A je tu další kapitola Paní prstenů – Znovuzrození. V zatím posledním pokračování se Lúmenn s Manamrodem setkali s Daewen, vyslankyní Mordoru, která s vojskem obléhá les Lothlórien. Naštěstí jí uprchli a skryli se ve Zlatém lese, kde ale elfové dobře dbají na bezpečnost a teď na Lúmenn a Manamroda míří luky pohraniční stráže. Co bude dál? Blíží se bitva a velký sobouj dvou vůlí…
Lúmenn jakoby schválně přehlédla luky, namířené na její a Manamrodovu hlavu, a otázala se: „Odkdy do Lothlórienu nesmějí unavení poutníci?“
„Od té doby, co je obležen nepřátelskými vojsky,“ ozval se ze tmy přísný hlas, ale Lúmenn se přesto pousmála, jakmile jej uslyšela.
„Pak by vám každá ruka s mečem měla být dobrá.“
„Ne, pokud patří nepříteli,“ odpověděl hlas a hroty šípů se ještě více přiblížily k Lúmenn.
„Ani tak dobrý přítel jako jsi býval ty mne nepoznává?“ řekla Lúmenn.
Na okamžik bylo ticho, ale pak se ve tmě před nimi objevila postava, skoro tak, jako když před deseti lety do Lothlórienu vstoupila Lúmenn a Manamrod, Aragorn, Arwen a Sam, společenstvo, které se kolem ní vytvořilo na cestě. Byl to plavovlasý elf, vysoký, v ruce stále svíral luk, nyní sklopený k zemi, a tvářil se přísně. „Lúmenn je mrtvá,“ pravil rozechvěle.
„Nejsem, Finwandile, ale pokud tví muži nespustí luky, asi brzy zemřu v boji,“ řekla Lúmenn.
„Lúmenn,“ zasmál se Finwandil a luky okamžitě zmizely v křoví. Pak k ní přistoupil a vroucně ji objal. Jakmile však spatřil Manamrodův podmračený pohled, odstoupil od ní, ale stále se nepřestával usmívat. „Jaké štěstí potkává Lórien v tak těžkou hodinu! Jak jsi…jak jste se sem dostali?“
„Těžko,“ odpověděla Lúmenn „Ale přece jsme zde. Co se stalo? Jak dlouho už jste v obležení?“
„O tom si můžeme promluvit trochu dál od hranic lesa, nemyslíš?“
Lúmenn kývla a ona i Manamrod následovali Finwandila do hloubi lesa. Podle očekávání došli k provaovému žebříku, vedoucímu na talan. „Necháváte žebřík spuštěný i když jste v nebezpečí?“ zeptala se Lúmenn překvapeně.
„Zrovna jsme odpočívali,“ řekl Finwandil „Když jsme vás uslyšeli. Teď pojďte, povídat si raději budeme nahoře, už několikrát se sem vplížili skřeti a pár Pohraničníků na to doplatilo. Bohužel.“
Vyšplhali tedy nahoru na talan a usadili se na rozložené pokrývky. Zelené mallornové listy šuměly v koruně nad jejich hlavami a oni mlčeli, zabráni do vlastních myšlenek, které tiše poletovaly okolo.
„Co se tedy stalo?“ přerušila mlčení Lúmenn.
„To nikdo z nás neví,“ odpověděl Finwandil aniž by zvedl zrak. „Nevíme, proč na nás Mordor zaútočil, ani jsme neměli čas se bránit. Zvěsti o tom, že obrovská armáda pochoduje na Lothlórien, jsme se dozvěděli jen den předtím, než sem dorazila. Paní Galadriel brání náš domov už pět dní svou silou a silou prstenu, který má, ale nestačí to. Ta…žena, která stojí v jejich čele, není ani člověk ani skřet. Je to zvláštní bytost a velmi silná.“ Na okamžik se odmlčel a smutně pohlédl Lúmenn do očí „My z ní máme strach, protože je to žena a my s ženami neumíme bojovat.“
„Ale já jsem také dlouho byla v Pohraniční stráži a bojovala jsem!“
„To bylo něco jiného,“ řekl Finwandil. „Tahle žena je jiná než ty, i když se zdá na první pohled stejná. Nemá srdce, je temná jako sám Sauron. Začalo se jí říkat Daewen, dívka ze stínu.“
„Já vím,“ řekla Lúmenn tiše.
