VI.kapitola – Bitva o Lothlórien 2/4

Zástup elfů kráčí lesem na bitevní pole, staří přátelé se setkávají a boj o Lothlórien začíná…

„Ústup!“ zavelel Finwandil. Jeho muži jej ihned uposlechli, vystřelili posledních pár šípů a rozeběhli se dál do lesa. Jak žalostně málo jich zbylo. Jen tucet, ubohý tucet z více než sta lučištníků i šermířů, kteří byli rozptýleni po celé délce severních hranic lesa. Nápor skřetů byl příliš zuřivý, postupovali rychle vpřed a pod jejich sekerami padaly nejen buky, sličné mallorny a štíhlé mladé břízky, ale i elfové, kteří se snažili bránit své domovy.

Finwandil se naposledy rozhlédl. Skřeti se blížili. Všude kudy prošli zbývaly po nich jen pařezy a udusaná zem. Jaký kus lesa už zničili a vypálili? Nevěděl, od rána jen ustupoval a doufal, že pomoc z celého lesa přijde dřív, než bude celý zničen.

Otočil se a rozeběhl se za ostatními, aby nalezli v lese výhodné místo na ostřelování skřetích ničitelů šípy a tiché a rychlé útoky, kdy posekají pár skřetů a než se nepřátelé stačí vzpamatovat, zmizí jim zase mezi stromy.

„Kapitáne, kapitáne Finwandile,“ hlas se ozýval tiše a Finwandil na okamžik váhal, zda nejde jen o skřetí klam, ale pak se otočil nazpět.

„Aroste,“ vykřikl a vrhl se ke svému příteli. Arost ležel na zemi a jeho bledé čelo bylo zbrocené potem. Jeden ze stromů, který před chvíli padl, mu přimáčkl levou nohu k zemi a on se teď nemohl hnout z místa.

„Počkej, pomůžu ti,“ řekl Finwandil a ze všech sil se pokusil nadzdvihnout kmen stromu. Nedokázal to, byl příliš těžký.

„Kapitáne, zabte mne, prosím vás,“ řekl Arost s námahou. „Raději zamřu vaší rukou, než abych padl do rukou těch skřetích stvůr a byl donucen jim sloužit!“ Arost se zahleděl Finwandilovi do očí a sevřel mu ruku. V jeho tváři se zračila nepředstavitelná bolest, ale také odvaha bít se až do konce svých sil.

Finwandil vzhlédl. Skřeti se rychle blížili, slyšel zvuk jejich seker a praskot plamenů, stravujících další kmeny, a stále blíž se ozývaly jejich hlasy, zpívající kruté a ohavné písně v černé řeči.

„Nemohu tě přece zabít, teď nelze postrádat žádného muže,“ řekl Finwandil.

„Zdravého ne,“ řekl Arost. „Ale ze mě je teď mrzák, pohleďte.“

Finwandil se kousl do rtu. Jen několik kroků od něj padl další strom a někdo se hlučně rozesmál.

„Zabte mě, prosím, ale pospěšte, nechci abychom jim padli do rukou oba.“

Finwandil se rozhodl. Vyskočil na nohy a v okamžiku tasil svůj lehký elfí meč. Ťal. Arost vykřikl bolestí, když byla jeho levá noha oddělena v půli stehna od těla a zanechána osudu. Z čerstvé rány vytryskla krev. Finwandil rozerval přítelův plášť na kousky a jedním z cárů pevně stáhl pahýl Arostovy nohy. Krev se zastavila. „Chyť se mne kolem ramen,“ řekl a pomohl příteli ze země.

Arost byl bledý a slabý, takže jej Finwandil spíše nesl, než podpíral. Přesto se však docela rychle ztráceli skřetům mezi stromy a hluk sekání a pálení za nimi slábl.

