VI.kapitola- Bitva o Lothlórien 1/4

Dnes snad není ani třeba úvodu, začátek kapitoly mluví za vše:)

Přišlo bledé svítání a celý les byl zahalen v mlze, jejíž cáry se proplétaly mezi korunami stromů a jako bledé potrhané závoje halily Lothlórien do smutku. Lúmenn stála na talanu a mírný ranní větřík si pohrával s jejími vlasy, zatímco vyhlížela kamsi do hlubin lesa. Cítila jeho bolest a předvídavý šum zelených listů.

„Útok začal,“ řekla tiše. „Pálí stromy na okraji lesa.“

„Cítím to,“ řekl Manamrod. „A rve mi to srdce.“

Zaslechli rozrušené hlasy a kroky mnoha nohou, které kráčely hluboko pod nimi po travnaté zemi města Galadhrim, města Lesních elfů, města na stromech, jediného města uvnitř lesní říše, která po staletí lidských let vzdorovala všem útokům, byla skryta zrakům zla a jeho špehů a žila v míru a pokoji. Nyní byl její mír narušen, dobré kouzlo se prolomilo a skrytý prsten elfů, jeden ze Tří, byl odhalen. Kolik času ještě zbývalo? Kolikrát ještě vyjde slunce nad Lothlórienem? Kolikrát ještě budou elfové zpívat, než bude spálen vojsky Temného pána?

Lúmenn se odvrátila od smutného pohledu. Pramen vlasů jí spadl do obličeje, když sevřela v ruce jílec meče a otočila se k Manamrodovi. „Pojďme,“ řekla. „Myslím, že dnes použiješ svůj luk.“

Slezli po provazovém žebříku a na každém talanu, který míjeli, stálo několik žen a plakalo. Na posledním předtím, než dospěli k zemi, se Lúmenn zastavila. Stála tam Galadriel a s ní několik dalších žen, všechny v bílém a ve vlasech měly vpletené květiny.

„Selhala jsem,“ řekla Galadriel. „Prolomili mou ochranu a teď pálí stromy na okraji lesa a zvěř před nimi prchá. Měla jsem být silnější.“

„Ne, Galadriel,“ řekla Lúmenn. „Jsi silná, ale Mordor je silnější, než elfí prsteny. Má moc hrůzy a temna, která přemáhá dobro Lothlórienu. Ale ten se nevzdá. Naše luky a meče jej budou bránit.“

„Opatruj se a dávej pozor,“ řekla tiše Galadriel a podala Lúmenn bílý květ. „Kéž ti přinese štěstí, protože ty jej potřebuješ více než celý Lothlórien.“

„Děkuji,“ řekla Lúmenn a bílý květ nifredilu si vložila do vlasů. Bíle zářil mezi jejími tmavými kadeřemi a vytvářel ostrý kontrast se zbrojí a mečem. „Namárië, Galadriel.“

„Namarië, Lúmenn-verya,“ Galadriel se posmutněle usmála. „Zůstanu zde a budu myslet na vás všechny, ale má mysl bude nejčastěji u tebe a snad tě ochrání. Namarië.“

Lúmenn s Manamrodem sestupovali níž po žebříku, když tu Galadriel vypadl z vlasů jeden z malých kvítků a pomalu padal k zemi. Otáčel se dokola a když dopadl na šedou dřevěnou podlahu talanu, z jeho lístků se vysypalo pár drobounkých zrníček pylu. Galadriel začala pomalu zpívat a ostatní ženy se k ní přidaly:

(Šumící listí v korunách stromů, zvonící řeka v srdci lesa, ptáci a zvířata, každý se bojí. Strach padá na Loth-lórien, mlha nás halí. Střežte se mužové boj se již blíží. Štěstí a naději, prosíme vás!)

Dál již Lúmenn zpěv neslyšela, protože kráčela vedle Manamroda po bílé cestě, vedoucí pryč z města Galadhrim. Ze stromů okolo slézali další a další elfové, oděni v zelené, šedé a hnědé, a každý z nich měl na zádech luk a některým se u pasu pohupoval meč. Jejich tváře byly sveřepé a odhodlané a v jejich očích nebyla ani špetka soucitu s nepřítelem, který v tomto okamžiku pálil a ničil na okraji lesa. Vlasy, spletené do copů nebo volně splývající na ramena, za nimi v mírném vánku povlávaly jako zástavy. Všichni dohromady tvořili šedý zástup, který se v mlhavém oparu zdál přízračný, jako by po cestě kráčeli duchové.

Lúmenn s Manamrodem se k nim přidali a zařadili se do zástupu. Když muži Lúmenn spatřili, povzbudili se, protože mysleli, že je dávno mrtvá a nedoufali, že ji ještě někdy spatří. Lúmenn se totiž v Lothlórienu těšila veliké úctě. Bylo to sice již dlouho, co pobývala pod jeho větvemi, v době, kdy ji omrzel osamělý a toulavý život, ale nikdy nebyla zapomenuta a vzpomínalo se na ni.

