I.kapitola – Mnohé se mění 3/3

Král Elessar upovňuje svou moc v Gondoru a válka se blíží. Kdo dá Gondoru naději v těžkých časech? A co Lúmenn? Odešla s její smrtí i naděje, že Prsten bude zničen?

Druhý den již od časného rána se scházeli před Bílou věž muži ve zbrojích i prostých oděvech; starci i malí chlapci, muži v plné síle i nemocní a zmrzačení. Když pak v poledne vyšel král Elessar, radostně mu provolávali slávu a provázeli jej až k bráně, kde vítal přicházející vojska ze všech koutů Gondoru. Cestou zněla jejich píseň, radostná a veselá.

Tak za zpěvu a radosti přišli až k bráně, kterou již přicházely první posily. Dvě stovky z Lossarnachu pod vedením pána Forlonga; tři stovky mužů z údolí Ringló; pět set lučištníků z Morthondu; dlouhá řada mužů s Anfalasu, vesničanů a pastevců s chabou výzbrojí; hrstka silných horalů z Lamedonu; stovka rybářů, které mohli postrádat na lodích; Hirluin Sličný a tři sta chrabrých mužů s Pinnath Gelinu a nakonec, hrdě a sveřepě, kníže Imrahil z Dol Amrothu a sedm set urostlých tmavovlasých mužů, s šedýma očima.

To bylo vše. Tři tisíce mužů na obranu Minas Tirith před desetkrát, a kdoví jestli ne ještě více; větší armádou Temného pána. Aragorn je však všechny vítal upřímně a s radostí. Přesto však v jeho srdci sídlil smutek. Rohanští nepřijeli, přestože Gandalf slíbil, že Théoden a jeho tři tisíce jezdců dorazí do konce února. Nedorazili.

Zatroubila trubka a brána se začala zavírat. Náhle jí projel jezdec na koni, tiše a rychle, zahalen v šedém elfím plášti, takže si jej nikdo ani nepovšiml. Aragorn hleděl za vojskem, pomalu mizícím v prachu v nitru města, které bylo vyprázdněno; ženy a děti ukryty v horách a v Minas Tirith byli ponecháni jen muži a někteří jejich synové.

Jezdec seskočil z koně. Brána se z hlasitým řachnutím zavřela. Král se otočil. Poznal jezdce hned, aniž by viděl elfí sponu na plášti nebo zahlédl šedé oči pod kápí.

„Arwen!“ vykřikl a přiběhl k postavě, nehybně stojící vedle koně. Sňal jí kápi z hlavy. Stříbrná čelenka, zdobící tmavé vlasy, zazářila a shromáždění kolem vydechlo.

„Jsem tu, králi Elessare,“ řekla tiše.

Aragorn ji uchopil za ruce a, nedbaje na lidi kolem ani na stíny Ephel Dúath několik mil od nich, ji políbil.

„Královna,“ zvolal kdosi „Královna přijela!“ Zvěst se nesla od úst k ústům a poslední náznaky nenávisti ke králi, byly-li nějaké, zmizely v tom okamžiku, kdy Arwen Undómiel vstoupila do bran města.

Ještě ten den se konala svatba. Malá a skromná, v předtuše velké války, ale přesto krásná a šťastná, tak jak bylo dávno předurčeno. Lidé zpívali v ulicích a zdravili královnu a tiše si šeptali, že když v jejich čele stojí někdo s elfího lidu, snáze pak prý zvítězí nad Sauronem a temnou mocí Mordoru. A měli naději, tu naději, která vyklíčila i v srdci krále Elessara. Ne však nadlouho.

Již po třech dnech od příjezdu Arwen Undómiel dorazil do města pán Faramir se svojí družinou a přál si být uveden ke králi. Elessar jej přijal zasmušile. „Vítám tě doma, Faramire,“ pravil „Pokud i ty se navracíš, znamená to, že armáda Mordoru kráčí na Minas Tirith.“

„Běda, ale je to tak,“ řekl Faramir „Je jich více než deset tisíc, Sauron se již vzpamatoval ze ztráty těch devíti tisíc, které obalamutil Saruman; je v plné síle. Vojsko tu nejpozději do dvou dnů bude.“

„Muži ať zpevní brány,“ řekl Elessar a povstal z trůnu, aby vyšel ven a dohlédl na přípravy k obraně města. Stále však vyhlížel k severu, zda nespatří zvířený prach pod kopyty Rohanské jízdy.

Druhý den nesvítalo a místo toho se rozezněly trubky. Elessar již byl na nohou, stál na hradbách; hrdý a vzpřímený očekával příchod nového, a možná svého posledního, dne a přivřenýma očima hleděl na armádu skřetů, jižanů a jezdců na vrrcích, ženoucí se na Minas Tirith jako černá záplava.

Když byla sto kroků před branami, jeho jasný hlas se rozlehl plání a na útočníky se sesypala sprška šípů. Útočníků však bylo příliš mnoho. Stále silněji doráželi na bránu a když se zdálo, že město bude vypáleno a vypleněno, vyjelo z jeho bran vojsko s králem Elessarem v čele. Byla to jen hrstka, oproti deseti tisícům před nimi, ale odvážná a sveřepá; s planoucími srdci a ostrými meči. Tak začala Bitva na Pellenorských polích, o které se zpívalo ještě staletí poté.