Když se zdálo, že jsou již dost daleko, Finwandil jej položil do křoví. Arost byl na pokraji vyčerpání, přestože jeho noha byla pevně stažena, ztratil hodně krve a hrozil mu šok z velké bolesti. „Neměl jste mě brát s sebou,“ sykl Arost. „Proč jste mne nezabil? Budu jen na obtíž a zabijí nás oba.“

„Možná,“ řekl Finwandil a nepřestal prohlížet Arostovo zranění. „Ale tvá smrt by byla zbytečná, vždyť můžeš žít i tak a být užitečný v Pohraniční stráži. Ruce ti slouží.“

„Ano,“ Arost se hořce usmál. „Ale skřeti se blíží a vy mne už dlouho neunesete.“

Finwandil se kousl do rtu, když tu jej náhle napadla poslední spásná myšlenka. „Zavolám někoho ze svých mužů, pomůže ti dostat se do bezpečí.“

„Jak jej chcete zavolat?“ řekl Arost. „Upozorníme na sebe skřety!“

„Dívej se a uč se,“ usmál se Finwandil. „Jsi v Pohraniční stráži ještě příliš krátce.“

Finwandil podivně sepjal ruce a přiložil je k ústům. Foukl. Ozval se podivný zvuk, napůl připomínající volání nějakého ptáka, napůl jen šelest větru v korunách stromů. Pak Finwandil opět ruce spustil a bylo ticho. Nikde nezašelestily kroky, ani se nepohnul jediný lístek.

„Jsou nejspíš příliš daleko,“ řekl Arost. V ten okamžik se křoví rozhrnulo a vystoupil z něj jeden z Pohraničníků, oděný v šedé, zelené a hnědé, takže téměř splýval s pozadím a kdyby nepromluvil, snad by si jej ani zesláblý Arost ani nepovšiml.

„Volal jste, kapitáne?“ řekl. „Jsme odsud nedaleko, pojďte, máme dobré místo na útok.“

„Půjdu,“ řekl Finwandil. „Ale potřebuji se postarat o Arosta, je těžce raněn. Jak se to stalo ti vysvětlí cestou. Pomůžeš mu dostat se co nejblíže středu lesa, pokud možno nalézt pomoc a ošeření.“

„Kapitáne, ale co boj? Skřeti…“

„Ne, Bellaste,“ řekl Finwandil. „Boj není nejdůležitější, co mohou muži vykonat. Myslím, že pomoc příteli v nouzi je chrabřejší skutek, než boj proti nepříteli. Pokud však máš strach, nebudu tě nutit a naleznu někoho jiného, schopnějšího. Já sám nemohu, musím zůstat ze svými muži až do konce.“

„Máte pravdu, kapitáne,“ řekl Bellast a sklopil hlavu a když ji opět pozvedl, vzdorné ohníky z jeho očí zmizely a on přijal moudrou radu staršího.

„Sbohem, Aroste,“ řekl Finwandil. „Jsi chrabrý muž a já cítím, že dlouho žít nebudu, protože dnešní bitva bude krutá. Dávám ti proto v upomínku jediné, co nyní mohu. Jmenuji tě Errindalem, Jednonohým a nenos toto jméno se sklopenou hlavou. Mělo by tě ctít. Sbohem.“

S těmi slovy se Finwandil obrátil mezi stromy a zmizel mezi stíny lesa. Arost a Bellast se vydali na opač-nou stranu, hluboko do lesa, dál od bitevní vřavy a nebezpečí.

Zástup elfů v šedém, kráčejících s očima upřenýma kupředu a hlavami vztyčenými, se zastavil. Vpředu vznikl zmatek, ale dál všichni stáli bez jediného pohybu a čekali, co se bude dít.

„Někdo se blíží,“ řekla Lúmenn. „Ale nemusíme se bát, to nejsou skřeti.“

„Tak kdo?“ řekl Manamrod, ale než mohla Lúmenn cokoli odpovědět, ozval se zepředu zvučný hlas.

„Pospěšte k hranicím,“ zvolal. „Skřeti už vypálili téměř míli lesa a Pohraničníků zbylo tak málo! Pospěšte a pomozte.“

Lúmenn se kousla do rtu. Hranice Lothlórienu byly ještě daleko, snad dvě hodiny pochodu ostrým tempem. Nemohou dorazit včas.

Zástup se znovu dal do pohybu. Jako šedý příliv spěchal kupředu, ochránit svůj domov před ukrutnými

skřetími nájezdníky. Posel, který přinesl smutnou a naléhavou novinu, stál ve stínu a hleděl na procházející elfy a přestože mnoho z nich se toho dne nemělo vrátit domů ke svým manželkám a přátelům, záviděl jim. Oni šli bojovat.

