Do Gondoru se vkrádá beznaděj, zlo na východě sílí a Prsten je ztracen. Co udělá král Elessar s nově nabytým trůnem? A co přinesou další dny v mordorském stínu? A co Lúmenn, vrátí se z Mandosových síní, aby dokončila, co bylo začato?
„Lúmenn se musí vrátit, Manwë. Poslání, které má vykonat, nesmí být zmařeno.“
„Pak jí musí být sděleno, kým je.“
„Ještě ne. Musí to vykonat bez naší moci, bez smutku, bez vzpomínek.“
„Zlo sílí, nedokáže vzdorovat s tím, co má.“
„Odhalíme jen část toho, co v sobě skrývá.“
„Ano, Gandalfe, Lúmenn je mrtvá a Manamrod zmizel bůhvíkam.“
„To jsou zlé zprávy,“ řekl stařec a zahleděl se z okna. Aragorn by mohl přísahat, že se mu jeho vrásčitá ruka, svírající dýmku, nepatrně zachvěla. „A já nesu také takové. Vzpomínáš na toho malého posla, který přiletěl zvěstovat útok na Lórien?“
Aragorn kývl. Jak by ne. Od první chvíle, kdy ptáčka spatřil, se mu na něm zdálo něco divného a příliš se mu nezamlouvala jeho vychytralá očka. Nevěřil mu, ale mlčel. Kdyby tenkrát něco řekl, cokoli; možná by se Cular se svými bratry rozhodl jet s nimi dál a Lúmenn mohla žít.
„Neobviňuj se, Elessare,“ řekl tiše Gandalf „Pokud Lúmenn zemřela něčí vinou, pak ne tvojí. Ale o tom jsem hovořit nechtěl. Ten posel totiž nelhal, alespoň ne zcela. Lothlórien byl opravdu napaden, několik dní po tom, co se Cular objevil. Byla to sice jen zbloudilá tlupa skřetů z hor, ale bojím se, že za tím bylo něco víc. Snad hledali Manamroda, nevím. Zemřelo při tom několik elfů a byl mezi nimi i Maeg, Cularův bratr. Byla to bolestná ztráta.“
„Cožpak už není nikde bezpečno?“ zvolal Aragorn a vyhlédl z okna. Vedlo na východ, k Mordoru. Vysoké štíty Ephel Dúath se halily do husté tmavé mlhy a kouřového oparu. Na šedých mracích se odrážely rudé záblesky dýmající Hory osudu. „Mordor sílí, Gandalfe. Sám to vidíš. O Imladris jsem bojoval; z Lórienu neseš smutnou zprávu; Temný hvozd je zmítán útoky skřetích tlup a Ta, jež nesla Zlo a na níž spočívalo největší břemeno, zemřela rukou nazgûla Sauronovým šípem. Jen země daleko na západě jsou ještě v bezpečí, ale bojím se, že ne na dlouho. Temný pán má své Oko všude.
A já tu sedím před branami Mordoru, bezmocen, v rozpolcené zemi. Polovina lidu mne nenávidí a chce odejít za Denethorem; druhá mne oslavuje a těší se z příchodu krále, ale v hloubi jejich duší cítím pochybnosti. Jak mám bojovat, když ani nevím, zda mi důvěřuje můj vlastní lid?“
„Máš pravdu, moc Mordoru sílí, ale Gondor má nyní krále, který jej opět pozvedne a navrátí mu jeho
ztracený lesk a slávu!“
„Má krále,“ zasmušil se Aragorn „Ale jakého krále? Kterého polovina neuznává a druhá nezná? Přišel jsem příliš náhle. Nyní musím urovnat svár ve vlastní zemi a až pak mohu vzdorovat mordorským vojskům, které čekají div ne před branami.“
„Ty to dokážeš.“
„Ale jak?“ Aragorn se otočil, se smutkem v očích „I já už ztrácím naději, příteli.“
„Pak je třeba, aby přišel někdo, kdo ti ji navrátí.“
„Ty myslíš…“
„Není vhodnější chvíle než nyní.“
„Nemohu to od ní žádat. Arwen je šťastná tam, kde je. Nemohu ji nutit jít sem, do zničeného kraje na dohled od hranic Mordoru!“
„Pak ty i tvůj lid zůstanete bez naděje,“ řekl Gandalf.
