Kosatcová pole a močály, jenž je obklopují už jsou za našimi poutníky a Lórien se již blíží. Co je tam čeká? Boj? Smrt? Nebo ještě něco horšího? Má Daewen větší moc než Lúmenn? Padne Prsten do jejích rukou? Láska zhatila Lúmennino poslání…nemůže se to stát znovu?
Meddědovi koně dlouho nevydrželi rychlou jízdu a tak museli po pár minutách zpomalit do klusu. Přesto se zdálo, že se trysk Jitřence i Grošákovi líbil a příjemně je unavil. Vesele pohazovali hlavami a jejich hřívy vlály ve větru jako hedvábné závoje.
Vtom Lúmenn prudce zatáhla za uzdu. Jitřenka se vzepjala, ale zůstala stát. „Co se děje?“ zvolal Manamrod a zastavil vedle ní.
„Podívej,“ vydechla Lúmenn a kývla hlavou před sebe. Bylo to daleko, ale elfí oči to mohli spatřit. Černé vojsko, snad skřetí, zakrývalo vše na jižním obzoru, až po Anduinu. Vypadaly jako tmavý mrak plný blesků, který čeká jen a jen na povel vůdce, aby zasáhl svůj cíl. Jen na hoře z té černé záplavy probleskovaly zelené větve mallornů jako ruce tonoucího na rozbouřeném moři.
„Jak se teď dostat do Lothlórienu?“ řekl Manamrod.
„Měli jsme vyrazit dříve,“ řekla Lúmenn tiše „Musíme počkat na noc,“ dodala hlasitěji „Když dnes v noci pospíšíme, další bychom se mohli pokusit nenápadně projít jejich ležením.“
„Je jich mnoho, neprojdeme.“
„Uvidíme,“ řekla Lúmenn „Teď už ale nebudeme pokračovat dál, špehové se skrývají všude. Dál pojedeme pod rouškou noci.“
Mezi Anduinou a horami nebylo mnoho lesíků ani hájků, kde by se dalo ukrýt a tak Lúmenn s Manamrodem dali nakonec zavděk malé proláklině, spoře obrostlé pichlavými keříky. Koně se tam mohli popásat na šťavnaté trávě a na chvíli si odpočinout od rychlé jízdy s jezdci na hřbetě.
Lúmenn seděla na zemi, zády opřená o veliký balvan. Plášť měla pevně omotaný okolo těla a na první pohled by se mohlo zdát, že spí. Snad opravdu spala, její myšlenky se totiž pohybovaly mimo, někde daleko.
Manamrod chodil po okolí, pohlížel na oblohu a přemítal, ale co chvíli se vracel zpět k Lúmenn a nacházel ji ve stále stejné poloze, bez jediného pohybu, jen hruď se jí zvedala v dlouhých nádeších.
Pomalu se šeřilo. Poslední paprsky slunce právě zmizely za obzorem, když Lúmenn vstala a přivolala Jitřenku. „Musíme si pospíšit,“ řekla než se vyhoupla na klisnin hřbet. Pak Jitřenku pobídla a vyrazila do tmavé bezměsíčné noci.
Obloha přestávala mít temně modrou barvu a na východním obzoru se objevily první známky svítání. Lúmenn zastavila Jitřenku a seskočila na zem. „Dál už nepojedeme,“ řekla.
Útočiště po noci strávené na koňském hřbetě jim poskytlo několik roztroušeným balvanů a keříků, v jejichž stínu oba znavení koně ulehli na zem. Celou noc jeli tryskem; na hladkých plecích se jim leskl pot. Manamrod si opřel hlavu o Grošákův bok a za okamžik se také propadl do dřímoty. Již tři noci nespal: i elfové občas potřebují odpočinek po lidském způsobu.
Lúmenn sedla opodál, ale spát nemohla. Ne že by se bála přepadení skřety z morgulské armády, ani ji povinnost nenutila být vzhůru a hlídat, když ostatní spí; prostě spánek nepotřebovala, i když byla na nohou už kolikátý den.