Ozval se tichý sten. Posel se sklonil a pomohl svému raněnému příteli vstát. Vyšli blíže k zástupu a když vstoupili do světla, bylo vidět, že druhý elf má jen jednu nohu. Z druhé mu zbýval jen zkrvavený pahýl.

„Aroste, bratře!“ ozvalo se náhle a z šedého moře se oddělil elf, jehož zlatorudé vlasy zářily v šedi lesa. „Bratře, nedoufal jsem, že tě ještě znovu spatřím,“ řekl a objal jednonohého se slzami v očích.

„Culare,“ usmál se Arost a bylo vidět, že mu sebemenší pohyb dělá potíže. „Jdeš do bitvy a já z ní odcházím. Dávej si pozor, nechci zůstat sám, když nás Maeg i Lindil opustili.“

„Odejdu jako vítěz,“ řekl Cular. „A po mém boku bude stát Lúmenn-verya i Manamrod z Temného hvozdu.“

„Lúmenn žije?“

„Ano, žije a je zde,“ řekl Cular.

„Pak nás snad ještě naděje neopustila,“ řekl Arost a stiskl Cularovi paži. „Hodně štěstí, bratře.“

Cular se otočil a znovu se ztratil v zástupu elfů. Arost s Bellastem počkali, dokud všichni neprojdou a pak zamířili opačným směrem, hloub do lesa. „Osm set,“ řekl tiše Bellast. “ A skřetů osm tisíc. Nevím, zda máme naději.“

Lúmenniny oči těkaly zelenošedým lesním tichem, její nohy mechanicky kráčely po zelených a zlatých lis-tech a myšlenky poletovaly okolo, jako stříbrozlaté včelky. Zaslechla tichý zvuk, který do toho všeho nezapadal. Jako našlapování několika nohou, které se snaží být tiché, ale svaly už jsou tak znavené, že to nedokáží. Slyšela zrychlený tep srdcí, které volaly o pomoc, tiše a nehlasně, ale tak, že vzduch okolo toho byl plný. Do toho však zaznívalo cosi jiného, bouřlivého a zlého, co ji dusilo a tížilo. Cinkot stovek seker a praskot plamenů, které sžírali šedavé stromy a hrubé skřetí hlasy, jež svým smíchem a hrubostmi poskvrňo-valy čistotu a klid Zlatého lesa.

Mlčenlivé šedé vojsko se zastavilo, ale vzduch nerozčísl žádný slovní povel. Stáli tam a jejich šedozelené pláště splývaly s kmeny stromů a spadalým loňským listím a každý tušil, kdo se k nim blíží. Srdce jim začala poklesávat a plamínek naděje, který v nich dosud dlel, pomalu uhasínal jen v malou doutnající jiskřičku. I Lúmenn nebylo radostně. Věděla, že hranice Lothlórienu leží jen půldruhé hodiny od nich, hrozivě blízko a přece ještě daleko.

„Elfové z Lothlórienu,“ ozval se hlas, halasný a zvučný v lesním tichu. „Jdete v poslední chvíli. Již téměř míle lesa je spálena a posekána skřety a zloba jejich temné velitelky se jako černý mrak vznáší nad zlatavým Lórienem. Šest nás zbylo z Pohraniční stráže, šest ze sta! Naše luky jsou bez šípů a meče ztupené. Pospěšte, pokud vaše domovy mají zůstat tak krásné, jako doposud, protože skřeti už nejen ničí a pálí, ale spousty jich běží mezi stromy na jih, k řece Celebrantu, a jejich nohy dupou po listí a kopou do všeho co najdou, mladých výhonků i zelených keřů. Pospěšte s námi!“

A Lúmenn spatřila daleko vpředu stát vysokého elfa s plavými vlasy, který v rozedřené ruce svíral jílec meče. Udělal několik kroků a jasný paprsek slunečního světla probleskl mezi větvemi a ozářil jej, takže se jeho plavé vlasy zaleskly jako zlato. Byl to Finwandil, kapitán Severní pohraniční stráže, ale Lúmenn jej poznala již po hlase.

Na jeho čele byl hluboký krvavý šrám a on se zdál trochu jako přízrak z minula. Pak však slunce zakryl mrak, světlo pohaslo a s ním i všechna naděje ve Finwandilových očích. Věděl, že odhodlaná hrstka nemůže vzdorovat zuřivému a silnějšímu nepříteli. Věděl to a tak sklopil zrak a ostatní s ním.