„To nechci,“ řekl Aragorn a znovu se zadíval ven z okna. Světlo sláblo, jen Orodruina v dáli stále rudě zářila do oblačné noci.
„Vrátím se tedy do Zlatého lesa a řeknu paní Arwen, že král Elessar na ni čeká v Minas Tirith, s otevřeným srdcem i náručí.“
„A když nebude chtít?“
„Toho se neboj, její mysl snad ještě váhá, ale srdce se již rozhodlo.“
„Budu čekat,“ řekl Aragorn.
Gandalf se zvedl a zamířil ke dveřím. Ještě než však stiskl kliku, Aragorn se otočil. Rudá záře zapadajícího slunce, dopadající sem západním oknem; a přízračně rudé světlo Orodruiny vykreslilo na jeho tváři stíny, takže se nyní zdál starší, znavený pod tíhou let i skutků, ale moudrý a vznešený. Meč u jeho pasu se leskl a rubíny a diamanty na jeho jílci vytvářely podivuhodné obrazce na stěnách. Aragorn se nyní podobal Isildurovi, svému předku, více než kdy jindy. „Co mám ale dělat, než se objeví naděje či náznak světlejších dní?“ zeptal se tiše. Slunce zmizelo za obzorem a rudý stín pohasl.
„Jdi mezi svůj lid a naslouchej. Víc ti poradit nemohu. Sbohem, příteli.“
„Sbohem, Gandalfe.“
Jakmile za čarodějem zapadly dveře, Aragorn ztěžka usedl do křesla. Na nebi pluly těžké mraky a zastiňovali tak bledé světlo měsíce. Orodruina stále dýmala. Mordor se připravoval na válku; válku, ve které Gondor nemohl zvítězit.
„Povstaň, Lúmenn-verya, a pojď. Mandos tě již déle hostit nebude. Vrátíš se a dokončíš to, co jsi měla.“
„Mohu?“
„Musíš. Osud nejen Středozemě, ale i celé Ardy je teď ve tvých rukou.“
Dveře krčmy se rozletěly a vstoupil muž, zahalený v plášti. Hostinský unaveně vzhlédl, ale zase sklonil hlavu a věnoval se špinavým sklenicím.
Muž se rozhlédl a pod kápí bylo na okamžik možné zahlédnout jeho oči, šedé a hluboké. U stolů před ním sedělo několik stálých hostů, většinou kupci nebo dělníci, obyčejní občané města. Konečně muž našel, co hledal. V rohu sedělo několik vojáků, ve zbrojích a pláštích královské gardy. Vesele se smáli a připíjeli si navzájem na zdraví. Přistoupil k jejich stolu. „Mohu?“
Jeden z nich ho nedůvěřivě přelétl očima. Pak váhavě pohlédl na ostatní. Ti pokrčili rameny. „Proč ne?“ řekl a gestem jej vyzval, aby si sedl na lavici mezi ně. Dál si jej nevšímali a bavili se mezi sebou.
Po chvíli si muž povšiml, že jejich veselí je hrané. Smáli se až příliš hlasitě a jejich oči byli plné smutku a beznaděje. Zábava utichala a náhle jeden z nich tiše řekl: „Myslím, že válka bude brzy. Zítra přijedou posily, lidi z hor a Dol Amrothu.“
„A co Rohanští?“ zeptal se jiný „Ti nepřijedou?“
„Slyšel jsem něco o dvou tisících, které nám měli poslat, ale nic se zatím neděje. Musíme vyčkávat.“
„Aby tak nedorazili až po bitvě.“
„Jestli vůbec dorazí.“
Po těch slovech nastalo u stolu tíživé ticho. Přicupital hostinský a posbíral prázdné korbele.
„Bude nás tu žalostně málo, mordorští skřeti nás umlátí i holýma rukama,“ řekl ten, který prve pochyboval o Rohirech.
„Máme přece krále!“
„Krále, Fregu? Král je možná dobrý v míru, ale ne ve válce, kdy by nás dobře vedl Denethor.“
„Denethor už je starý,“ ušklíbl se Freg. „Král je silný, povede nás dobře.“
„Jak? Vždyť jej polovina neuznává!“
„Polovina? Umíš vůbec počítat, Lamasi? Polovina to byla, když přišel. Teď už na něj skoro všichni vojáci nedají dopustit. Jen se to bojí dát najevo, Denethorovi špehové jsou všude a donáší mu každé slovo.“
„Takže Denethor se neztratil?“ vykřikli dva muži naráz.
