Lúmenn a Manamrod jsou na cestě k jihu a nebezpečí se blíží s každou ujetou mílí. Sledováni, ale nezastrašeni směřují ke svému osudu, ať už je jakýkoli…velká zkouška vůle, lásky a odvahy se blíží.
Lúmenn seskočila z Jitřenky a vstoupila do řeky. Chvíli kráčela při břehu, ale pak se pustila dál ke středu řeky. Manamrod ji ustaraně pozoroval. Voda jí stoupala stále výš, už ji měla v polovině lýtek, chyběl jen kousíček a vtekla by jí do bot, ale voda už dál nestoupala. „Našla jsem brod! Konečně!“ zvolala Lúmenn a vrátila se na břeh. „Pojď, řeka je prudší než obvykle, na horách taje sníh, ale brod je snad dost bezpečný.“
Manamrod seskočil z koně, vzal jej za uzdu a opatrně kráčel za Lúmenn. Ta hledala správnou cestu po kamenném dně, aby je proud nestrhl do hluboké vody. Než došli doprostřed řeky, měli vodu po kolena. Byla studená jako led.
Konečně stanuli na druhém břehu. Koně vesele řičeli a pobíhali po trávě, osvěžující koupel se jim líbila, ale nebylo času nazbyt. Lúmenn a Manamrod nasedli a koně již cválali rovnou plání podél řeky na jih. Jeli až dlouho do noci, než zastavili, aby si koně odpočinuli.
„Raději nebudeme rozdělávat oheň,“ řekla Lúmenn „Špehové jsou všude a nemusí každý vědět, že jsem zpět a kam mám namířeno.“
„Ale už to asi ví,“ řekl tiše Manamrod a kývl hlavou ke starému ztrouchnivělému stromu u řeky. Seděl na něm veliký černý havran. Jakmile si však všiml Lúmennina upřeného pohledu, zatřepotal křídly a uletěl.
„To není dobré znamení,“ řekla Lúmenn a namířila za letícím ptákem šíp „Příliš pozdě. Teď už se nevrátí, ví co chtěl,“ dodala po chvíli a položila luk na zem.
„Myslíš, že letěl do Mordoru?“ zeptal se Manamrod.
„Ne, k Daewen.“
Zbytek noci už Lúmenn mlčela, ale nespala. Přemýšlela, protože cítila, že má proti sobě silného soka. Nevěděla, co je zač, ale to měla záhy poznat.
Ráno bylo chladné, od řeky se rozlézala mlha. Její chladné bílé prsty zalézaly pod šaty a štípaly do kůže a Lúmenn pocítila, že jaro ještě zcela nezískalo vládu nad zimou. Vyjeli stísněně a mlčky; stále zamyšleni nad včerejším setkáním s havranem.
Celý den sledovali přímý jižní směr, takže nyní uhnuli od řeky, která se zde stáčela k východu. Mlha je také brzy opustila a na obloze, zastřené bledými potrhanými mraky, vysvitlo slunce. Stále však mlčeli. Lúmenn upírala oči kupředu a v mysli jí rostl stín čehosi neznámého před nimi, který však pomalu začínal nabývat podoby; překvapivé a děsivé.
„Pojedeme i v noci,“ řekla náhle a trochu zpomalila Jitřenku. „Před námi leží močály u Sîr Ninglor, Kosatcové řeky, ale měli bychom nalézt správnou stezku skrz ně. Na východě jsou hluboké a zrádné, ale na západě jsou místa, po kterých se dá chodit; tam přejdeme řeku.“
„Koně budou vyčerpaní,“ namítl Manamrod „Měli bychom jim dopřát alespoň chvíli odpočinku.“
„Až za močály,“ řekla Lúmenn a znovu pobídla svou klisnu k cvalu.
Když se začalo šeřit, náhle se před nimi roztáhl mlžný závoj a vše zmizelo v přízračném bílém oparu. Kolem se začalo objevovat rákosí a suché listy kosatců, kterými se proháněl tichý, šelestivý vítr.