Seděla nehybně, hlavu na kolenou a její zelené oči ostražitě pozorovaly okolí, dokud se nepřiblížil soumrak, čas na další pouť. Vstala a několika kroky došla ke spícímu Manamrodovi. Tiše oddechoval, opřený o plece koně. Nahnula se nad něj. Pak níž, až se jejich obličeje téměř dotknuly. Vtom jí sklouzl pramen vlasů ze zad a zalechtal Manamroda na tváři. Otevřel oči. „Musíme jet, je tma,“ řekla Lúmenn a chtěla vstát, Manamrod ji však chytil za paži. Pak zvedl hlavu a políbil ji na rty. „Je možné, že dnes zahyneme. Litoval bych, že jsem to neudělal.“
„Musíme jet,“ zopakovala Lúmenn a hlas se jí nepatrně třásl.
Jitřenka i Grošák byli odpočatí a tak běželi lehce a rychle jako vítr a krajina se kolem jen míhala. Okolo půlnoci před nimi vyvstal temný stín. Manamrod přitáhl uzdu. „Blížíme se k cíli,“ řekl. Lúmenn jen kývla hlavou a znovu se rozjeli do noci.
Neujeli ani deset mil, když Lúmenn zastavila Jitřenku a seskočila na zem.
„Co se děje?“ zeptal se Manamrod.
„Dál musíme pěšky,“ řekla Lúmenn. „Na koních bychom byli příliš nápadní.“
Manamrod porozuměl a seskočil z Grošákova hřbetu. Lúmenn vzala Jitřenku za ohlávku a otočila ji k severu. Poplácala ji po krku a pustila ohlávku. „Běž,“ pobídla ji. „Běž, utíkej domů!“
Jitřenka se otočila a změřila si Lúmenn překvapeným pohledem. Lúmenn se zachvěla při pohledu do těch hlubokých zvířecích očí. Příliš jí připomínaly Elensíla, jejího milovaného koně, který byl těžce raněn a musel zemřít. „Utíkej,“ zvolala. „Běž!“
Jitřenka se rozeběhla a Grošák za ní. Po chvíli se však otočila a smutně se zahleděla na Lúmenn. „Běž!“ křikla Lúmenn. Jitřenka odvrátila hlavu a za okamžik zmizela i s Grošákem ve tmě.
„Měla tě ráda,“ řekl Manamrod.
„Já ji také,“ hořce se pousmála Lúmenn. „Pojď, dnes v noci nás toho ještě hodně čeká.“
Obrátili se tedy k jihu. Po více než hodině chůze Lúmenn náhle zvedla ruku. Manamrod se zastavil. I on viděl, co stojí před nimi. „Lau (ne),“ uklouzlo Lúmenn v její mateřštině. „Kéž Elbereth střeží naše kroky.“
Stáli na malém pahrbku ani ne deset kroků od skřetí chatrče. Lúmenn si jako první uvědomila hrozící nebezpečí a strhla Manamroda na zem. Zdálo se však, že si jich nikdo nevšiml a tak leželi ve stínu a ohromeně hleděli na tábor, obrovský tábor špinavých skřetů i velikých Skurut-hai. Mezi blátěnými chatrčemi nebo narychlo postavenými sruby z pokácených buků stály i barevné stany z pro vyšší důstojníky, nejspíš lidské, a plátěné přístřešky. Všude kolem plály ohně, na kterých se opékalo maso, ale někteří nedočkavci je hltali syrové. Na zemi mezi stany a chatrčemi se povalovali mrtví a ranění, pospolu na jedné hromadě, a mezi nimi pobíhaly krysy a jejich červené oči hledali cokoli k snědku, ať už zbytky masa od ohně nebo utržený kus těla umírajícího.
„Tudy se nedostaneme, je tu příliš mnoho ohňů,“ řekl Manamrod tiše.
„Půjdeme tamtudy,“ zašeptala Lúmenn a ukázala na blátivý pruh země mezi stany, asi třicet kroků od nich, kterému by se s trochou fantazie dalo říkat cesta. Kolem nebyly žádné ohně a tak se topil ve tmě a jen občas tam šlo zahlédnout stín skřetí postavy.
Manamrod se zahleděl do tmy. „Teď ne, někdo tam stojí. Podívej,“ řekl po chvíli.
