V.kapitola – Obléhání Lórienu 2/2

S nedělním podvečerem přichází i poslední část páté kapitoly Paní prstenů – Znovuzrození. Lúmenn s Manamrodem po těžkých útrapách dorazili do Lórienu, kde se setkali s Pohraničníky a pak vyrazili do města Galadhrim. Když však dojdou spolu s Galadriel, která je část cesty provází lesem, až k němu, zjistí, že je prázdné a bez života. Lórien je v obležení skřetích vojsk a boj už se blíží…

„Kde jsou všichni?“ řekl Manamrod.

„V městě zůstali jen muži a několik málo žen, které neměly strach ze skřetů,“ řekla smutně Galadriel. „Ostatní se buď ukryli ve středu lesa nebo se vydali na sever, do Temného hvozdu, prosit naše příbuzné o útočiště.“

„Jistě budou přijati s otevřenou náručí,“ řekl Manamrod. „I když se s nimi příliš nestýkáme, stále své přátele a bratry z Lothlórienu milujeme a ctíme. Můj otec jim poskytne ochranu.“

„Pokud tam ale dojdou,“ řekla zachmuřeně Lúmenn. „Sami jsem viděli, jak je obležení důkladné.“

„Bohužel,“ řekla Galadriel. „Mnozí totiž nedošli. Skřeti je pochytali jako zvěř a jejich hlavy nabodaly na kůly, které pak vztyčili u hranic. Byl to strašný pohled.“

„Daewen je krutá,“ Lúmenn ještě silněji stiskla meč, až jí klouby zbělely. Jen těžko uklidňovala rozbouřené nitro, které volalo po pomstě za nevinné oběti. Zemřeli zbytečně, uvědomila si, zbytečně se vydali do nebezpečí a zahynuli ve skřetím mučení. Vlastně ne zbytečně, kvůli ní. Sauron věděl, že půjde do Lothlórienu a tak jej nechal obležet, aby zemřelo tolik nevinných elfů…

Ten hlas znala, pokoušel se ji zlomit už tolikrát! Zapudila ho z mysli. Vrátila se jí rozvaha. Pustila meč a následovala Galadriel, která je vedla k městu.

Když došli k bráně, obě její křídla se neslyšně, jakoby kouzlem otevřela a oni vstoupili do záře lamp. Ubírali se bíle dlážděnou cestou k jednomu z mohutných kmenů mallornů. Zastavili se pod jedním, do jehož koruny nedohlédla ani Lúmenn, a Galadriel tiše řekla nějaká slova. Za okamžik se spustil šedavý provazový žebřík a Galadriel pokynula Lúmenn a Manamrodovi, aby šplhali nahoru.

„Odpočiňte si,“ řekla. „Na pátém podlaží máte přichystaná lůžka a vodu na umytí. Dobrou noc.“

Ještě než se obrátila a zmizela ve tmě, Lúmenn ji chytila za rameno. „Ty nepůjdeš spát?“

„Ne,“ řekla Galadriel. „Nemohu spát, když je můj domov ohrožen.“

„Nemůžeš nebo nechceš?“

„Tělo by možná chtělo, je unavené, ale duše si nedokáže dopřát pokoje,“ odpověděla Galadriel a Manamrodovi, který sledoval jejich rozmluvu, se zdálo, jakoby se elfí královna zmenšila a sklonila před Lúmenn a naslouchala jejím radám. Přesto se Lúmenn nechovala příkře ani odměřeně. Byla jen…jiná, ano jiná než před lety. Ale jaká? To říct nedokázal.

„Taková spousta moci tě může zničit,“ řekla Lúmenn. „Vždy jsi mi radila dobře, tak teď přijmi i ty radu mou. Odpočiň a ráno ukáže.“

„A kdo ochrání Lórien, když prsten bude spát?“

„K čemu jsou na hranicích stráže?“ řekla Lúmenn. „Ochrání Les zatímco ty budeš spát. Ale kdo by jej ochránil, kdybys zemřela, udolána tíhou, která na tobě leží?“

„Děkuji za tvé rady, Lúmenn,“ řekla Galadriel. „Snad máš pravdu, ale já si přesto nemohu odpočinout.“

„Pak i já budu v noci bdít,“ řekla Lúmenn a naposledy stiskla Galadrielinu paži. Galadriel se usmála a tichými kroky odešla do tmy.