Freg se naklonil přes stůl. „Tiše, hlupáci,“ napomenul je „Je někde v horách, dřepí tam s hrstkou věrných a s pánem Boromirem a kuje plány, jak krále sesadit.“
„A to jsi slyšel kde?“ ozval se Lamas a hlučně se rozesmál. „Denethor je mrtvý, hlupáku. Viděl jsem to na vlastní oči, můžu ti přísahat. Jel jsem tuhle do Osgiliathu, převzít zprávy od pána Faramira a vidím u cesty sedět starce, s mečem v ruce. Seděl tak nějak divně, tak jdu k němu a povídám: ,Hej dědo, jste daleko od města, měl byste se vrátit, tady není bezpečno.‘ on nic, tak ho vezmu za rameno a on se skácí. Podívám se na něj a vidím, vždyť to je pán Denethor. Vtom jsem si všiml, že na tom meči je krev a když jsem se podíval líp, málem jsem utekl. On se tím mečem podřezal, fuj, celej krk měl krvavej.“
„Myslíš, že zešílel a pak…“ Freg si přejel prstem po krku.
„Jo, jo, už to tak bude,“ kývl Lamas a lokl si piva.
„Mám službu, budu muset,“ řekl jeden z mužů a vstal. Kývli mu na pozdrav, pak vyšel ven do noci.
„Já vám něco řeknu,“ naklonil se kupředu Freg „Možná si myslíte, že blázní, ale já se včera rozhodl a myslím to smrtelně vážně. Denethor byl blázen, ne celý život, ale jak stárl, přestávalo mu to myslet nebo co. Kdyby tu teď ten král stál, tak jdu k němu, položím mu meč k nohám a řeknu: ,Budu bojovat za Gondor, i kdybych měl zemřít.‘ Pokud by to udělal každej, měli bysme ještě šanci porazit ty mordorský zrůdy!“
Lamas i ostatní souhlasně přikývli.
Muž, sedící u stolu dosud tiše, náhle povstal. „Opravdu by jsi to udělal?“ zeptal se.
Freg na něj překvapeně pohlédl. „Jo, to víte, že jo.“
„Pak máš příležitost,“ řekl muž a odhodil plášť. Muži u stolu vykřikli, hostinský upustil korbel, až to zadunělo. „Stojí před tebou Aragorn, syn Arathornův, nebo chceš-li král Elessar, dědic Elendilův.“
Freg na něj chvíli nevěřícně zíral, ale pak opravdu tasil meč, poklekl a položil jej Aragornovi k nohám. „Budu bojovat za Gondor, pane, až do posledního dechu.“
Aragorn se usmál. Pak se sehnul, zvedl ze země Fregův meč a podal mu jej. „Snad nejsi jediný, kdo chce bránit Minas Tirith, ale zatím jsi jediný, kdo otevřeně uznal krále. Máš-li dost odvahy, svolej všechny muže tobě podobné, vojáky i občany města, ať přijdou zítra v poledne na nádvoří Bílé věže, přísahat věrnost své zemi a svému králi.“
Freg nadšeně kývl. Aragorn se otočil a otevřel dveře. Pak vyšel ven a splynul s tmou.
k tvému komentu – nemám tušení, pravděpodobně se někomu nelíbily. Zkusím je zveřejnit, pokud nebyly smazány úplně.
tvým komentářům jsem věnovala celý článek a jelikož se tam oháním autory a názory, ráda bych měla tvůj souhlas ke shromaždění tvých (bohužel zablokovaných) komentů právě do toho jednoho článku… Jen pro pořádek:) (P. S. šoupnu je tam už teď, než ten článek někam zašantročim… budeš mít možnost se vyjádřit)
Oroniel: určitě jsem pro zveřejnění;)
pošlu ti to na meilíka, ju?
Téda…no….už se těším až se to zase rozjede…a Lúmennn zase povstane a bude dále..putovat a bojovat 😉
taky uz se tesim az se to zas nekam pohne, snad je to ten klid pred bouri:)