Lúmenn napnula zrak. Uprostřed cesty opravdu někdo stál, zdálo se, že je to skřet. Kýval dlouhýma rukama ze strany na stranu a potácel se. Brzy však uklouzl a zůstal ležet ve stínu jedné z chatrčí.
„Snad si nás nevšimne, pojďme,“ řekla tiše Lúmenn a trochu se posunula výš. Rozhlédla se. „Rychle, teď se nikdo nedívá,“ sykla a skrčená vyrazila vpřed. Manamrod ji následoval.
Běželi tiše a lehce, Lúmenn měla kolem těla přetažený plášť, aby ji lesk její mitrilové zbroje neprozradil. Manamrod v zelenošedé dokonale splýval s okolím. Přesto však jakmile byli ve stínu první chatrče, znaveně se opřeli o zeď a Lúmenn cítila, že jí srdce bije až v hrdle. Nebezpečí prozrazení bylo přece jen příliš veliké.
„Musíme dál,“ řekla Lúmenn, ale když se chtěl Manamrod znovu rozběhnout směrem ke skřetí cestě, chytila ho za paži. „Teď jdeme do opravdového nebezpečí,“ zašeptala „Jestli mne chytí, Prsten dostane do rukou Sauron.“
„Já vím,“ řekl Manamrod „Ochráním tebe i Prsten.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Lúmenn „Pokud mne chytí, nesnaž se mi pomoci, je zbytečné aby měli nás oba. Dostaň se do Lothlórienu a varuj je. Nepokoušejte se mě ani pak osvobodit, bylo by to bláznovství, raději odjeďte za Moře, ale rychle!“
„Lúmenn…“
„Ne, slib mi, že se nebudeš pokoušet o mé zachránění. Nechci aby nevinní trpěli kvůli mému selhání.“
„Dobře, slibuji, i když mi to utrhne srdce,“ řekl Manamrod.
Lúmenn se pousmála. „Pojďme,“ řekla a přehodila si přes hlavu kápi. Za okamžik splynuli s tmou.
Opatrně se propletli mezi nejbližšími chatrčemi a stany, které naštěstí byly prázdné a jejich obyvatelé se nejspíš veselili u ohňů. Konečně stanuli na rozblácené cestě. Všude kolem se povalovaly odpadky a zavánělo to splašky. To, co zprvu považovali za pohybující se stíny, byla ve skutečnosti mrtvá těla skřetů, po kterých přebíhaly krysy
„Už tu musela proběhnout nějaká bitva,“ řekla tiše Lúmenn a s odporem pohlédla na rozežranou mrtvolu v příkopě.
„Ani lidé ani elfové by se svými mrtvými bojovníky tak nezacházeli,“ řekl Manamrod.
„Je mi divné, že tu nejsou žádné hlídky,“ zašeptala Lúmenn a náhle se zastavila a ukázala dopředu. Na cestě někdo stál. Nemělo cenu utíkat, pak by byli okamžitě prozrazeni. Šli pomalu dál, s hlavami sklopenými a zakrytými kápěmi.
„Kampak jdete?“ promluvila postava na cestě, ve které poznali značně opilého skřeta. Motal se ze strany na stranu a zázrakem ještě nespadl do příkopu.
Lúmenn máchla rukou kamsi do tmy a něco zahuhlala do pláště, aby jí nebylo rozumět. Skřet ledabyle přikývl. Lúmenn s Manamrodem přidali do kroku. Užuž se zdálo, že opilého skřeta minou bez větších potíží, ale ten se náhle natáhl po Lúmenn a strhl jí z hlavy kápi. Chvíli na ni hleděl s vytřeštěnýma očima, ale pak zavřískl: „Ženská!“ Vtom si všiml jejích očí a ušlechtilých rysů. „A elfka!“ zakvílel. „Poplach!!!“
Lúmenn se rozeběhla dál po cestě a Manamrod za ní. Od ohňů se začali sbíhat další a další skřeti, přivoláni hlukem, a hnali se za oběma elfy. Většinou však byli přiopilí a mátožní, takže Lúmenn a Manamrod brzy získali slušný náskok. Vysoké lórienské stromy se přibližovaly, když tu náhle cesta skončila a před nimi stála hliněná chatrč.