„Voro ná estel!“ rozlehlo se náhle lesem. „Stále je naděje! Copak vás ošálila temná moc? Pozvedněte hlavy a nezoufejte.“

To nebyl hlas muže, ale ženy. Jediné ženy mezi nimi, která však jediná dokázala z jiskřičky vykřesat jasný plamen. Jediná, která pozvedla meč, jenž zazářil bílou nadějí a ostatní opravdu zvedli zraky a v nich se teď místo ponížení a smutku třpytila odvaha.

„Polovina z nás musí na východ a druhá na západ,“ řekla a všichni jí naslouchali. „Skřeti nebudou čekat náhlý výpad, snad ustoupí alespoň o trochu a pak se teprve můžeme začít probíjet ven z lesa a vytlačovat je pryč. Ale není času nazbyt.“

„Lúmenn má pravdu,“ zvolal Finwandil. „Náš domov nikdy neobsadí skřeti.“

S těmi slovy se tiše, jako když se vítr prohání po lese, rozeběhli mezi stromy, v rukou luky a meče a v srdcích jasný plamen. A Lúmenn běžela k západu, po Manamrodově a Cularově boku a myslela na to, co přijde. Cítila změnu v dobré, která však měla stát hodně krve a bolesti.

Nekráčeli lesem ani půl hodiny, roztroušeni a roztaženi do dlouhé řady od východu na západ, když se tichem rozlehl křik a tupá rána. Cosi zapraskalo a spadlo na zem, asi mladý strom, sotva vyrostlý do zeleno-

šedé krásy, už poražený a zabitý.

Lúmenn pohlédla vpravo na Manamroda a v jeho tváři se zračila zlost i bolest a jeho ruce o to pevněji sevřely luk a šíp v něm založený. I ostatním elfům zaplál zlostně zrak, protože smrt stromu byla pro ně totéž jako smrt přítele a druha. Ozvalo se další zapraskání a další pád; a oni se zastavili a vyčkávali.

„Gháš!!! Gháš agh krimp pušdûk!“ ozvalo se a skřetí postavy se začaly pomalu rýsovat před nimi. Nikdo z nich nemohl spatřit elfy oděny v šedé, snad jen Lúmenn ve svém tmavomodrém plášti, od kterého se nedokázala odloučit, by mohla být nápadná, ale temně modrá jako by ztmavla a zabarvila se do zelena, takže když stála za kmenem mladého buku, mohlo se zdát, že jde o vzrostlý keř, nebo jen stín větví.

Skřeti se blížili. Byla to malá skupina, odtržená od hlavního voje, ne více jak dvacet skřetích vojáků. Když byli natolik blízko, že jim bylo vidět do špinavých tváří a mezi jejich bledými rty se daly zahlédnout zažloutlé křivé zuby, zadrnčela první tětiva a šíp se zabodl do krku nejbližšího skřeta.

„To bylo ze stromů,“ křikl jeden ze skřetů, ale jen dořekl, hrudí mu proletěl šíp a on padl k zemi.

„Ne, jsou někde v keřích,“ zvolal jiný, to však už vzduchem létaly šípy jeden za druhým. Manamrod skolil jednoho skřeta ranou doprostřed čela, Lúmenn však nevystřelila. Když bylo po všem a celé setkání připomínalo jen několik mrtvých těl na zemi, sklonila luk a šíp vrátila do toulce. Její zrak tápal po zemi mezi listy, ale neviděla je. Její druhové kolem se radovali, protože nikdo z nich nebyl zraněn, ale ona je neslyšela. V mysli jí náhle vzrostla temná hrozba, kterou vyvolala smrt skřetů. Nebyla jediná. Dál v lese uslyšela několik výkřiků, jak další osamocená skupina skřetů byla pobita elfími lučištníky, a s každým mrtvým váleč-níkem Mordoru temný mrak rostl a sílil. Daewen zuřila a její zloba naplňovala vzduch a byla předzvěstí něčeho zlověstného.

„Lúmenn, jdeme dál, zde už nás nic nečeká.“

Škubla sebou a zvedla hlavu. Většina elfů už mizela dál mezi stromy, jen Manamrod stál a čekal. „Já vím,“ řekla tiše a vydala se za ostatními.