„Loeg Ningloron,“ řekl Manamrod „Kosatcová pole.“
„Tady to bylo,“ zašeptala Lúmenn a náhle zastavila koně. „Tady ležel dlouhá staletí a nikdo ani nepo-myslel, co se tu skrývá.“
„Lúmenn…“
„Nyní mohlo být vše jinak,“ pokračovala Lúmenn tiše a zdála se být jako přízračná postava z minulosti, s bledou tváří a tmavými vlasy, které čechral vítr. „Kdokoli jej mohl najít a kdokoli jej vzít, a nemuselo by dnes být to, co je. Spousta lidí by nezemřela, spousta bolesti by nebyla, žádné války. Stačilo jen pár kroků a nemusel tu být strach a temnota; moje poslání vůbec nemuselo přijít, kdyby ho někdo našel a…“
„Lúmenn, co se stalo?“
Lúmenn sebou trhla, ale pak si přejela rukou po čele, jako by z něj smetla nějaký tíživý sen. „Nic, jen tady někde je to místo, kde Sméagol nalezl První prsten.“
„A není to zrovna příjemné místo,“ řekl Manamrod „Je tu chlad a tíseň. Měli bychom zatočit více k západu.“
Lúmenn kývla hlavou, když tu náhle nad jejich hlavami přelétl pták. Mohl by to být vyplašený ledňáček či zbloudilý dravec z hor, ale peří měl černé, havraní. Jitřenka hlasitě zaržála a vyrazila vpřed. Lúmenn cosi zvolala v elfštině a vyděšená klisna zpomalila, bylo však příliš pozdě. Její štíhlé nohy se zabořily vysoko nad kopyta do mazlavého smrdutého bahna a klesaly stále hloub.
Klisna začala v panice hrabat nohama a zděšeně řičela, ale s každým pohybem se propadala hlouběji a hlouběji do bažiny.
„Lúmenn!“ vykřikl Manamrod a chtěl seskočit z koně a jít jí na pomoc, ale Lúmenn mu gestem pokynula, ať zůstane, kde je.
„Klidně, jen klidně,“ zašeptala a poplácala Jitřenku po krku. I ona, na Jitřenčině hřbetě, už sice měla bahno po kotníky, ale přesto jednala klidně a pomalu. „Neboj se, jsi silná, dokážeš to.“ Mluvila tiše a jemně, takže se klisna brzy uklidnila a stála po břicho v močále bez jediného pohybu, jen přerývaně dýchala.
„A teď zaber, pomalu, pomalu,“ řekla Lúmenn. Jitřenka udělala krok dozadu a za ním další a další. Z každým krokem získávala větší důvěru ke své elfí velitelce a přestávala se třást. Zvolna couvala a její nohy, špinavé a zablácené, se pomalu objevovaly nad hladinou močálu.
Konečně stanuly na pevné půdě. Lúmenn si setřela pot z čela, seskočila na zem a otřela pěnu, kterou měla Jitřenka kolem pysků. Klisna si až teď uvědomila, v jakém nebezpečí vlastně byla, a třásla se po celém těla. Lúmenn ji konejšivě hladila po krku a šeptala tichá elfská slova.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se Manamrod obdivně. „Neznám nikoho, kdo by dokázal uklidnit koně v takové situaci a vyvést jej z bažiny živého.“
„Ona sama chtěla ven,“ usmála se Lúmenn „Ale nevěděla jak. Tak jsem jí pomohla.“
V tu chvíli si Manamrod uvědomil, že Jitřenka se velmi podobá Elensílovi. Nejen svou lesklou hnědou srstí, nyní špinavou od bahna, ale i postavou, držením těla, jízdou a hlavně city, které k ní Lúmenn chovala. Vždyť za těch pár dnů si Jitřenku zamilovala jako by ji znala léta a i klisna byla v Lúmennině přítomnosti šťastná a poslouchala ji bez výhrady.
„Počkáme do rána,“ řekla Lúmenn „Dnes už nebudeme riskovat další přechod přes bažiny.“
Usedli na zem, vlhkou a rozbahněnou, a koně se vesel popásali na suché trávě opodál, aniž by je znervózňovala chmurná atmosféra močálu. I Jitřenka již zapomněla na svůj nedávný zážitek a kromě zaschlého drolícího se bahna na nohou a břiše ji nic netrápilo.
„Co myslíš, že nás čeká v Lothlórienu?“ řekl Manamrod, hledě na měsíční srpek na podmračené obloze.