Manamrod a Lúmenn šplhali po žebříku a míjeli prázdná podlaží. Byla tmavá, bez jediného světla a povalovaly se na nich opuštěné věci – pokrývky, nádoby. Všichni jejich obyvatelé byli pryč.

Na pátém talanu svítila lampa a byla přichystána dvě lůžka. Vedle každého stál džbán s vodou a umyvadlo.

Manamrod přistoupil k jednomu z lůžek a překvapením strnul. Na pokrývce ležel překrásný štíhlý luk z šedého dřeva. Jeho tětiva byla jakoby stříbrná. Vedle luku byl ještě toulec stejné šedé barvy, plný ostrých šípů.

„Je to krásný luk,“ řekl a pohladil jej. „Lepší dar mi Paní Galadriel nemohla dát. Snad se jí odvděčím alespoň tím, že šípy vystřelené z tohoto luku zabijí mnoho skřetů!“

Pak si luk i toulec řemeny upevnil na záda a vyzkoušel, zda i do nového luku dokáže založit šíp, jako předtím. Tak rychle, že jej nepřítel ani nepostřehne. Tak mistrně, že trefí motýla na padesát kroků. Ruce se vymrštily, šíp vyjel z toulce lehce jako pírko a tětiva se napjala aniž by musel silněji zatáhnout.

„Je to krásný luk,“ řekl opět. „Doufám, že jej brzy budu moci užít.“

„Srdce mi říká, že ta chvíle přijde již brzy,“ řekla Lúmenn. „Nevím však, jestli je dobré se z toho radovat.“

Manamrod sklopil oči a usedl na pokrývku. Nechal se příliš unést svou láskou k lučištnickému umění.

„Bojím se, Manamrode,“ řekla náhle Lúmenn a její oči potemněly. „Bojím se toho, co nám přinese zítřek, protože to nebude nic dobrého. Těch deset let, kdy jsem zde nebyla, sice nestačilo Sauronovi na vybudování nepřemožitelné armády, ale bylo to dost na to, aby našel nová kouzla a nečisté prostředky. Vždyť ti skřeti, kteří obklíčili Lothlórien snášejí jasné světlo lamp a ohňů a myslím, že ani sluneční světlo jim nevadí, protože nikde nebyly kamenné přístřešky, jen lehké stany. A mají i sílu a větší chytrost než ti, kteří dosud žijí divoce v horách.“

„Myslíš, že Sauron získal Sarumanovy nápady a zkřížil skřety se zlými lidmi jako on? Pak není velké šance, že jeho vojsko bude poraženo, elfů v Lothlórienu je mnohokrát méně a jsou znaveni odrážením útoků tohoto temného vojska!“

„Nevím,“ řekla Lúmenn. „Ale v duši mi roste hrozba. Mordor zesílil, jeho moc je nyní sice skryta za hradbami hor, jež jej obklopují, ale brzy povstane. Sauron se nevzdá, musí získat Druhý prsten, protože je v něm tolik moci, že s ním by již nepotřeboval žádná vojska, jen on sám by naplnil srdce bojovníků hrůzou a děsem a donutil by je podrobit se jeho vůli.“

„Nezíská jej,“ řekl Manamrod, ale sám na okamžik zapochyboval o svých slovech.

