Kus krásného a životodárného lesa Lórien je spálený na uhel a mordorští skřeti hrubě šlapou po jeho nádheře. A v jejich čele stojí temná a zlá žena – Daewen. Snaží se porazit dobro, které dlí v Lúmenn a získta Prsten – ne pro Saurona, ale sama pro sebe. Podaří se jí to na hranicích Zlatého lesa? A nebo dobro zvítězí i tentokrát?
Ještě několikrát potkali osamělou skupinu skřetů, ale vždy stačilo jen pár dobře mířených šípů z úkrytu a nepřítel byl poražen. Lúmenn však ani jednou nevzala luk do ruky, vždy jen mlčenlivě stála vzadu a naděje, kterou všem dala, ji náhle opustila. Ležel na ní těžký černý mrak, který oči neviděly, ale duši tížil a drtil ji. Co však Lúmenn nevěděla, byla bolestná pravda. Ne, nebyla to jen náhoda, jen bolest zničeného lesa, která zasáhla i ji, byl to záměr Mordoru, srazit ji na kolena a zbavit sil a pak, až vítězství bude na dosah a temné stíny zastřou Lúmenninu mysl, Prsten vezme Daewen a odveze jej do Barad-dûr a zemi pokryje temnota a Morgoth povstane za hranicemi světa.
Ale Lúmenn to necítila, protože v jejím srdci rostlo temné sémě zla, které tam zasela Daewenina mysl a ona přestala doufat.
Kdosi ji náhle vzal za ruku. „Lúmenn, co se stalo? Vidíš něco, co my ne? Vidím ti v očích jen temnotu a bolest.“
Lúmenn se jen pomalu vrátila zpět z pochmurných myšlenek a jasné sluneční světlo ji udeřilo do očí. „Snad,“ řekla a náhle jakoby se její pohled jasnil a do její chladné pobledlé ruky proudil život z Manamrodovy teplé dlaně. „Vidím nad sebou mračna a neumím je rozehnat. To ten…“ druhou rukou se chytila za řetízek na krku, aby se ujistila, zda na něm stále ještě je Prsten. Byl, a těžší než kdy jindy.
Manamrod se jí zahleděl do tváře. Byla pobledlá. „Daewen se tě snaží zlomit, Lúmenn. I já cítím, že něco je ve vzduchu a síla toho je nesmírná. Chtějí tě zničit co nejdříve, protože ví, že jsi silná. Nepoddávej se.“
Poslední mraky jakoby odpluly a Lúmenn ucítila, že na ni dopadají sluneční paprsky a led uvnitř ní taje. „Jsem slabá,“ řekla. „Slabá a zbabělá. Nechala jsem temnou moc aby nade mnou zvítězila.“
„Nezvítězila,“ řekl Manamrod. „Boj teprve začal. Vyjdeš jako vítěz.“
„Kéž by,“ řekla Lúmenn, ale kal v jejích očích zmizel a naděje opět vzplála.
Manamrod stiskl její ruku a následovali ostatní, kteří je daleko předběhli.
Daewen vzala do ruky meč a vyšla ze stanu. Její černý kůň už byl připraven a osedlán. „Síla mysli nepomohla,“ řekla a vyhoupla se do sedla. „Snad pomůže síla meče. Jeď!“
Stanuli na okraji lesa a to, co spatřili, jim vpálilo do srdcí hlubokou jizvu, která se nikdy zcela nezhojila. Planina, holá a spálená planina, plná prachu a kouře. Táhla se míli do dálky a téměř tři míle do šířky. Nebyla holá, ani prázdná. Hemžila se skřety, kteří se houfovali do šiků a čekali na příchod elfů, který očekávali, a jejich nohy v okovaných botách vztekle kopaly do spálených pahýlů stromů, kdysi krásných a zelených, ve kterých ještě nedávno proudil život a míza.
Culara, který opět stál vedle Lúmenn, ten pohled zabolel o to více, když si vzpomenul, jak těmito místy na okraji lesa procházel jako malý chlapec. Rozhlédl se a v oparu šedého palčivého kouře spatřil na východní i
na západní straně tenké šedé kmeny stromů a mezi nimi, kam by člověk ani skřet nedohlédl, byli tiché postavy v šedých pláštích a Cularovi se zdálo, že vidí jejich odhodlané tváře. Pospíšili si.
Náhle vyrazili. Zdálo se, jako by se dal do pohybu celý les a kouř celou scénu zahaloval a mátl zrak. Skřeti brzy zpozorovali blížící se nebezpečí, které je mělo za chvíli sevřít z obou stran. Báli se, protože se zdálo, že elfů je mnohokrát více a vypadalo to, jako by se za každým stromem ještě skrýval další bojovník, ale byly to jen stíny.
Skřeti zpanikařili a zamířili do lesa, k jihu. Mysleli, že elfové raději zůstanou bezmocni na holé planině, než aby poničili své milované stromy. Mýlili se. Jakmile se totiž na několik kroků přiblížili k dosud nevypálené části lesa, uvítala je sprška šedých elfích šípů a mnoho jich padlo smrtelně raněno k zemi. Ostatní se chtěli obrátit na útěk, ale s obou stran, jak z východu tak ze západu, na ně pršely další a další šípy blížící se elfí posily.