Nyní její lesklá zbroj zářila mezi šedými plášti ostatních a černé spálené místo na jejím boku vzbuzovalo úctu a snad i zvědavost. Její ruka pevně svírala jílec meče a tvář měla stejně odhodlanou jako muži okolo, ale na rozdíl od nich jemnou a, ačkoli si to snad nepřála, ženskou. Byla v lících trochu bledá, ale zelené oči se jí leskly, naplněny tím zvláštním smutkem, a bylo v nich něco předvídavého, zářného, mocného. Manamrod kráčel vedle ní a nemohl z její tváře odtrhnout oči. Lúmenn si toho povšimla, otočila se k němu a všechna strohost a sveřepost z její tváře na okamžik zmizela, když se usmála. Jen lehce pozvedla koutky úst a její oči zazářily a Manamrodovy se až sevřelo srdce a v jeho mysli na okamžik povstala dávná vzpomínka.

„Jsi krásná,“ řekl tiše.

Lúmenn sklopila oči a znovu se obrátila kupředu.

Tak zástup elfů kráčel po bílé stezce, až vyšel bránou na zelenou louku a mlhy jakoby se rozplynuly a barvy probouzejícího se lesa zazářily.

Šli k severu, tam, kde bylo nejvíce skřetů a kde také měla svůj stan Daewen. Bylo jich tam nejvíce, aby elfové nemohly z obklíčení uniknout a hledat útočiště u svých příbuzných v Temném hvozdě a -ale to nikdo z elfů nevěděl- aby Lúmenn nepronikla na jih do Lórienu, čemuž se však ani vojsko skřetů neubránilo.

Na východě Lórien obtáčela Anduina, Velká řeka a přes ni se sice lórienští mohli přeplavit a uprchnout, ale bylo jich mnoho a lodí málo. Navíc na východním břehu číhaly skryté posily, které měly zdržet uprchlíky. Na západě, jak hlásili zvědové, bylo skřetů málo a dalo by se tamtudy nepozorovaně proklouznout, ale kam jít? Na západě byly jen hory a na nich vysoký a zmrzlý průsmyk Caradhras a hluboká temná Morie či ještě temnější Gordú.

Na jih, ano na jih Daewen úplně zapomněla a dokonalý plán mohl ztroskotat. Na jihu sice nebylo kam jít, nejblíže byly pláně Rohanu, nyní již součásti Gondorského království, a pak v dálce Minas Tirith, ale to by elfy nenapadlo. Daewen se bála něčeho jiného. Že by totiž Lúmenn nešla do bitvy, jak očekávala, ale vydala se dál na jih a celé obležení a plenění Lothlórienu by přišlo téměř nazmar. Osamělé šiky skřetů teď běžely podél lesa napravit chybu, ale nebylo to nutné. Daewen Lúmenn správně odhadla. Šla bojovat.

K pochodujícímu zástupu elfů se postupně přidávali další, kteří přicházeli z hlubin lesa, ať už osamocení nebo v malých skupinách, a zdravili se s ostatními lehkým pohybem ruky nebo kývnutím, než se ztratili v davu.

Náhle si Lúmenn povšimla, že se v záplavě plavých či hnědých vlasů cosi rudě zalesklo. Zprvu si myslela, že se jí to jen zdá, ale zahlédla to znovu. Trochu přidala do kroku a za okamžik neměla pochyby. „Culare,“ zvolala vesele.

Vysoký elf se otočil a překvapeně si ji změřil. „Lúmenn-verya,“ zvolal. „Mé srdce je hned lehčí, když vidím, že jsi naživu a dokonce v Lothlórienu.“ Pak si však povšiml řetízku na jejím krku a domyslel si, co na něm visí. „Takže tvé poslání ještě neskončilo?“ Spíše konstatoval, než se ptal.

„Ne,“ odpověděla Lúmenn. „Ale nehovořme o tom. Kde jsou tví bratři?“ Uvědomila si a tázavě vzhlédla.

Stačil jí jediný pohled do elfových šedých očí, aby pochopila. „Maeg zemřel krátce po našem návratu, kdy nás přepadli skřeti z hor. Lindil doprovázel jednu skupinu žen a dětí do Temného hvozdu, ale…jejich hlavy byly naraženy na kůlech…“ hlas se mu třásl když mluvil.

„A Arost?“ řekla Lúmenn.

„Je na severu a brání nás před tím zuřivým náporem, kdo ví jestli je ještě naživu.“

„Ještě ano,“ řekla Lúmenn. „Cítím to.“