III.kapitola – Prázdné obydlí 1/3

Lúmenn a Manamrod kráčí Temným hvozdem a nebezpečí je všude kolem nich. Když je ale napadli pavouci, Lúmenn se náhle změnila, zazářila bílým světlem a pavouci utekli v hrůze. Jaká změna se s ní stala? A kam až s Manamrodem dojdou, než je nebezpečí dožene?

Když se Lúmenn probudila, byla ještě tma. Mezi větvemi tu a tam probleskovala světélka hvězd, ale jinak všude kolem ní byla jen tma, ve které se nejasně rýsovaly kmeny stromů a Manamrodova schoulená postava, sedící několik kroků od ní.

Pohnula se. Manamrod sebou trhnul a okamžitě si k ní sedl. ,,Měl jsem o tebe strach,“ řekl tiše ,,byla jsi bledá a dýchala jsi tiše, skoro neslyšně. Už je ti lépe?“

„Nevím,“ odpověděla Lúmenn ,,Ta moc a síla, která se ve mně tak náhle probudila, byla obrovská a já nevěděla jak ji zvládnout. Teď je to pryč.“ Na okamžik se odmlčela a zaposlouchala se do zvuků nočního lesa. ,,Měli bychom vyrazit,“ řekla po chvíli „Pavouci se vzpamatovávají z prvního šoku a teď dávají dohromady své síly, aby nás lapili jako hmyz do sítě. Mají nás za vetřelce s tajemnou mocí, dlouho tu nebude bezpečno.“

„Nechceš ještě chvíli odpočívat?“ zeptal se Manamrod, ale předem mu bylo jasné, že Lúmenn je příliš hrdá, než aby přiznala, že je unavená.

„Ne,“ řekla překvapivě tiše „Musíme jít, okraj lesa již není daleko a do večera bychom tam měli být. Čím dříve odtud odejdeme, tím lépe.“

Netrvalo tedy dlouho a vyrazili opět na pomalý pochod hustou zelení. Jejich oči sice mnoho neviděly, ale oba cítili blízkost volného prostranství, kde je nebudou obklopovat stromy a nic je nebude tísnit, a tak se nechali vést jen svými pocity a instinkty.

Manamrod kráčel lehce a svižně, ale když se otočil, zjistil, že Lúmenn za ním zaostává. Šla pomalu, s hlavou sklopenou k zemi, trochu shrbená a pobledlá. Jakmile si však všimla, že ji Manamrod pozoruje, napřímila se a přidala do kroku. Cítila se zle, ale věděla, že nemohou zastavit, hrozba pavouků někde kolem jí to nedovolovala.

Pak přišel úsvit, tma jako mávnutím kouzelného proutku zmizela a vystřídalo ji to podivné nazelenalé šero, které je po celou cestu věrně provázelo. Stále však kráčeli mlčky a Lúmenn bylo s každým krokem hůř. Cítila, že se něco blíží, jakoby ji měla každou chvíli sevřít dvě obrovská železná závaží, jedno ze severu a druhé z jihu. Navíc byla teď vyčerpanější než kdy jindy. Kromě toho, že stále ještě potřebovala doplnit síly po včerejší ukázce její zářivé moci, ji také opět tížil Prsten, zavěšený na krku jako třetí mocné závaží, ze kterého měla strach.

Okolo poledne se zastavili, aby pojedli trochu z jejich nepříliš vydatných zásob a napili se posledních kapek vody. Teď už neměli téměř nic a museli doufat, že se brzy dostanou z lesa, kde naleznou alespoň trochu vody a potravy. V průběhu dne sice minuli několik studánek a malých bystřinek, jejich voda však byla kalná a zapáchala. V Temném hvozdě nebylo radno nic pít.

Lúmenn se znaveně opřela o strom a zavřela oči. Věděla, že každou chvíli půjdou dál a tak si chtěla vychutnat alespoň okamžik odpočinku.