Tu noc již dále nemluvili, ale ani jeden z nich nespal. Manamrod mlčenlivě stál a hleděl skrz listy do nočního lesa a Finwandil zamyšleně seděl a za zavřenými víčky se mu míhaly vzpomínky a myšlenky.
Lúmenn se opírala o kmen stromu a zápasila s únavou posledních dní. Jak dlouho si již neodpočinula? Stále putovala, spěchala, bojovala.
Kdesi v dáli se ozvala trubka a rozčilené hlasy. Uslyšela prasknutí větvičky nad její hlavou, snad malá veverka přeskočila ze stromu na strom. Pomalu jí hlava padla na prsa a nakonec usnula. Sesunula se podél kmene a Manamrod i Finwandil se zároveň zvedli, aby ji přikryli svou pokrývkou. Oba však zůstali stát jako přistiženi při něčem špatném. Chvíli nerozhodně stáli, měříce se navzájem, ale nakonec se oba zase obrátili a splynuli s tmou.
Ještě dlouho před svítáním byla Lúmenn na nohou. Manamrod stále upíral oči do pomalu se rozsvětlujícího lesa, ale Finwandil už na talanu nebyl.
„Šel hlídat hranice,“ řekl Manamrod. „Řekl, ať jdeme do města Galadhrim a nezůstáváme tu dlouho, protože se prý blíží útok. Daewen už ví, kdo jsi a kde jsi. Jestli prý zůstaneš tak blízko hranic lesa, najdou tě.“
„Já vím,“ přikývla Lúmenn. „Pojďme tedy co nejrychleji.“
„Finwandil zde nechal nějaké jídlo,“ řekl Manamrod a kývl hlavou k malému balíčku z listů.
„Nemám hlad,“ řekla Lúmenn. „Ale vezmeme to s sebou, zásoby od Medděda už začaly docházet.“
Sešplhali z talanu a mezi stíny ranního lesa se vydali na cestu k městu Galadhrim. Šli rychle, přestože poslední dny stále jen spěchali, ale čistý vzduch Lothlórienu jim navracel sílu do žil. Lúmenn však něco tížilo, Manamrod viděl, že její oči jsou kalné a ona jde spíše podle hmatu a sluchu, než aby se orientovala zrakem. Myslela na něco jiného.
„Lúmenn, ty víš, kdo je ta žena?“ odhodlal se k otázce.
Lúmenn se zastavila a otočila se. „Ne,“ řekla po chvíli a po její sličné tváři přeběhl stín. „Bude to ale silný nepřítel.“
Znovu se odvrátila a přidala do kroku.
Celý den šli bez odpočinku a, jak Lúmenn doufala, k večeru měli dorazit do města Galadhrim. Opravdu. Když se začalo stmívat, objevila se před nimi široká bílá silnice z bílých kamenů. Podobné cesty byly v Lothlórienu ještě čtyři, každá z jedné světové strany, ale nakonec se všechny sbíhaly před obrovitým mallornem, na němž byl palác Paní Galadriel. Ta, na kterou právě Lúmenn s Manamrodem vstoupili, vedla od severu.
„Stůjte! Jak jste se sem dostali?“
Lúmenn zastavila, ale nebyla překvapena ani poděšena. Věděla, že stráž se musí ptát a očekávala, že se budou ukrývat právě zde, v místech, kde cestu obklopovalo husté zelené křoví.
„Po svých nohou. Jak jistě vidíš, koně ani povoz nemáme,“ odpověděla Lúmenn.
V tu chvíli se v křoví objevily dva luky, jeden mířil Lúmenn na hlavu, druhý k Manamrodově hrudi. Manamrod chtěl strhnout ze zad svůj luk, ale Lúmenn zadržela jeho ruku.
„Nejsem nepřátelé, tak proč na nás míříte luky?“ řekla.
„Každý, kdo vstoupí do Lothlórienu v těchto dnech je nepřítel.“
„I Lúmenn-verya?“
Luky se zachvěly, ale nepřestaly na ně mířit. „Ta je mrtvá,“ řekl neznámý hlas.
„Byla jsem,“ odpověděla Lúmenn. „Na hranicích vašeho lesa však teď stojí kdosi, kdo se za mě vydává, ale není mnou. Proti té chci bojovat. Pusťte mě, jdu za Paní Galadriel.“
„Ale jak nám zaručíš, že nejste ze skřetího vojska?“
„Vypadáme snad jako skřeti?“ řekl Manamrod.