Skřeti se však nedali tak snadno zastrašit. Polovina jich byla pobita, ale i zbylá hrstka se vrhla statečně do boje a jejich zahnuté šavle se jen míhaly vzduchem. Zbylá část obrovského skřetího voje už se formovala v táboře a za okamžik měla vyrazit na pomoc. Na elfy pomalu padal strach a skřeti se jen potměšile usmívali.
„Bojujte a neustávejte!“ zvučný hlas zněj nad plání a skřeti se před ním žalostně krčili. „Naše luky jsou ohebné a meče ostré! Nebojte se!“
Elfové poslechli Lúmennin hlas, který nyní již nebyl plný stínů, jako když hovořila s Manamrodem, ale naděje a světla, když stála v koruně stromu na okraji vypálené planiny. Znovu se vrhli proti nepříteli, který zasažen silou Lúmennina hlasu jakoby zeslábl a zalekl se.
Náhle vzduchem zazněl další hlas, hlubší a ne tak zvučný, ale temný a ledový a elfové ustali v boji a zalekli se. „Sluhové Sauronovi! Armádo Mordoru! Bojíte se elfů? Bojíte se jejich lehkých mečů? Nemůžou prorazit vaše brnění, ani přilby. Bojujte!“
Neviděli, komu hlas patří, ale Lúmenn ze své vyvýšené pozorovatelny ano. Byla to Daewen. Seděla na svém černém oři a oči jí zlostně plály, když přes hlavy bojujících skřetů a elfů hleděla na Lúmenn. Ta se však nezalekla a náhle se ozval její zpěv: elfové opět ožili a na stín Daeweniných slov zapomněli, protože ta píseň byla čistá a stříbrná.
„Stín temný svět uchvátit chtěl
a jen bard elfí proti němu jel.
Střetli se spolu na břehu Moře,
Stín temněl a všude bylo hoře.
Však pěvec na harfu začal hrát
a zpíval píseň, co měl rád:
o stromech, slunci, o zemi
a Stín pad’ k zemi zkroucený.
A pěvec dál svou píseň hrál:
o koruně, co měl ji král
a o meči, i o kráse.
Stín bolestí teď svírá se.
A bard hraje stále.
Už nevzpomněl na krále,
ani na stromy a zemi svou
on zahrál píseň překrásnou
o nebi a i o hvězdách
a ze Stínu již nešel strach.
Tak elfí bard sám a jediný
zvítězil zpěvem nad stíny,
ze srdcí mužů vyhnal strach
a Stín obrátil se v prach!“
Zdálo se, jako by ten výjev povstal ze starých časů, kdy Finrod Felagund bojoval s Morgothem jenom svým zpěvem a oddaností svého srdce, protože v Lúmennině zpěvu bylo tolik vzpomínek, ale i tolik radosti, že naděje jako jasný pramen vytryskla k obloze a přestože nebyla vidět, elfové z Lothlórienu ji cítili a skřeti se jí zalekli.
To však ještě nebyl konec boje. Daewen se také dala do zpěvu a její píseň byla zpočátku jasná a elfové jí
naslouchali, ale pak ztemněla a zabouřila jako severní vítr z hor, a zazněla v ní Černá řeč Mordoru, tolik hrubá a nečistá, že se lórienští přikrčili a zakryli si tváře. Ale ozvala se další píseň. To Lúmenn nevzdávala svůj boj a Lúmennin jemný vysoký hlas ve Quenijštině a Daewenina hlubší a drsnější Černá řeč spolu zápolily. Dva hlasy zněly nad Lórienem a stromy se chvěly a sotva narostlé zelené listí padalo na zem. Nikdy víc se již ve Středozemi neozvala tak silná píseň jako byla Lúmennina, ani tak temná jakou zpívala Daewen a nikdy jí už neotřásl tak silný boj dvou odlišných duší, jako byly jejich.
Nakonec Daewen zmlkla, znavena a pokořena a poslední slova Lúmennina zpěvu se rozlehla nad bojištěm:
„Quendi, Sindar, nildor nya,
nályë melda, nályë verya!
Bojujte a nebojte se stínu!“
Přesto však byla Daewenina píseň příliš silná, aby zanechala v srdcích skřetů vzpomínku a oni se nezalekli a bojovali s vervou dál. Několik jich zamířilo své silné dlouhé luky na Lúmenn, ale ona se ukryla za kmen stromu, po kterém všechny skřetí střely jen hladce sklouzávaly, a zasypávala nepřátele svými šípy, dokud neměla prázdný toulec.