„Boj,“ odvětila Lúmenn „Snad i smrt.“
„Proč tedy jedeme tam a ne rovnou do Mordoru?“
„S tím právě Sauron počítá,“ řekla Lúmenn „Že obejdeme nebezpečí; přejdeme po východním břehu a přímo vyrazíme do Mordoru a nebo do Minas Tirith. Ta cesta bude hlídána a my bychom prošli a nic netuše by přišli do Mordoru a tam, v té tmě a šeru, v kouřovém oparu pod Orodruinou; tam by nás chytili, sebrali Prsten, ale nás by nechali žít. Ani vězení, ani mučení, ne. Mohli bychom jít domů, do lesů, k řekám, snad i za Moře, pokud bychom to stihli. Jenomže lesy by již nebyly, řeky by byly vyschlé, Moře rozbouřené a na zemi Tma, horší než smrt.“
„A když zahyneme v boji?“
„Pak Prsten možná uchvátí také, ale ještě bude naděje, že se najde někdo, kdo se odváží vzít to břímě na sebe a dokončit to, co bylo začato; a pokud ne, alespoň se bude v písních, pokud ve Tmě ještě nějaké budou, zpívat o hrdinské smrti elfů z Lothlórienu, kteří bránili dobro, ale neuspěli.“
„Pak budeme bojovat,“ řekl Manamrod „Můj luk už dlouho nepřivítal žádného skřeta ostrým šípem, je na čase to změnit.“
Lúmenn se usmála. „Raději snést porážku, než se nepokusit o vítězství,“ řekla hrdě.
Ozvalo se tiché zakvákání žáby a někde v dáli zakrákal havran či snad vrána. Nad horami se objevily první paprsky slunce.
„Teď pojedeme smutným krajem,“ řekla Lúmenn „Beze stromů, jen z roztroušenými křovisky a lány kosatců, ty jsou však uschlé v tuto roční dobu. Všude jsou jen bažiny a ostrůvky rašeliny, ale stále je to ještě pěkná krajina, oproti Mrtvým močálům u bran Mordoru.“
„Tak pojďme,“ řekl Manamrod „Čím dříve budeme zase na pevné zemi a ve volné krajině, tím lépe.“
Jeli dost ostrým tempem, protože močály Kosatcových polí se táhly celých dvacet pět mil na západ a dalších dvacet na jih, takže jim trvalo půl dne, než se konečně dostali k pevnějším břehům Kosatcové řeky a mohli se pokusit ji překročit.
Lúmenn jako první vjela do kalné vody. „Snad to netušíš,“ řekla a zastavila Jitřenku vprostřed řeky. „Ale překročením Sîr Ninglor podepisujeme svůj rozsudek smrti. Od Lórienu nás sice dělí ještě mnoho desítek mil, ale je to volná pláň, ohraničená z jedné strany horami a z druhé Anduinou. Budeme tam jako na dlani. Nechceš-li jet se mnou, zde máš poslední možnost obrátit se zpět.“
„Pak ať se osud ukáže,“ zvolal Manamrod a popohnal Grošáka. Když vjeli do řeky, ledová voda vysoko vystříkla, ale Manamrod se hnal dál.
„Ať se ukáže,“ řekla tiše Lúmenn a rozjela se za ním.
Koľko to bude mať kapitol?
na takovou operaci bych chtěla jít taky, akorát musim počkat, až budu dospělá a tělo se přestane vyvíjet… každopádně se mi zrak pořád zhoršuje:( tu operaci si platíš sama bo jak? (jen pro moje info…)
[2]: teprv se na ni chystám, a příště pls do vzkazníku, ju?
[1]: první díl měl 17 a tahle druhá část má celkem asi 8, je nedokončená
Máš super názor a je to pravda 🙂 čim ví nad tim přemejšlim tak tim víc vim že je to blbost,hold občas jednám impulzivně…ale blog zrušim,protože je to fakt blbost.Přesně jak říkáš to že ho lidi nemaj tak rádi má svý kouzlo 🙂
PS:Moc hezkej blog 🙂
[4]: Budeš vytvářet nový blog? Jen se ptám. Je škoda rušit blog jenom například proto že se ten blog několika lidem nelíbil. Jak víš že ten blog byl blbost a jak víš že se ten blog všem nelíbil? Jen se ptám.
Byli byste všichni tak moc hodní a psali do vzkazníku a nespamovali pod článkem? Děkuju.
A ty Lukáši prosímtě nemluv do věcí, o kterých nic nevíš, ano?
juj tak ted uz pujde asi fakt do tuhyho…porad me to bavi vic:)
Téda…
Jsem ráda, že má Lúmenn Jitřenku u sebe…
Ale stále mě píchne u srdíčka, když si vzpomenu na smutný konec Elensíla 🙁
Moc se těším, až si přečtu další…
Ach jo, taková závislost 😀