„Zůstaneme tu,“ řekl náhle Manamrod „Potřebuješ si odpočinout, vidím to na tobě i když se to snažíš skrýt. Lúmenn, to není slabost, přiznat, že potřebuješ odpočívat.“

„Nemůžeme,“ zavrtěla hlavou Lúmenn „I kdybych chtěla, nemůžeme tu zůstat. Jsou nám v patách, cítím to. Navíc se sem od jihu blíží něco jiného. Nedokážu to pojmenovat, ale bojím se. Je to hrozba, silnější než já, mnohem silnější.“

,,Ale ty nemůžeš jít dál. I kdyby za námi běželi všichni pavouci z celého Hvozdu.“

„Podceňuješ je, Manamrode,“ řekla Lúmenn „Oni nejsou tak primitivní, jak si myslíš. Elfové se jim vyhýbají a proto je neznají. Nejsou to jen přerostlá zvířata, ale potomci dávno mrtvého zla, které se nikdy nemělo narodit. Vzpomínáš na Píseň stromů, kterou jsem zpívala v Lothlórienu? Ungoliant, obrovská pavoučice, která vysála dobro stromů ve Valinoru, byla matka té, jež je zplodila, Oduly. Ta nyní žije ve svém temném doupěti na hranicích Mordoru a šíří kolem strach a hnilobu. To, co obývá Hvozd, je jen slabý odlesk její hrůzy, ale i tak veliký a strašlivý. Zdají se nemotorní a zvířecí, ale jsou vychytralí a rychlí; dříve než vytáhneš luk a stačíš založit šíp, pavouk tě vysaje jako mouchu. Ne, s nimi není radno si zahrávat a už vůbec ne je podceňovat. Dokud budeme ve Hvozdě, nejsme v bezpečí.“

Lúmenn se rozdychtila. Tváře jí hořely vzrušením a pobledlost z nich rázem zmizela, ale oči jí naplnil z části smutek a hořkost a zčásti také bolest nad utrpením, které viděla. Vzpomínka na Ungoliant ji vždy bolela.

„To jsem nevěděl,“ řekl Manamrod „Nikdy mne nenapadlo, že mohou být tak nebezpeční. Několikrát napadly naše sídla, ale vždy jsem je dokázali zahnat.“

„Jsou ještě horší,“ hořce se pousmála Lúmenn „Možná, že bychom se ubránili, ale oni si nás najdou kdekoli, i mimo les. Lepší bude, když se nedovědí, kam míříme a co nesu.“

Manamrod kývl. Lúmenn se opět postavila na nohy, ale teď kráčela pevněji než předtím. Přesto se necítila zcela jistě a každým okamžikem očekávala, že se něco stane. Nakonec se však její pozornost otupila a to možná byla chyba.

Cesta ubíhala stále stejně monotónně. Hodiny a hodiny míjeli stromy, prodírali se křovisky i kopřivami a stále mlčeli, zaobíraje se svými vlastními myšlenkami. Náhle se Manamrod zastavil.

„Co se stalo?“ zeptala se Lúmenn, ale on ji pohybem ruky umlčel. Stáli a poslouchali, ale nic se neozývalo, jen šumění listí ve větvích a tichounký zpěv větru.

„Co jsi slyšel?“ zeptala se znovu Lúmenn.

„Nevím,“ pokrčil rameny Manamrod ,,Bylo to jako lidský dech, spíš jako zasyknutí. Ale mohl jsem se mýlit.“

„Raději pojďme,“ řekla Lúmenn a rozhlédla se. Tohle místo se jí stále víc přestávalo líbit. Náhle ji cosi povalilo na zem. Vykřikla bolestí i překvapením, ale v okamžiku jí vyschlo v hrdle. Z rozšířenýma očima hleděla na pavoučí kusadla kousíček nad její hlavou. Bezmocně sebou škubla, ale osm chlupatých nohou jí svíralo pevně.