„Ne,“ řekl hlas. „Ale v těchto časem nelze věřit kolikrát ani svému bratru.“
„Ale toto je opravdu Lúmenn-verya,“ ozval se jiný hlas a tmavnoucí les se na okamžik prosvětlil.
„Galadriel,“ řekla Lúmenn a sklonila hlavu.
Z lesa vystoupila zlatovlasá postava v bílých šatech. Kolem vysokého bílého čela měla zlatou čelenku a v ruce svírala bílý květ nifredilu. Moudré hluboké oči na okamžik přísně upřela na Lúmenn. „Vítám tě, Lúmenn-verya,“ řekla po chvíli a její přísný pohled se změnil v radost. „Přicházíš na pomoc v nouzi, i když je možné, že tvá přítomnost naši situaci ještě zhorší.“
„Pak mohu odejít,“ řekla Lúmenn, ale bez stopy povýšení či vzdoru. Byla moudrá, chápala, co znamená pro Lórien přítomnost Druhého prstenu v takovýchto časech.
„Ne,“ usmála se Galadriel. „Je-li Lothlórien odsouzen k zániku, pak ať se to stane. Teď však netruchleme.“
Pokynula jim, aby ji následovali. Šli mezi stromy v houstnoucím šeru a bílá záře Galadrieliných šatů je vedla. Ještě než se zcela ztratili ve tmě, Lúmenn se ohlédla. Luky už zmizely, ale zahlédla v houští dvě postavy, překvapeně spolu hovořící.
„Jak dlouho jsi již ve Středozemi?“ uslyšela Lúmenn Galadrielin hlas a už chtěla odpovědět, když tu si náhle uvědomila, že Galadriel nemluví nahlas, ale její slova slyší v hlavě.
„Dva měsíce,“ odpověděla stejným způsobem.
„Takže Manamrod měl Prsten přes deset lidských let…“
„Ano.“
„Za tu dobu by dokázal zničit i ty nejodolnější,“ hlas Galadriel byl nyní tišší.
„Manamrod není zlákán jeho mocí,“ odpověděla Lúmenn.
„Jsi si jistá?“ řekla Galadriel a její hlas Lúmenn zabolel v hlavě jako ostrý nůž.
„Má čisté oči,“ odpověděla Lúmenn, když bolest odezněla.
„To je dobře.“
Zatímco šli lesem, Manamrod naslouchal a jeho srdce se svíralo bolestí. Slyšel nářek stromů celého lesa a z veliké dálky k němu doléhal zvuk padajících kmenů, které podťaly skřetí sekery. Slyšel pláč umírajících stromů, které spalovaly ohně. I proto elfové tolik nenáviděly skřety, pro jejich neúctu ke všemu živému.
Manamrod se chtěl bezděky ujistit, zda má u sebe luk, když si uvědomil, že jeho zbraň mu sebrali skřeti. Bezmocně sevřel ruce v pěst.
„Vím, na co myslíš, Manamrode, synu Thranduilův,“ řekla náhle Galadriel. „Kéž by vůbec nemusel přijít okamžik, kdy tvůj luk změří síly se zbraněmi skřetů, ale bojím se, že tato chvíle je již blízko.“
„Ale já nemám luk,“ řekl Manamrod. „Ukradli mi ho ve skřetím táboře, kdy mne zajali.“
„Neboj se,“ usmála se Galadriel. „Dostaneš nový luk, lepší a pevnější než byl tvůj. Přesto však nebude příliš platný. Skřety zabít může, ale ne tu, která stojí v jejich čele.“
„Galadriel,“ řekla Lúmenn tiše. „Ty víš kdo je Daewen?“
„Je to Maia,“ řekla Galadriel a otočila se. Byla krásná v měsíčním světle, krásná a ztrhaná. Ona sama teď bránila Lothlórien, jen svou dobrou silou a elfím prstenem, kterým vládla, ale už to nemohla dlouho vydržet. Síla té neznámé na hranicích byla větší. Jen jedna síla jí ještě snad mohla vzdorovat, ale Lúmenn si nebyla jistá, zda takový nápor zvládne. Vždyť i boj s pavouky ji vyčerpal na několik dní.
