nohu kulhal.
Cular vzal Lúmenn do náručí a odnášel ji jako malé dítě. On sám byl jako zázrakem bez zranění a tak ji nesl lehce. „Jdi si ošetřit rány, příteli. A netruchli, ještě je naděje,“ zvolal Cular, než se ztratil pod stromy.
Manamrod jej však neslyšel. Znaven a vysílen usedl na zem a v uších mu hučelo. Cítil se v ten okamžik prázdný a tolik nešťastný, jako byl ve svém životě jen jedinkrát. Když Lúmenn zemřela, zraněna černým šípem za peřejemi Sarn Gebir, pak neměl chuť sám žít. A nyní opět.
Zvedl hlavu a do očí ho udeřilo jasné slunce. Nebylo zlaté, ale krvavě rudé, jak se sklánělo k západu. Slzy mu vhrkly do očí z té záře a možná také z žalu, který mu svíral srdce. Zvedl se a kráčel k hradbě stromů před ním. Jeho zrak bloudil po tvářích padlých elfů a tu padl na tvář, která mu byla známá.
„Finwandile,“ zvolal a přiklekl k němu. Nebyl mrtev, Manamrod cítil jeho dech, slabý a trhaný.
Finwandil pomalu otevřel oči, které byly kalné, jako by se právě navrátil z dlouhé cesty ve tmě. „Lúmenn je raněná?“ řekl tiše.
„Ano,“ odpověděl Manamrod. „Ale bude žít. Má v sobě dost síly vzdorovat té bolesti.“ Sám nevěděl, zda jsou jeho slova pravdivá, ale nechtěl Finwandilovi přidávat více bolesti, než teď cítil.
„Ty…ji miluješ?“ zeptal se náhle Finwandil.
Manamrod se mu překvapeně zahleděl do očí. Nebyl v nich výsměch, jen bolest a ona spalující otázka.
„Ano,“ odpověděl.
„Také ji miluji,“ řekl Finwandil. „Už léta, od chvíle kdy jsem ji poprvé spatřil. Ale ona mně nikdy nemilovala, i když mi to nikdy neřekla, protože mě nechtěla ranit. Několikrát jsem u ní zahlédl malý stříbrný prstýnek. Zásnubní. Na někoho čeká. Mysli na to a netrap se kvůli ní, jako jsem se trápil já.“
„Já vím,“ řekl Manamrod, ale v jeho hlase nezněla lítost. „Ale proč mi to říkáš? Já myslel, že mne nenávidíš.“
„Snad dřív,“ řekl Finwandil a zrak se mu opět zakalil. „Nyní jsem poznal, že když tě budu nenávidět, nic tím nezískám. A lásku Lúmenn teprve ne. Ta patří někomu jinému a žádný z nás to není.“
Finwandil si přitiskl ruku k boku, ve kterém si Manamrod až teď všiml zející rány po ostré a špinavé skřetí šavli. Rána vypadala ošklivě a musela velice bolet.
„Musíš jít se mnou do Lórienu, někdo ti musí to zranění ošetřit,“ řekl Manamrod, ale Finwandil jen zavrtěl hlavou.
„To už nikdo neošetří. Vím, že zemřu,“ řekl a zavřel oči.
Manamrod mu stiskl ruku. „Zapomeňme na nenávist,“ zašeptal Finwandil. „Ať zemřu s přítelem po boku.“
„Já už na ni dávno zapomněl,“ řekl Manamrod. Finwandil se usmál, jeho tělo se naposledy zachvělo a ruka v Manamrodově dlani povolila stisk.
„Sbohem, příteli. Odpočívej ve cti,“ řekl Manamrod.

4 komentáře “VI.kapitola – Bitva o Lothlórien 4/4

  1. Ach jo…to ne…
    Zae ty city (kurňa vzpamatujte se Kermisee)…
    Echm, takže ke kapitole…
    Wau, no to bylo prostě neuvěřitelné…
    Musím tě podezřívat, že jsi něco více než člověk…protože toto napsat ve čtrnácti? Tse…to není možné :-O
    No, těším se a zároveň hrozím, co bude dál…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.