„Muška se chytila,“ slyšela šeptavý skřehotavý hlas, při kterém jí běhal mráz po zádech.

„Ne!“ vykřikla a z posledních sil se vzmohla na odpor. Vykopla nohou a ucítila, jak se boří měkkým pavoučím břichem. Otřásla se odporem.

Pavouk vyskočil, zmítán bolestí, ale znovu se vrhl na Lúmenn, hnán pomstou. Bylo však pozdě. Lúmenn už v ruce pevně svírala Macararat a byla připravená k obraně před útoky pavoukových kusadel.

„Manamrode!“ zvolala, když pavouk na okamžik ucouvl, ale nikdo neodpovídal.

Ťala mečem a pavoučí tělo zůstalo ležet bez pohnutí na zemi. „Manamrode!“

„Jsem v pořádku Lúmenn, nestihl jsem ti přispěchat na pomoc, podívej,“ Lúmenn se při pohledu na další pavoučí tělo, probodané mnoha šípy, bezděky otřásla. Začínala je nenávidět.

„Ale to ještě není všechno,“ dodal Manamrod a kývl hlavou směrem do hlubin lesa.

„Ach ne,“ sykla Lúmenn. „Včera jsem se příliš vyčerpala, to nedokážu.“

Záplava černých, šedivých i hnědých pavouků se blížila jako sněhová lavina. V Lúmenn jejich pohyby vyvolávaly odpor. Horší však byly jejich oči, kruté a nelítostné, a desítky kusadel, připravených vrhnout se na téměř bezmocné oběti.

„Rychle!“ stačil ještě křiknout Manamrod, než uchopil Lúmenn za ruku a oba společně se hnali pryč, pronásledováni rozzuřeným klanem pavouků. Lúmenn se ani nemusela ohlížet, aby věděla, kolik jich je. Nedalo by se to spočítat, mohla jen hádat. Hádat, že se za nimi žene tolik pavouků, kolik jich jen v této části Hvozdu žije. Byli rozzuřeni na nejvyšší míru, snad kvůli zranění jejich druha či kvůli včerejší pokoře. Možná je také přitahovala moc Prstenu, napadlo Lúmenn, ale musela přestat přemýšlet, protože nebezpečí za nimi jí to nedovolovalo.

Náhle se zastavila. Nohy jí ztuhly a nemohla se hnout. Její mozek pracoval na nejvyšší obrátky, ale co jí to bylo platné? Proti nim se řítili další pavouci s vyceněnými kusadly, stejně děsivý jako ti za nimi, kteří se každým krokem přibližovali. Osm nohou je rychlejších než dvě.

V poslední vteřinu se vzpamatovala, strhla Manamroda vpravo a dva šiky rozzuřených pavouků narazily do sebe. Ani to je však nemohlo odradit od jejich pomsty. Znamenalo to jen několik okamžiků zdržení a byli opět za nimi, snad ještě zuřivější než předtím.´

Lúmenn už se téměř nemohla nadechnout a zdálo se jí, že se jí plíce každým okamžikem musí roztrhnout. Pavouci je doháněli, rychleji a rychleji. Šustění jejich nohou se blížilo a Lúmenn se připravovala na beznadějný boj proti obrovské přesile, protože věděla, že již dlouho běžet nedokáže.

Náhle se stromy rozplynuly, zelené přítmí zmizelo a ona i Manamrod museli přivřít oči, jinak by je sluneční záře oslepila. Byli venku z lesa.

Ještě chvíli běželi, ale šustění a dupot pavouků za nimi slábl, až utichl docela. Svalili se do trávy, vyčerpaní, ale šťastní. Když se Lúmenn podívala zpět ke Hvozdu, viděla jen siluety obřích tvorů, jak se zuřiví, ale bezmocní, navrací zpět do hloubi lesa. Ven se neodvážili, jejich oči ani těla nebyly uzpůsobeny k pobytu na přímém slunci a tak Lúmenn s Manamrodem byli prozatím v bezpečí.