„Je to Maia,“ pokračovala Galadriel. „Duch, který od nepaměti slouží Sauronovi, který však až nyní dostal tělo a úkol. Pokud jej splní, myslím, že bude Sauronem bohatě odměněna.“
„Co má za úkol?“ zeptala se Lúmenn. „Zničit Lothlórien?“
„Ne,“ odpověděla Galadriel. „Zničit tebe.“
Lúmenn se kousla do rtu a její ruka pevně sevřela jílec meče. „Odejdu a nebudu ohrožovat Lothlórien svou přítomností. Nemá přece smysl, aby trpěl kvůli mně.“
Galadriel zavrtěla hlavou. „Pokud má být Lórien zničen Sauronovými vojsky, stejně k tomu jednou dojde. Nebude to tvá vina.“
„Snad,“ odpověděla Lúmenn zachmuřeně, ale meč nepustila.
Náhle vystoupili ze stínu stromů a před nimi se objevila louka a na jejím konci dva štíhlé vysoké mallorny, opletené večerní mlhou. Mezi větvemi tu a tam probleskovala světla pochodní a lamp, ale většina podlaží byla tmavá a bez života. Ani zpěv se neozýval a Lúmenn se zalily zelené oči slzami. Znala město Lesních elfů jako místo plné života, radosti a zpěvu. Bolela ji jeho prázdnota, ta černota neobydlených talanů, ten smutek a bolest jakým šuměly vysoké mallorny.
Raději zvedla oči, ale slzy se jí vedraly na povrch podruhé.
Hvězdná obloha, plničká zářících bodů, se zdála tak vzdálená a tak neutěšená a vzbuzovala v ní tisíce vzpomínek. Hleděla nahoru a nebyla schopna odtrhnout oči. Hvězdy, její věrné průvodkyně po celá staletí. Pohlédla na Manamroda a Galadriel, stojící vedle ní a viděla, že oba mají zraky též zvednuté k hvězdnému nebi a lesknoucíma se očima pozorují souhvězdí.
Na západě se skvěl Nebeský válečník, Menelmacar, se štíhlým pasem a rozkročenýma nohama, kterak napíná luk. Na severu Wiwarin, motýl s roztaženými křídly, volný a svobodný. Na východě mezi mnoha nevýraznými hvězdičkami zářila jediná hvězda, Morwinyon, který se sám jediný třpytil v temnotě jako drahokam na hromadě štěrku, světélko ve tmě. Nejkrásnější ze všech však bylo souhvězdí, třpytící se přímo nad jejich hlavami. Jasné a vzdálené, přímo ve středu oblohy, kde se tmavá klenba zvedala nejvýše, tam byl Valacirca, srp Valar, sedm nejzamilovanějších hvězd elfů, které na nebe vysadila Varda před dávnými časy, aby byli elfům ve Středozemi věčnou upomínkou na Valinor.
Lúmenn sklonila hlavu. Nemohla již déle snášet pohled na hvězdy. I Galadriel se odvrátila a všichni tři znovu pohlédli na tmavé město Galadhrim.
„Kde jsou všichni?“ řekl Manamrod.
Poslední kapitoly moc nekomentujete, přičemž v anketě hlasovalo 6 lidí. Tak mě neštvěte a pište aspoň přečteno:) Vím, že je to dlouhé, ale nezoufejte, ještě tři kapitoly a jsme na konci. Ne na konci příběhu, ale na konci toho, co jsem napsala. Tak užívejte čtení dokud je ještě čas, pokud se vám to nelíbí, napište mi to, pokud se vám to líbí, pochvalte mě, od toho přece komentáře jsou a já jsem velmi nervózní autor:)
No ja to nikdy neprečítam celé. 😀 Ani jednotku nemám prečítanú celú. Len zhruba obsah. 😀 Som hrozná, viem. 😀
tak uz jsem to konecne dohnala a snad uz mi to zas tak neutece, ted mam nejak vic casu:)
Taky by me zajimalo, kde jsou vsichni, tak nas snad nenechas dlouho cekat:) jinak je to stale povedene ale nemysli si, ze te chvalim jen proto, ze sis o to rekla:D je to proto, je to je pravda:)
Ahoj předem se omlouvám za reklamu.Ale můj blog slaví první rok,a tak tě zvu na párty prosíííím přiť.Začíná v 18:35.
Tak píšu přečteno:-) Ale škoda, že už to končí..
Doháním, zahltím 😀
Počkej, počkej…už jen tak málo…a jako, co pak se mnou hodláš udělat?
Lúmennko, jak přestaneš psát Paní prstenů a nezačneš psát Kocoura a Lomiel, tak já se asi zblázním…co já budu číst? :-O
To mi nesmíš udělat…ne, panenko skákavá…áááá 😀
Díl to byl povedený…ale nedokážu si to místo představit bez zpěvu, radosti…ach…války…