Lúmenn se rozhlédla. Nebylo kam utéct, vedle chatrče byli nalepeny další a další špinavé domky a okolo cesty byl z jedné strany příkop a z druhé úzká stezka kamsi do hlubin skřetího ležení. To už se ale blížili jejich pronásledovatelé. Lúmenn odolala pokušení nasadit si Prsten, když vtom si všimla malé škvíry mezi chatrčemi. „Rychle,“ sykla a skočila do mezery.
Bylo však příliš pozdě. Rozzuření skřeti právě doběhli ke konci cesty a odřízli Manamroda od možnosti úniku. Lúmenn byla vklíněná v úzkém prostoru mezi hliněnými baráky. Po ruce jí přelezl pavouk. Nepřítomně ho shodila. Po líci se jí skutálela slza.
„Vždyť je jenom jeden!“
„Ale já viděl dva a jeden byl ženská!“
„Vždyť si úplně ožralej a vidíš ženský i tam, kde nejsou!“
„Ale fakt tam byla ženská! Ale možná se mně to jenom zdálo, vždyť tady ten taky vypadá jak ženská, jaký má dlouhý vlasy, hele!“
„Madam z něj bude mít radost! Ha ha ha!“
Skřetí hlasy pomalu umlkaly, až se úplně ztratily v šeru. Lúmenn stála ve škvíře mezi chatrčemi a nevěděla, jak se má rozhodnout. Pokud se pokusí Manamroda osvobodit, je riziko, že ji chytí a Prsten bude navždy ztracen. Přesto se o to musela pokusit! Opatrně vykoukla ven. Zdálo se, že všichni skřeti se vydali k „madam“ se svým novým zajatcem, aby viděli, co na něj bude říkat a žádného nenapadlo, že opilý skřet nelhal.
Lúmenn se opatrně pustila za mizejícími skřety. Kryla se ve stínu stanů a chatrčí, než konečně došli k velikému stanu, mnohem většímu něž nějaký v ležení. ,Madam‘ napadlo Lúmenn. Několik skřetů vešlo i s Manamrodem dovnitř a ostatní se rozešli zpět k ohňům nebo do svých příbytků.
Lúmenn se naposledy rozhlédla a udělala několik kroků blíž ke stanu. Vtom se ozvaly hlasy. Rozhlédla se. Na zemi vedle stanu leželo několik mrtvých skřetích těl. Hlasy se blížily. Lúmenn si rychle lehla na hromadu a přetáhla si přes hlavu plášť. Do nosu ji udeřil zápach rozkládajících se těl, ale to už kolem procházela nějaká tlupa skřetů. Slyšela jejich smích, procházely těsně kolem ní.
Náhle jeden z nich uklouzl a upadl přímo na hromadu mrtvých. Jeho ostré brnění rozřízlo Lúmenn ruku a váha skřetího těla ji přimáčkla hloub do hromady. Musela zadržet dech, aby neomdlela.
Skřet se z nadávkami zvedl a dohonil své kamarády vpředu. Lúmenn se konečně odvážila zvednout hlavu, když zaslechla rozčilené hlasy z velkého stanu. Posunula se blíž. Hromada mrtvol jí skýtala dokonalý, i když zapáchající úkryt a tak jen ležela a poslouchala. Přestala vnímat zápach, nepohodlí i otravné krysy, jen naslouchala dvěma hlasům, ze kterých se jí až draly slzy do očí.
chudak Manamrod, doufam, ze se z toho dostane:/
Ježkovy zraky…Manamroda ne…sakra takový kousek…kurník 🙁 :/ 😀
a kde je časť 4/4? O_O
[3]: promiň, chybka, už je správně zařazená:)
Ďakujem 🙂 včera som sa konečne dostala k tomu, aby som si všetky diely aj prvej knižky poriadne prečítala a musím konštatovať, že je to brilantný počin- keď Lúmenn zistila, že je v tuneli už dve hodiny sama, skoro som ani nedýchala… fantastické…
[5]: moc děkuju, psala jsem to ve 13ti, ale i tak to má pro mě pořád význam a své kouzlo:)