III.kapitola – Prázdné obydlí 2/3

Pavouci jsou zahnáni na útěk a Lúmenn s Manamrodem míří podél lesa k Meddědovu domu. Žije tento muž ještě ve své osamělé chalupě nebo už zemřel, zabit potulnými tlupami skřetů a vrrků? A co Lúmenn, vrátí se jí její síla, jež ji opustila?

Až do večera kráčeli podél lesa, ale v bezpečné vzdálenosti od stromů, než konečně narazili na malý pramének. Voda v něm byla kalná, ale dobrá a nezkažená, takže se zhluboka napili a naplnili měchy. Lúmenn pak ošetřila Manamrodovi jeho zranění a pak ještě dlouho do noci pokračovali v cestě. Nakonec se však zamračilo, temná oblaka zakryla hvězdy, které jim doteď svítily na cestu, a tak ulehli ke spánku na travnatou zem.

Jakmile se rozednilo, Lúmenn byla na nohou. Slabost a bledost, které ji přemohly v posledních dnech,

už zase byly pryč a z Lúmenn znovu čišela síla a energie. Bez odpočinku vydržela jít po celý den a až za tmy svolila, aby se uložili ke spánku. Poháněl ji instinkt, který ji varoval před nějakým nebezpečím.

Už nemáme vodu,“ poznamenal Manamrod, jakmile dojedli téměř poslední zbyteček Lúmenniných zásob „Slunce začíná hřát a když navíc jdeme tak ostrým tempem, potřebujeme více vody, než obyčejně.“

„Musíme doufat, že zase narazíme na nějaký pramen nebo potůček,“ řekla Lúmenn aniž by se pohnula. Jen stále upírala oči k jihu, jako by se z hvězdné oblohy snažila vyčíst nějaké poselství.

„Jak daleko je ještě Meddědovo obydlí?“

„Ne víc, jak den.“

„A kam pak?“

„To nevím.“

Manamrod si všiml, jak se Lúmenn od svého opětovného návratu do Středozemě změnila. Pokud se dříve málo smála, nyní z její tváře úsměv zmizel úplně. Smutek v jejích zelených očích se prohloubil a ty náhlé zoufalé záblesky se objevovaly stále častěji. Její vnitřní síla však zesílila a po malých částech vysvítala na povrch a Lúmenn se zdála být něčím víc, než jen osamělou putující elfkou. Byla teď také více tajemná a mnohem více věcí si nechávala pro sebe.

Už od rána slunce pálilo, až se Lúmenn zdálo, že nemůže být teprve rozpukávající se jaro, ale léto, ve své plné síle. Jazyk se jí lepil na patro a nohy měla těžké jako z olova. Kráčeli již po okraji Hvozdu několik hodin a stále nenarazili na nějaký pramínek či potůček. Sama příroda jako by se proti nim spikla.

„Nelíbí se mi to,“ řekl Manamrod a pohlédl na oblohu. Byla modrá, bez jediného mráčku a kolem se rozprostíralo podivné, až nepřirozené ticho.

„Je to jako ticho před bouří,“ povzdechla si Lúmenn a odhodila si z čela pramen vlasů ,,Meddědovo obydlí sice už není daleko, ale dříve než do večera se tam nejspíš nedostaneme. Nechtěla bych, aby nás to zastihlo ještě předtím.“

„Ale to není rozmar přírody, ve vzduchu je cítit něco zlého.“

„Nevím, v posledních dnech mám zvláštní tušení, jako by se objevilo něco, co je mi známé a blízké, ale přesto hrozivé a temné, z čeho mám strach.“

„Co to je?“ pokračoval Manamrod v načatém rozhovoru.

„Nevím,“ odpověděla Lúmenn, jako již několikrát předtím, a dál již nemluvila. V jejích očích se znovu usídlil smutek.

Chvíli mlčky kráčeli v tichém slunečním jasu, když tu se náhle počasí úplně změnilo. Oblohu zakryla temná mračna, která se sebrala zdánlivě odnikud. Začal fičet ledový vichr a ještě než Lúmenn stačila něco říct, spadly první studené kapky a oblohou se mihl zlatomodrý blesk. Hned po něm následovala ohlušující rána hromu.

„Rychle do lesa!“ zvolal Manamrod, než jeho hlas přehlušil další hrom. Místo drobných ledově studených kapiček začaly padat velké, jako nože ostré, veliké kapky. Lúmenn se rozeběhla pod ochranu větví stromů. Neudělala však ani dvacet kroků do hloubi lesa, když těsně před ní uhodil blesk do vysokého stromu. Na okamžik zůstala stát jako přimrazená. Ozvalo se zapraskání. Kmen stromu se rozlomil a jeho horní polovina dopadla s ohlušujícím rachotem několik kroků od Lúmenn.

„Do lesa ne,“ otočila se na Manamroda, ale už bylo pozdě. Další strom byl zasažen bleskem. Ulomila se z něj větev a dopadla kousek od místa, kde Manamrod stál. Chvíli i on zůstal ochromen, ale pak se oba jako na povel obrátili a rozeběhli se ven z lesa. Lúmenn si vzpomněla na okamžik před deseti lety, kdy viděla jak se na ně řítí kmen buku. Nyní to bylo podobné. Stromy kolem padaly a ona měla štěstí, že konečně vyběhla z lesa.

Provazce deště ji okamžitě udeřili do hlavy a do obličeje, ale bylo to mnohem lepší než hrůzostrašný polom v lese.

„Kam se ukryjeme?“ zvolala Manamrod, snaže se přehlušit burácející bouři.

„Můžeme zůstat tady nebo jít dál,“ odpověděla Lúmenn a přetáhla si kápi přes hlavu. Nebylo jí to nic platné, silný déšť ji okamžitě promočil. Manamrod se musel pousmát. Lúmenn byla mokrá od hlavy až k patě, tmavé vlasy jí zplihle visely kolem obličeje, po kterém stékaly stružky vody, ale nepůsobila komicky, byla jiná než obvykle, krásnější.

„Půjdeme dál,“ řekl „Nemá cenu zůstávat na místě.“

Obrátili se tedy opět k jihu a nedbaje na silný liják, pokračovali v cestě. Náhle se před nimi jako přízrak vynořila dřevěná budova. Její tmavá okna na ně hleděla tak nějak výhružně a pootevřená vstupní brána do prostorného dvora se zdála v provazcích deště rozmazaná a zbořená.