To už si ale bojujícím davem probíjela cestu Daewen. Skřeti před ní s úctou padali na zem a žádný elf se na ni neodvážil vztáhnout ruku. Byla již blízko stromu, na kterém stála Lúmenn, když zvolala: „Bojíš se elfko? Bojíš se síly Mordoru? Už jednou jsi na mě vztáhla ruku, ale to jsem nebyla připravena. Nyní jsem! Neschovávej se a pojď změřit síly!“
Lúmenn odhodila nepotřebný luk i toulec, které by ji zbytečně tížily, a pak se jediným mohutným skokem odrazila a dopadla na zem před Daewenina koně. „Nebojím se, ale ty nejspíš ano, když sedíš vysoko nade mnou.“
Daewen se ušklíbla, ale ještě neseskočila z koně. Lúmenn byla příliš vyrovnaný soupeř, nemohla si dovolit darovat jí výhodu přímého boje tak rychle. Prudce tasila kalený meč a její černý kůň se vzepjal a byl by snad shodil Lúmenn svými kopyty na zem, když tu odkudsi, snad náhodou, snad přesným zamířením, přilétl šíp a zabodl se mu přímo do srdce. Kůň padl na zem a na okamžik se zdálo, že Daewen zůstala pod ním. Včas se však vysmýkla nohu ze třmenu a rychle se postavila opět na nohy, pevně svírajíc meč v obou rukou.
Lúmenn tasila tak rychle, že Daewen spatřila jen rychlý modrobílý záblesk a její protivnice stála před ní s obnaženým mečem, který jasně plál v odpoledním slunci. Okamžik se ani jedna z nich nepohnula, ale pak na sebe zároveň zaútočily a jejich meče do sebe zvonivě narazily.
Byl to rychlý a vyrovnaný boj. Meče, jen jako bílé a černé záblesky, se míhaly vzduchem, když tu náhle cosi zazvonilo a Daewenin meč vyletěl vysoko k nebi a pak dopadl na zem a zůstal ležet opodál. Lúmenn vyrazila dopředu, ale Daewen byla rychlejší, v mžiknutí oka rozvinula svůj bič, který měla u pasu, a jedinou ranou omotala Lúmenninu pravou ruku s Macararatem. Škubla a Lúmeninna zbraň padla kousek vedle její.
Tentokrát to byla Lúmenn, kdo rychle zaútočil. Levou, dosud volnou rukou, vytrhla z pouzdra svou malou dýku a vší silou jí hodila po Daewen. Zasáhla ji do ramene. Obličej její sokyně se bolestně stáhl a pustila bič. Pak vytrhla dýku z rány a hodila ji na zem, stejně jako Lúmenn její bič.
„Teď jsme obě beze zbraně,“ řekla Lúmenn a vzpomněla na svůj luk, který teď ležel zapomenut někde na okraji lesa. Zapudila však tuto myšlenku, protože šípy by jí zde stejně byly k ničemu. Toto byl jiný boj.
„Máš pravdu,“ řekla Daewen a přivřela oči.
Lúmenn se jí zahleděla do obličeje. Jak si někdo mohl myslet, že jsou si podobné? Daewen zcela chyběly elfí rysy, byla příliš sveřepá a pyšná a její oči byly příliš tmavé. Ano oči! Zelené čiré tůně se setkaly s kal-nými černými studnami a navzájem se propalovaly. Obě ženy se nehnuly z místa, jen energie jejich myslí na sebe působila a byl to bolestivý a těžký boj.
Bitva kolem zatím zuřila neméně. Z tábora už přicházeli další a další skřeti a obráncům ubývalo sil. Vždyť přesila byla desetinásobná a Lúmenn, která jim až do této chvíle dodávala svou myslí naději a sílu, se odmlčela a všechno soustředila na souboj s Daewen.
Finwandil se ujal vedení malé skupiny elfů, kteří byli nejméně zranění a unavení bojem. „Bijte se ze všech sil, protože je to možná naposledy,“ řekl. „Vtrhneme mezi ně, musíme být rychlí jako vichřice. Budou překvapeni a to je naše výhoda. Lothlórien se nepoddá lacino!“
Jejich útok byl opravdu jako vichřice, jako šedá bouře na Moři. Vlna těch nejudatnějších válečníků rozra-zila skřetí šiky a desítky nepřátel padaly k zemi, zasaženy meči elfů. Brzy však byl moment překvapení pryč a Finwandilova skupina se začala rozpadat. On sám byl raněn několika šípy, které zdálky pršely ze skřetích luků, ale nevzdával se. „Za Lórien! Za Paní!“ křikl a poslední síly vložil do boje. Skřeti prchali, když viděli jeho planoucí zrak a slyšely jeho odhodlané zvolání, přesto už byl příliš sláb…
A v zrovna napjaté části to jako vždy musí počkat do další kapitoly, ajajaj:-)
Andy mi vzala slova 😀
Na mém blogu se objevil odkaz na ten tvůj v seznamu čtivých a zajímavých blogů. Pokud proti tomu něco máš, nechť se ozvi. Pokud tak uděláš, ber to alespoň jako kompliment.
Ono je to čím dál lepší, napínavější, smutnější a akčnější…ach jo…jak to celé dopadne…
Deawen je moc silná a temnota je zlověstná,…ale síla a dobrota Lúmennina srdce bojuje…stále 😉
Jinak souhlasím s Andy…
jeste, ze uz mam zase zpozdeni a nemusim napjate cekat na dalsi:D
nebankovní půjčka online most O_O