II.kapitola – Setkání 1/2

A máme tu první část jedné z kratších kapitol pokračování Lúmennina příběhu, která se zove Znovuzrození. V první kapitole jsme se setkali pouze s Aragornem, jenž se ujal vlády v Gondoru a jen v krátkých vstupech jsm sledovali rozhovor Valar, uvažujících o Lúmennině příštím osudu. Ale název celého příběhu dává tušit, že Lúmenn ještě neřekla své poslední slovo. Kdo se s kým setká a kam se bude ubírat příběh nadále se dozvíte na následujícíh řádcích;)

Elf se prodíral hustým podrostem. Keře s trny jej šlehaly do tváří a zaplétaly se mu do vlasů, ale on nic nevnímal. Běžel.

Dostal se mezi stromy. Jejich štíhlé vysoké kmeny nebyly žádnou překážkou. Rychle se mezi nimi proplétal, vyhýbal se kořenům a uschlým větévkám. Běžel rychle, ale tiše a v šedých očích měl jakýsi neznámý lesk, jako by běžel za vzpomínkou. Slyšel totiž zpěv, zde, hluboko v lese, na severu Temného hvozdu, zpěv jemný, ale jasný jako hvězdy, čistý a zvonivý jako horská bystřina a tak krásný, že za celý svůj dlouhý život nic takového neslyšel.

Konečně stanul na pokraji malé mýtiny. Byla obklopená starými vzrostlými stromy, porostlými lišej-níkem, který z nich visel, jako potrhané závoje. Přes hustě spletené koruny lesních velikánů tam nepronikalo příliš světla, ale dívka, sedící před nedbale zbudovanou chatrčí s roští u vyhaslého ohniště, jakoby zářila bílým světlem a byla jasnější než vše ostatní.

Dlouhé hnědé vlasy jí v hustých, zvlněných pramenech padaly na záda a lemovaly ušlechtilý obličej s plnými rty, jemnými, vznešenými rysy a očima, u nichž elf nemohl rozeznat barvu, protože je dívka měla sklopené a upřené k zemi. Na sobě měla prosté dlouhé bílé šaty.

Byla krásná, vypadala jako elfka, ale zdála se být něčím jiným, vznešenějším a krásnějším. To ona zpívala píseň a až nyní si elf uvědomil její slova. Zpívala sindarsky, píseň pro Elbereth, kterou znal, ale ten nápěv pro něj byl něčím novým, nádherným.

Náhle dívka zmlkla a zvedla oči. Elfovi až zatrnulo, jak byly ty zelené smaragdy plné smutku. Pokud byl do této chvíle na pochybách, nyní si již byl jist. Rozběhl se a sevřel dívku v náručí. Nebránila se, položila mu své ruce kolem krku a přitiskla se k němu. Za chvíli jej však jemně odstrčila.

Chytil ji za ruku: „Jsi to ty, Lúmenn? Nebo je to jen přelud, který si má mysl vytvořila, aby srdce netrpělo? Nezmizíš mi?“

„Ne,“ usmála se smutně. ,,Jsem to já, Manamrode, ne přelud.“

,,Ale jak to, že žiješ?“ Manamrod byl zmaten. Jeho srdce mu říkalo, že je to opravdu Lúmenn, dívka kterou miloval a před deseti lety ji ztratil, ale mysl se tomu stále protivila.

„Nechci o tom mluvit,“ Lúmenn opět sklopila oči ,,Byla jsem mrtvá, ale Valar mi vrátili zpět dar života, protože poslání nesmí selhat a není nikdo jiný, kdo může…“ náhle se odmlčela a pak vykřikla: ,,Kde je? Nevzali ti ho? Dej mi ho, rychle, ty jej mít nemůžeš, zničí tě!“

Manamrod pomalu vyňal řetízek s Prstenem. Zdálo se mu, jako by ztěžkl a ještě více zezlátl, jako by se v něm odrážel oheň. Držel jej v ruce a náhle se mu zdálo, že jej volá. Nesmírně pomalu natáhl ruku k Lúmenn, ale vůle jako by jej neposlouchala. Krev mu bušila ve spáncích a před očima náhle spatřil Oko. Rudé oko bez víčka. Ucukl, ale Lúmenn už Prsten držela v ruce. Zlatý řetízek se přetrhl a jeho malé články spadaly na zem jako zlatý déšť.

Ozval se výkřik. Temný a hrozivý a nad plání Gorgoroth se zatřepetala obrovitá černá křídla obludného ptáka, který rychle jako vítr nesl posla k Barad-dûr. Oko, veliké rudé Oko pátralo, až nalezlo. Deset let čekal Temný pán na tuto příležitost. Věděl, že se vrátí, jen nevěděl kdy. Konečně nadešla chvíle pomsty.

