II.kapitola – Setkání 2/2

Lúmenn je zpět a Druhý prsten opět hlídá ona, Zapomenutá prvorozená. Spolu s Manamrodem se prodírají hustým podrostem Temného hvozdu aniž by tušili, zda ve Středozemi jsou ještě bytosti ochotné jim pomoci. Co vše na své cestě musí překonat a jak moc nebezpečný je Temný hvozd?

Spali necelé tři hodiny a byl tu úsvit, díky kterému se temná a černá noc proměnila v nazelenalé přítmí. Znovu kráčeli lesem, dnes ještě stísněněji než předešlého dne. Stromy v této časti lesa byly temné, staré a zlé, elfové sem málokdy chodili. Celý les jakoby vyzařoval tajemnou zlou sílu, horší než jinde v celém Temném hvozdě.

„Co je to za podivné místo?“ řekla Lúmenn „Stromy tu mlčí, neslyším jejich hlasy a když, tak jsou podivné a je z nich cítit zlo.“

„Sem elfové málokdy chodí,“ odpověděl tiše Manamrod a rozhlédl se kolem. Stromy opravdu byly úplně tiché, v šeru se jejich kmeny rozplývaly a zdálo se, že se za každým z nich něco ukrývá. „V celém Temném hvozdě žijí podivná stvoření, ani elfové je všechna neznají. Žijí hlavně zde na severu, poblíž hor a na jihu, kde stojí Dol Guldur.“

„Já vím, mimo stezku není bezpečno, pojďme.“

Neušli však ani dvacet kroků a Manamrod chytil Lúmenn za paži. „Podívej,“ zašeptal. Mezi stromy Lúmenn na okamžik zahlédla jakýsi pohyb, jakoby kus utrženého závoje hnal vánek po zemi, ale stejně dobře to mohl být nějaký tor, který se rychle plazil po zemi.

Manamrod strhl ze zad luk a dobře mířenou rychlou střelou se strefil v místa, kde ještě před okamžikem viděli pohyb. Nic se však nestalo. Neozval se ani výkřik, ani z křoví nevyskočil raněný protivník.

Manamrod udělal váhavě několik kroků vpřed, ale když se ani teď nic nepohnula rozhrnul křoviny. Na ruce mu ulpělo cosi bílého, opravdu jako potrhaný závoj, ale bylo to lepkavé a vlhké.

„Je to…jako pavučina, ale to by musel být hodně veliký pavouk,“ řekla Lúmenn pomalu, ale vtom si uvědomila, že ta zloba, kterou cítila, nepatřila stromům, ale obludným tvorům, kteří je celou dobu pozorovali stovkami svých očí. Vždyť Temný hvozd nebyl domovem jen elfům a lesní zvěři, ale i velikým pavoukům, kteří žili roztroušeni po celém lese od dob, kdy je sem jako své sluhy přivedl Temný pán a oni se rozutekli po lese, škodit a zabíjet. „Pozor!“ křikla ještě, než musela sehnout hlavu před ranou neznámé zbraně.

Uklouzla a spadla na zem, ale hned zase vstala a tasila meč. „Ai, Elbereth!“ vykřikla a ucouvla. Oproti ní stál na svých osmi nohou černý chlupatý pavouk, vysoký jako ona sama a hrozivě si ji měřil svýma očima, plnýma zloby a krutosti.

Chvíli stáli proti sobě a hleděli jeden druhému do očí, když se pavouk odrazil a skočil vpřed. Lúmenn uhnula a než se pavouk stačil vzpamatovat, zasadila svou první ránu. Jedna z jeho obřích nohou padla na zem vedle Lúmenn. Ještě sebou zacukala než zůstala ležet v kaluži černé krve.

I na sedmi nohou však byl pavouk ještě nebezpečný. V šíleném vzteku se rozeběhl proti Lúmenn, ale ta se sklonila a když byl pavouk nad ní, zabodla svůj meč až po jílec do jeho břicha. Pavouk se naposledy křečovitě otřásl a Lúmenn na poslední chvíli uskočila zpod jeho těla, než se mrtev zhroutil k zemi.