Elessar začal umdlévat. Nevěděl, jak dlouho již bojuje, ale cítil, že jej síly opouštějí. Z dvou tisíc, které vyjely z bran, zbylo jen několik stovek, roztroušených po bojišti; a hrstka věrných kolem něj. Padlých však stále přibývalo a nad bitevní vřavou kroužili nazgûlové, jako ptáci mrchožrouti. Bylo jich však jen sedm; kapitán byl zabit rukou Lúmenn-verya a jeden z přízraků Finwandilovým šípem, vystřeleným z Manamrodova luku. Nazgûlové teď byli téměř bezmocní, ale jejich pán jim nemohl odepřít podílet se na vítězství jeho armády nad silnými, ale nepočetnými gondorskými.

Tu Elessara kdosi uchopil za rameno. Otočil se. „Boromire?“

„Omlouvám se,“ řekl Boromir „Přišel jsem na pomoc svému městu. Je nás jen dvacet, ale každá ruka se teď hodí.“

„Přijímám tvou omluvu,“ řekl Elessar a bitevní vřava je oddělila od sebe. To bylo naposledy, co Boromira spatřil. Zemřel ještě toho dne, při obraně svého města a svého krále; a jeho svědomí bylo čisté.

Elessar, Imrahil a Faramir stáli sami uprostřed záplavy nepřátel, chráněni jen svými meči. Cítili smrt, její přítomnost byla všude kolem nich, ale až nyní se obrátila k nim. Blížil se jejich konec. V ten okamžik se ozvala trubka a vzdálené volání. Do toho zazněl hluboký, drsný zpěv mnoha hlasů a s ním drnčení tětiv.

„Rohirové!“ křikl Imrahil.

„Trpaslíci!“ zvolal Faramir.

„A elfové!“ dodal Elessar a odrazil útok zahnutého meče jednoho z jižanů. Přítmí rozčísl výkřik nazgûla, nikdo se jej však neděsil. Byl to výkřik plný strachu, zoufalství a ponížení, ne ledový ani děsivý. Temný pán poznal, že vítězství ještě není tak jisté.

Bitva zuřila ještě dlouhé hodiny, než byli všichni Sauronovi přívrženci poraženi a rozehnáni do okolí. Pak se Elessar vrátil do města, kde nalezl toho, díky jemuž bitva dopadla tak, jak ani nedoufal.

„Gandalfe,“ zvolal, jakmile spatřil čaroděje stát mezi rozvalinami brány „Jak jste to dokázal?“

Gandalf se usmál. „Něco je výsadou králů a něco zase čarodějů.“

Pak si teprve Elessar povšiml tří postav, stojících za Gandalfem. „Děkuji vám, i když neznám vaše jména. Gondor vám bude zavázán až do konce jeho dnů.“

„Jsem Éomer, kníže Rohanský. Do bitvy jsem sice nepřijel jako vůdce, to byl můj strýc Théoden, ten však byl zabit. Rohan dorazil, jak slíbil, i když později, protože Saruman si nedal pokoje.“

„Mé jméno je Doin, syn Dáinův ze Železných hor. Přijeli k nám poslové z Lórienu a žádali o pomoc v bitvě s Mordorem. Nejsme sice přátelé elfů, ale nepřátelství k Sauronovi je silnější než všechny předsudky. Vyrazili jsme s tisícem pěších trpaslíků, jakmile to bylo možné.“

„Jsem Thranduil, král elfů z Temného hvozdu, ale přijel jsem i jako vůdce výpravy z Lothlórienu, protože nás naši příbuzní požádali o pomoc. Vidím, že našich patnáct set luků bylo k něčemu.“

„Thranduil? Otec Manamrodův? Je někde zde, mezi vámi? Toužím s ním promluvit.“

„Je mi líto, králi Elessare, ale svého syna jsem neviděl, od chvíle kdy v září opustil můj dům a vydal se do Imladris na poradu.“

„Špatná zpráva,“ řekl Elessar „Ale poslání zatím ještě není ztraceno, protože jsme zvítězili. Zatím.“

Pak se král Elessar odebral léčit raněné a pomáhat skutkem či radou všude, kde bylo potřeba. Při tom u něj stála Arwen Undómiel, paní Gondoru, a Gandalf Bílý.

Ještě mnohokrát byl Gondor napaden a ještě mnohokrát musel vzdorovat náporu mordorské armády, ale nikdy již nezuřila taková bitva, jako byla ta na Pellenorských polích.

Léta ubíhala a Mordor stále neochaboval, spíše naopak. Gondoru už však docházely síly. V roce 3022, ve stejném roce, kdy se narodil Ellesarův první syn Eldarion, se země Rohan a Gondor spojily a jejich vládcem se stal král Elessar. Společně pak lépe vzdorovaly Temné zemi a čekaly na den, kdy bude Druhý prsten moci zprovozen ze světa.

Tak uběhlo deset let, deset dlouhých let, a přišla chvíle, kdy se na zemi měla opět vrátit Zapomenutá prvorozená.