Křídla velké černé brány se otevřela a vyjelo z ní vojsko, vedené postavou na černém koni, vysokou a štíhlou, krásnou a strašlivou. Hříva havraních vlasů za ní vlála jako temná zástava. Temný meč s kaleným tmavým ostřím se jí hrozivě blyštil v ruce a vnitřní síla jako by z neznámého přímo vyzařovala. Nebyla to však ta dobrá síla, jakou měla Lúmenn, ale zlo, zlo v podobě dívky s tmavými vlasy a uhrančivýma zelenýma očima, na první pohled nerozeznatelnou od Lúmenn-verya.

Neměla jméno, ale elfové jí časem začaly říkat Daewen, dívka stínu, dívka Zla.

„Co se stalo?“ Lúmennin hlas pomalu vracel Manamroda do přítomnosti, ale vidina Oka a neznámé bytosti v plášti byla v jeho mysli ještě příliš silná.

„Nevím,“ řekl, ale náhle si to uvědomil, bolestnou ztrátu něčeho, co nosil při sobě maličký zlomek svého dlouhého života, ale co v něm, přestože si to nepřipouštěl, zanechalo větší stoupu než mnoho jiných vzpomínek.

„Manamrode,“ Lúmenn věděla, co cítí a měla strach, že moc Prstenu je příliš silná, aby dokázala ovládnout i laskavé a dobré srdce Manamroda ,,Prosím tě, neposlouchej hlas Mordoru, neposlouchej hlas Prstenu. Nemohl bys jej mít u sebe, ty jej nemůžeš nést ani ovládat, zlo v něm je příliš silné, než si dokážeš představit. Věř mi. Jsem jediná, která se mu může pokusit čelit. Lhala bych?“

Manamrod pocítil, jako by mu z očí spadla rudá mlha, tichý a zlý našeptávačný hlas zmizel a oči se mu proti jeho vůli zalily slzami, které nedokázal zadržet. ,,Promiň mi to, Lúmenn,“ řekl tiše a vroucně ji objal ,,Pro život země to byl malý čas, co jsem tě neviděl, ale pro mé srdce dlouho. A přesto teď, když jsi zpět a já tě opět držím v náručí, o tobě pochybuji a nechávám se zlákat lží a podlostí Mordoru. Promiň mi to.“

Lúmenn mu pohlédla do očí. Byly stejně šedé a čisté jako když je viděla naposledy, ani stín zla a temnoty v nich nebyl. ,,Mordor nad tebou nezvítězil. Tvoje oči mluví jasně. Měl jsi štěstí, že jsi na něj nemyslel a tím na sebe nepřivolával pozornost Oka ani jeho špehů, nevím, co by se stalo, kdyby tě našli dříve.“

Nad mýtinou náhle přeletěl černý pták. Zakrákal.

,,Havran? V březnu?“ podivil se Manamrod ,,To se mi nezdá.“

„Mě také ne,“ řekla Lúmenn ,,Cítíš to? Stromy se chvějí, myslím, že se něco blíží. Je to zlo, silné, ale ještě vzdálené. Přesto už tahle mýtina nebude dlouho bezpečná.“

„Kam chceš teď jít?“ zeptal se Manamrod.

,,Nevím,“ vzdychla Lúmenn ,,Poslání musím naplnit, ale nevím jak se v těchto časech dostat do Černé země, aniž by mne tam dovlekla armáda skřetů, svázanou v okovech. Nejlepší bude zamířit do Gondoru, snad se Aragornovi podařilo vrátit království vážnost a vzdorovat i nadále Mordou. Ráda bych cestou chvíli zůstala v Lórienu, doufám, že Galadriel ještě přebývá zde.“

V tu chvíli ledový výkřik zmrazil Lúmenn srdce a ona padla do mechu, Prsten svíraje v dlani, přitisknuté na hrudi. Na okamžik zaplnil oblohu temný stín a ozvalo se zašumění křídel. Pak však hrůza pominula a Lúmenn se pomalu zvedla, ve tváři bledá.

„Nemáme času nazbyt,“ prohlásila roztřeseným hlasem „Snad Medděd ještě žije a vzpomene si na naše dávné přátelství.“

Lúmenn na okamžik zmizela uvnitř chýše. Když vyšla, oděna byla ve zbroji a jezdeckých kalhotách, s mečem u pasu a lukem na zádech, po bílých šatech ani památky. Manamrod viděl, že její zbroj je na boku zčernalá, ale znovu zpevněná, a bolestivě jej píchlo u srdce, když si vzpomenul na ten okamžik na Velké řece, kdy Lúmennin život skončil. Nyní se mu však také zdálo, že její ženskost, která byla tak jasně vidět při jejím zpěvu a dívčím odění, náhle jako by ztvrdla a zdrsněla, ale na kráse jí to neubralo, spíše naopak. Kráčela teď jistě a odhodlaně, bez bledosti v tváři, jako sličná a odvážná bohyně pomsty.

Ještě než opustili palouk a vydali se hledat cestu neprostupnou houštinou lesa, rozbořila Lúmenn chýši, která ji hostila po několik dní, a zahladila veškeré stopy po svém pobytu. Pak si Lúmenn hodila na záda svůj omšelý vak a oba elfové zmizeli v lesním podrostu, aniž by je sledovali oči nepřítele.