„Lúmenn!“ otočila se po hlase. Proti Manamrodovi stál také jeden pavouk, větší a strašnější než ten, který napadl ji. Ze dvou nohou mu jako štětiny trčely Manamrodovy šípy, ale ty mu nějak zvlášť neublížily. Lukem už si Manamrod příliš pomoci nemohl, pavouk byl blízko na střelu a jeho kusadla se stále blížila k jeho obličeji; a tak v ruce svíral dýku. Byla to však malá a neúčinná zbraň oproti tak silnému nepříteli.

Pavouk náhle prudce skočil vpřed. Manamrod ťal po jeho kusadlech, ale minul a strefil se do oka. Napůl oslepený pavouk byl téměř šílený bolestí. Vrhl se na Manamroda, ale se než jeho hrozivá kusadla mohla zarýt do elfova obličeje, Lúmennin luk zadrnčel a bíle opeřený šíp se zaryl pavoukovi hluboko do těla. Jeho pozornost se teď obrátila k ní. Druhý šíp jej zasáhl do zdravého oka. Slepý pavouk se bezhlavě rozeběhl pryč, do hlubin lesa.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkli Lúmenn i Manamrod současně, až se museli rozesmát.

„Zachránila jsi mi život,“ řekl Manamrod „Už podruhé, děkuji ti.“

Lúmenn však jen mávla rukou. „Raději pojďme,“ řekla „Myslím, že ten, který utekl, nám ztropí pěkné potíže, pokud se o nás dozvědí někteří z jeho přátel. Co nejdříve bychom měli být daleko odsud.“

„Pokud se budou chtít pomstít, pak to udělají, ať budeme kdekoli. Pavouci se ve stopování vyznají stejně jako elfové, ne-li lépe, zvlášť jde-li o jejich kořist.“

„Pak zbývá jen doufat,“ řekla Lúmenn. Obrátili se tedy zpět ke svému původnímu směru.

Až do večera kráčeli lesem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by je někdo z podivných obyvatelů lesa pronásledoval. Přesto se Lúmenn nemohla zbavit zvláštního pocitu, který ji varoval před nebezpečím. Cítila, že je něco na blízku, něco velkého a hrozivého.

Když se setmělo, rozhodli se neriskovat bloudění a tak ulehli ke spánku. Bylo chladno, březen se teprve začínal probouzet, takže zem byla studená, neprohřátá slunečními paprsky, ale oheň se rozdělat neodvážili. Setkání s pavouky v nich zanechalo příliš hlubokou vzpomínku.

Lúmenn se nespalo dobře. Zachumlána v pokrývce pozorovala kousíček hvězdného nebe, který prosvítal mezi listy nad ní a přemítala, kudy se budou ubírat dál. Bála se, že Medděd již nežije a nebo opustil svou chalupu na pokraji Temného hvozdu a odešel do hor. Nedivila by se mu, vždyť skřetí tlupy se tolik rozmnožily za dobu, kdy Lúmenn nebyla ve Středozemi. Vrrci se ze severu stahovali stále více k jihu a tam, kde ještě před rokem byla písčitá pláž na břehu řeky, se nyní rozkládala smrdutá bažina s mrtvými těly mnoha elfů, kteří byli přepadeni na cestě do Přístavů, nebo mužů, kteří se příliš vzdálili od stále se menšících hranic své země.

A Lothlórien? Pochopila by tamní elfy, že odpluli za moře, pryč z bortícího se světa, ve kterém vládnou lidé, ale přesto doufala v jejich pomoc. Vždyť kde jinde ještě může počítat s vlídným přijetím a pomocnou rukou, když Lórien bude prázdný? Ve Fangornu, mezi enty, pastýři stromů? Ach, ti mají dost svých potíží, stromovatí a nezajímají se o starosti lidí. Snad v Rohanu? Ten slábne a pomalu podléhá tlaku Mordoru a Orthanku. Poslední zbývá Gondor, ale když ani Aragorn nebude ochoten pomoci jejímu těžkému úkolu, kam se má obrátit?