„Pak musí být Daewenini skřeti poraženi, v což doufám, ale sama tomu nevěřím. Galadriel nemůže vzdorovat. Přijde boj a bude krutý, ale jeho se nebojím.“

„Tak čeho?“

„Souboje s Daewen, protože ona už ví, kdo jsem a nenávidí mne.“

„Galadriel ale také nenávidí a elfy v Lothlórienu, i celý Zlatý les.“

„Ano,“ odvětila Lúmenn. „Ale nenávist ke mně je silnější a vychází přímo z jejího srdce, pokud nějaké má. Zbytek je Sauronova vůle. Ona totiž někde v hloubi duše doufala, že se jí podaří Prsten získat pro sebe a ovládne Středozem místo Saurona. Věděla, že Prsten má u sebe nějaký elf a myslela, že jsi to ty, ale když spatřila mne, poznala, že se zmýlila. Poprvé mne nepřemohla, ale podruhé možná bude silnější.“

„Máš z ní strach?“

„Nebojím se smrti,“ řekla Lúmenn a do jejího hlasu se navrátila rozhodnost. „Jen nesmí Mordor získat Prsten. A já jej ochráním. Před Daewen i před Sauronem.“

Oči jí zaplály a v měsíčních paprscích, které sem probleskovaly mezi větvemi, jakoby její bledá tvář zkameněla a ztvrdla, a vše, co na ní bylo v ten okamžik ženské, zchladlo a zocelilo se. Na chvíli jakoby zazářila bílým jasným světlem, oslepujícím a krásným. Pak se však opět zahalila do pláště a ten přikryl lesk zbroje i zářící meč, a Lúmenn zavřela oči a zůstala nehybně sedět v zamyšlení.

„Je výš než ty,“ uvědomil si Manamrod. „Je vznešeného rodu, ušlechtilá a odvážná. Ty nejsi pro ni. Ale dokázal by ses jí vzdát?“

Pak i on upadl do mlčenlivé dřímoty, kdy se jeho myšlenky toulaly kolem a nemyslely na nadcházející bitvu.

Uprostřed noci Lúmenn vstala a tiše odešla kamsi do tmy. Když se před svítáním vrátila, usmívala se a mrtvolný zápach už nebyl cítit.

„Už přišla, můj pane. Nedokázali jsme ji zastavit, prošla do lesa.“

„Jak to, že jste ji nechaly uniknout?“ hlas z palantíru byl děsivý a chladný a Daewen se třásly ruce rozčilením. Tento kámen kdysi patřil nějakému skřetovi, nevěděla, jak se jmenoval, ale řekli jí, že i on měl za úkol předvést Sauronovi Lúmenn-verya. Nedokázal to. Zemřel v boji, ale palantír byl někým jiným uchráněn a odnesen do bezpečí Barad-dûr. Ušklíbla se. Jistěže, nazgûlem, těm Pán důvěřoval víc než jí.

„Překvapila mě,“ řekla a přemohla třas v rukou. „Utekla do toho lesa dřív, než ji stihli hoši zastavit. Je s ní ještě jeden elf.“

„Má jej?“ hlas se téměř nepostřehnutelně zatřásl, ale Daewen si toho všimla. I ty máš z něčeho strach, pomyslela si zlomyslně. Nahlas však řekla: „Nevím, pane. Je to možné, protože dokázala nepozorovaně proniknout až do středu našeho ležení a bojovat se mnou, ale zjistila jsem něco jiného. Ten les,“ odplivla si na zem. „Je chráněný silnou mocí. Elfí mocí.“

„Chrání ho ona?“

„Ne,“ Daewen se zablýsklo v očích. „Myslím, že je tam jeden z těch ztracených elfích prstenů.“

„Získáš ho,“ hlas zchladl a nabral na síle, až se Daewen bezděky přikrčila. „Zničíš ten elfí les, získáš jejich Prsten a …“ ozval se smích, dutý a temný „a zabiješ Lúmenn-verya! Čekání už bylo dost. Zaútočíte a rozmetáte je. Budou trpět a budou mi sloužit!

Další vojsko teď pochoduje na ty špinavé trpaslíky na severu a brzy je zničí. A když Gondor přijde o poslední spojence, bude konec jejich říše a Středozem bude konečně má! A ty …“ hlas, který doteď jakoby mluvil pro sebe, se opět zaměřil k Daewen „mi pomůžeš!“

„Ráda,“ řekla Daewen. „Moc ráda,“ zašeptala, přikryla palantír tmavou látkou a vyšla ze stanu.