Kráčeli lesem. Větve stromů nad nimi i kolem nich byly spleteny dohromady, takže k nim téměř nepronikaly sluneční paprsky. Obklopovalo je nazelenalé přítmí, ve kterém se těžko orientovaly i bystré elfí oči a Lúmenn nebylo příliš volno u srdce. Kromě toho, že cítila zlá srdce mnohých okolních stromů, které po nich natahovaly kořeny a staré sukovité větve, se jí zdálo, že nahoře, vysoko nad jejich hlavami je jakési bezejmenné nebezpečí, které číhá a sleduje každý jejich pohyb.

Když se zešeřilo, krátce se zastavili a pojedli něco málo z Lúmenniných zásob. Když žvýkali sušené ovoce a chléb, Manamrod si uvědomil, že za tu dlouhou dobu, co žil sám v lese, příliš nejedl. Celý ten čas viděl jako v mlze, ale měl pocit, že se živil bídnými kořínky, ovocem a občas snad lovem. Po tom mu připadal chléb jako pochoutka.

Nemohli si dovolit další odpočinek a tak pokračovali dál i za tmy. Tma stále houstla a tak Manamrod uchopil Lúmenn za ruku a společně klopýtali dál. Častokrát je vyděsil zvuk nočního lesa, praskání větví či funění zvěře. Temný hvozd nebyl mimo velkou cestu bezpečný, zvlášť ne tak daleko na severu, a to ani pro elfa, který v něm vyrůstal.

„Jak si mě vlastně našla?“ snažil se Manamrod zaplašit strach otázkou.

,,Nevím,“ odpověděla vyhýbavě Lúmenn, ale na mysli jí vytanula celá cesta z Valinoru až sem. Byl to zvláštní pocit, když její malá loďka připlula do šedých přístavů. Círdan tehdy stál na břehu a hleděl na moře, když si povšiml člunu: ,Elfové odsud vždy jen odplouvali, to je poprvé za můj život co vidím elfí loďku připlouvat do Šedých přístavů v zálivu Lhûn.‘ pak však v dívce poznal Lúmenn a usmál se: ,Dostaly se ke mně zprávy, že jsi zemřela, jsem rád, že to byl omyl.‘

,Nebyl,‘ odpověděla tenkrát Lúmenn a v jejích očích se mihl stín smutku, který Manamrod spatřil i zde, v Temném hvozdu. Pak vypověděla Círdanovi vše, co se seběhlo od její smrti, jak její tělo v loďce překonalo všechny úskalí moře a dostalo se až k Západním břehům, kde Varda uprosila ostatní Valar, aby Lúmenn navrátili dar života a dovolili jí ještě jednou stanout na březích Středozemě a pokusit se znovu o vykonání zmařeného poslání.

To bylo šestého ledna roku 3029 třetího slunečního věku, přesně deset lidských let po Lúmennině odchodu ze Středozemě. Od toho dne uběhly více než dva měsíce putování . Šla pěšky napříč Eriadorem až do Roklinky, kde se dověděla mnohé zprávy o Středozemi a změnách, které jí poslední dobou otřásaly. Bohužel však byly tyto zprávy nepřesné, protože již málo poutníků z jihu přicházelo do Imladris a na východ od Mlžných hor přestávalo být bezpečno. Přesto věděla, že musí najít Manamroda, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá, jinak si jej najdou mordorští špehové, kteří ve stále hojnějším počtu vycházeli z bran Černé země. Zaslechla také slovo ,válka‘.

Na jihu se nedalo volně dýchat, Saruman stále seděl ve své pevnosti a číhal, takže se rozhodla obejít hory severně, krajem skřetů a vrrků. Vzpomněla si na tu úlevu, když po úmorné a namáhavé cestě konečně spatřila zelenou hradbu stromů Temného hvozdu.

Kolik dní hledala Manamroda, kolikrát zavolala jeho jméno něžně i hrozivě a vždy jí byla odpovědí jen ozvěna a šumění listů ve větvích. Pak to vzdala, usedla na mýtinu, která jí byla dočasným domovem a dala se do zpěvu. Byla to šťastná náhoda či snad osud, že jej Manamrod zaslechl a našel ji?

„Dnes už dál nemůžeme,“ vytrhl ji z úvah Manamrodův hlas „Je příliš velká tma, nejsou ani vidět hvězdy, nechci abychom uhnuli ze správného směru, okraj lesa je ještě den či dva cesty odsud, zbytečně bychom si zašli.“

Lúmenn byla ráda, cesta nočním lesem, houštím a trním, nebyla příliš příjemná a dosti ji vyčerpávala, takže když ulehli do mechu, téměř vzápětí usnula. Ještě než se však zcela propadla do snění, uvědomila si, že stále svírá Manamrodovu dlaň.