Smutně pohlédla na Manamroda. Věděla, že u ní bude stát, i kdyby proti nim bojovali všichni přisluhovači

Mordoru, ale jak dlouho to vydrží? Vždyť sama viděla, že i jeho čisté srdce se na okamžik nechalo zlákat Prstenem. Jak dlouho ještě budou jeho oči naplněny láskou a ne touhou po moci?

Cosi zapraskalo. Mohlo to být jen nějaké zvíře, ale Lúmenn si byla jistá, že ne. Manamrod sebou trhl a probudil se. ,,Co to bylo?“ sykl.

,,Nevím, ale bojím se, že pavoučí pomsta nás dostihla dřív, než jsme očekávali..“

Oba současně uchopili své zbraně, Lúmenn tasila meč a Manamrod napjal tětivu luku. Z houštin kolem nich se náhle ozvala šustění a jakýsi podivný šepot. Znělo to jako hlasy, ale bylo to jen tiché tření kusadel o sebe, hrozivé a tajemné, až Lúmenn přeběhl mráz po zádech a ruka s mečem se zachvěla.

Náhle zvuk utichl. Okamžik bylo tíživé ticho a Lúmenn cítila, jak jí buší srdce až v hrdle, ale pak se z křovin okolo vyhrnulo asi třicet obřích pavouků. Jejich tlusté chlupaté nohy se rozeběhly po lesní půdě pokryté listím a jejich oči, rozdělené na tisíce menších, se upřely na Lúmenn a Manamroda, osaměle stojící pod jedním ze stromů.

V tu samou chvíli zadrnčela tětiva Manamrodova luku a pak znovu a znovu. Každý jeho šíp si našel cíl v hrudi některého z pavouků a smrtelně nebo alespoň velmi bolestivě je zranil, ale na všechny zdaleka nestačily. I Lúmenn se oháněla mečem a na zemi se za okamžik kroutilo mnoho pavoučích nohou a rozlévaly se kaluže černé krve, ale i to bylo málo.

Když už se zdálo, že oba elfové budou přemoženi a skončí jako mouchy, chycené v pavučině, strnula Lúmenn uprostřed pohybu a silným hlasem vykřikla: ,,Hauta!!!“(stůjte)

Pavouci nemohli rozumět jejím slovům, proneseným ve Vznešené elfštině, ale přesto zanechali boje a zůstali v překvapení strnule hledět na Lúmenn ve zbožné úctě.

Manamrod se na ni ohlédl a také zůstal stát, překvapen její náhlou proměnou. Stála nehybně, jen ústy tiše pohybovala a šeptala neznámá slova. Z jejího meče tryskal proud oslnivě bílého světla a ozařoval ošklivá chlupatá těla obřích pavouků, jejich strašlivá kusadla a podivné oči, které však místo žízně po krvi naplnil strach. Jeden po druhém se vyděšeně dali na útěk do lesa a nezbylo po nich ani památky, jen jejich usekané údy a krev u Lúmenniných nohou.

Lúmenn chvíli stála, ale světlo pomalu pohasínalo, až se kolem opět rozestřela tma. Zavrávorala a kdyby ji Manamrod nezachytil, spadla by na zem. Byla pobledlá, zelené oči kalné, tvář zkřivenou bolestí.

„Nevím, co se to se mnou stalo,“ mluvila přerývaně a hlas se jí třásl ,,Ale bylo toho příliš moc, neměla jsem dávat najevo takovou sílu.“

Náhle jí hlava padla na prsa a usnula, vyčerpaná překvapivou ukázkou moci, která hluboko v jejím nitru dřímala a čekala na probuzení.

Manamrod ji položil do trávy a do rána bděl, kdyby se snad pavouci chtěli vrátit. Ti však byli příliš vyděšeni a tak Lúmenn mohla nerušeně spát až do dalšího bledého rána, již druhého od jejich setkání s Manamrodem.