IV.kapitola – Dvojče 4/4

Předevčírem to skončilo napínavě, co? Tak to vás nebudu dlouho napínat:) Manamrod je zajat a Lúmenn vyrazila za ním. Nebezpečí, že ji skřeti objeví a získají Prsten je příliš velké, ale je tu něco ještě silnějšího, to, co ji nutí ležet na hromadě páchnoucíh a hnijících mrtvol a nedbat všeho nebezpečí. Je to láska?

A Manamrod je zatím vlečen na výslech k „madam“…

Manamrod stál zády k hliněné chatrči obklopen skřety. Na útěk spolu s Lúmenn bylo pozdě. Chtěl vytáhnout luk, ale to už se na něj vrhli skřeti, pevně mu chytili ruce za zády a vlekli jej se spoustou uštěpačných poznámek kamsi pryč. Bránil se, ale bylo jich příliš mnoho.

Po několika minutách, které se mu zdály nekonečné, došli k velkému stanu. Byl jiný než ostatní v táboře, velký a prostorný a kolem se nepovalovalo tolik odpadků. Než byl několika skřety vtažen dovnitř, zrak mu padl na hromadu mrtvol kousek od stěny stanu. Odvrátil hlavu.

„Tady je, madam,“ zaskřehotal jeden ze skřetů, který svíral jeho ruce.

Manamrod se rozhlédl. Stan vypadal zevnitř větší než zvenčí. U vchodu plály dvě pochodně ve vysokých stojanech, před ním se na zemi povalovaly kůže a pokrývky a na malé židličce vedle seděla…to nemohla být pravda! Kromě těch černých vlasů a zlého pohledu v očích by ta žena klidně mohla být Lúmenn, ale nebyla. Manamroda nezmátla její podoba, jako tolik jiných. ,Daewen,’napadlo jej, už jsem ji viděl, ale kde to bylo?

„Copak tu děláme?“ zeptala se medovým hlasem, ale Manamrodovi neušel stočený bič v její ruce.

„Vůbec nic,“ řekl Manamrod a zacloumal se skřety za jeho zády.

„Tak nic,“ pousmála se „A kdepak máš tu holku?“

„Kterou?“ zeptal se Manamrod, i když dobře věděl, po kom pátrá. ,Snad už je Lúmenn v bezpečí Loth-lórienu‘ pomyslel si.

„Ty víš kterou. Tu tvou…elfku.“

„Lúmenn?“

„Ano, nejspíš tak se jmenuje,“ ušklíbla se Daewen a vstala.

„Ta je ale mrtvá,“ odpověděl Manamrod a měl co dělat, aby nesklopil zrak před pronikavým pohledem velitelky skřetí armády.

„Není,“ řekla ledově.

„Jak to?“ předstíral Manamrod překvapení. „Sám jsem ji viděl umírat.“

„Takže jste se ještě nepotkali,“ usmála se. „Prohledat!“ přikázala skřetům, kteří jej stále drželi.

Rozesmáli se a z posměšnými poznámkami mu prohledali kapsy, boty i toulec, ale nenalezli to, po čem pátrali. Prsten u Manamroda nebyl.

„Svažte ho,“ nakázala. „A pak nás nechte o samotě.“

Skřeti bleskově svázali Manamrodovi ruce pevnými pouty a shodili ho na zem, ale k odchodu se stále neměli. „Řekla jsem jděte,“ křikla Daewen a práskla bičem, až se skřeti přikrčili. „Tohle,“ kývla na Manamrodův luk a toulec. „Si můžete vzít s sebou.“

Skřeti s nedůvěrou odešli, ale radostně si pohrávali s lukem a šípy. „A teď,“ řekla Daewen vyzývavě a opět usedla. „Mi povíš, kde je Prsten. Náš pán ho chce mít a tak tím pověřil mě. A já mu ho dám, slyšíš?“

„Nevím,“ řekl Manamrod.

Daewen se pousmála a nahnula se k němu. „Ale víš,“ znovu se pousmála a přejela mu stočeným bičem po bradě. Manamrod se ani nepohnul.

„Nenuť mě, abych ti musela ublížit, když mi to řekneš, třeba tě propustím. Líbíš se mi.“

To už Lúmenn, stále nehybně ležící na hromadě zabitých skřetů, nevydržela. Rychle tasila meč a ťala do napnutého plátna stanu. Otvorem rychle prolezla dovnitř. „Máme asi stejný vkus,“ křikla, jakmile stála uvnitř. Vypadala hrozivě. Prameny vlasů měla spadené do obličeje, zelené oči jí plály touhou po pomstě a meč v její ruce se blyštěl jako ze stříbra.

Daewen se jen usmála a její bič se náhle omotal kolem Lúmenniny ruky s mečem. Lúmenn škubla rukou a bič se uvolnil. „Máš proti sobě silnějšího protivníka než si myslíš,“ řekla Lúmenn.

Daewen znovu práskla bičem a zachytila Lúmennin meč, Macararat. Spadl na zem. Daewen se zasmála a znovu práskla. Lúmenn však bič zachytila a vytrhla ho Daewen z rukou.

Manamroda si nevšímaly. Ten se rychle natáhl pro Macararat a o jeho ostří si přeřezal pouta. Vzal ho do ruky a vyrazil vpřed. Daewen před jeho ranou jen taktak uhnula. „Poplach!“ křikla. „Zajatci prchají!“

Lúmenn se napřáhla a než se stačila Daewen bránit, uštědřila jí pořádnou ránu pěstí. Spadla na zem a zamotala se do šátků a polštářů, kterých pro své pohodlí měla plný stan. „Teď rychle,“ zvolala Lúmenn a rozeběhla se ven ze stanu.

Kolem se už sbíhali skřeti, přivoláni křikem své velitelky. Lúmenn s Manamrodem se proplétali mezi chatrčemi a plátěnými přístřešky, ale skřeti jim byli stále v patách a ze stanů vybíhali další a další. Stromy Lothlórienu se sice přibližovaly, ale i skřeti za nimi byli stále blíž. Když zahnuli za jeden hliněný barák a zmizeli tak na okamžik pronásledovatelům z očí, Lúmenn se zastavila. „Tenhle úprk nemá cenu, stejně nás doženou. Musíme se připravit na boj,“ řekla. Pak podala Manamrodovi svůj luk a sama si od něj vzala Macararat, který stále ještě svíral v ruce.

To už se ale objevili první skřeti. Přivítala je sprška Manamrodových šípů. Překvapeně zůstali stát. Lúmenn se vrhla mezi ně a než stačili odporovat pár jich leželo v blátě na zemi. Brzy se však vzpamatovali a Lúmenn měla co dělat aby se výpadům jejich zahnutých šavlí ubránila.

„Pojďme, to stačí,“ sykla elfsky a rozeběhli se dál. Dříve než si skřeti uvědomili, že jejich protivníci zmizeli, pobili se navzájem a zbyla z nich je hrstka, která se znovu vydala za prchajícími elfy.

Lúmenn a Manamrod však už byli dost daleko. Vyhnuli se ještě několika ohňům a pak s ulehčením vběhli pod stín vysokých buků a mallornů Lothlórienu. Několik desítek kroků ještě běželi, ale pak se svalili do mechu a vychutnávali si vůni a klid Zlatého lesa, který jim po zápachu a shonu skřetího tábora připadal jako ráj.

„Myslím, že tu za námi někdo vešel,“ řekl Manamrod.

„Proč?“ zeptala se Lúmenn. „Necítím tu nic podezřelého, je tu klid.“

„Zdá se mi, jako bych zde cítil zápach mrtvých těl, přesně tak páchli ti skřeti,“ řekl Manamrod. „Ale možná se zápach z tábora zatáhl už i do čistého Lothlórienu.“

K jeho překvapení se Lúmenn dala do smíchu. „Já ležela na hromadě mrtvol, aby mne nenašli. Trochu je to cítit,“ řekla a utírala si slzy smíchu z očí.

Manamrod byl rád, že ji opět po dlouhé době vidí veselou, ale on se neusmíval. „Slíbili jsme si, že když jednoho z nás skřeti zajmou, druhý jej nebude hledat,“ řekl.

„Ty jsi slíbil,“ odpověděla Lúmenn. „O tom, že já ti nesmím pomoci, nepadlo ani slovo.“

„Teď se i Manamrod musel usmát. „Máš pravdu, děkuji ti.“

„To nic,“ řekla Lúmenn „Pojď, město Galadhrim je daleko.“

Vstali a zamířili do hlubin lesa.

„Nikam,“ ozvalo se náhle a mezi stromy se náhle objevily napjaté luky.