To, na co se mnozí těšíte (podle ankety hned devět lidí, což považuji za úspěch:)) je konečně tady. První kapitola druhé části příběhu odvážné elfky Lúmenn-verya je zde a s ní se zase vrátíme do Středozemě, do chvíle, kdy Lúmennino poslání zničit Druhý prsten bylo zmařeno šípem, který vyrobil sám Sauron a Lúmenn zemřela Manamrodovi v náručí. Prsten zůstal Manamrodovi, který ale v žalu nad ztrátou Lúmenn uprchl a zmizel kdovíkde a Aragorn osaměl u Rauroských vodopádů. Kam se příběh bude ubírat nadále se dozvíte za okamžik, ale nezapomeňte, že se mnohé věci změní:)
„Vítám tě v síních Mandosu, Lúmenn-verya. Přišla jsi dříve, než bylo určeno.“
Po Lúmennině smrti se Aragorn odebral do Gondoru. Když po dlouhé pouti konečně spatřil brány Minas Tirith, ani nemohl věřit, že je u cíle. Roky strávené ve vyhnanství, roky čekání a příslibů, ale i roky nevědomosti. To vše se mu teď zdálo vzdálené. Pod náhlým návalem hrdosti se napřímil a hrdě zabušil na bránu.
Stráže ho původně nechtěli pustit. Jeho tvář sice nesla některé vznešené rysy, ale byla ošlehaná větrem a zanesená prachem cest a ani oděv nenapovídal tomu, že by nesl správci Denethorovi nějakou důležitou zprávu. Nakonec mu přece jen dovolili vstoupit a Aragorn se vydal po dlážděných cestách až nahoru, k Bílé věži.
Pokud byl vstup do hlavní brány obtížný, dostat se do Bílé věži ke správci bylo nemožné.
„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ obořil se na Aragorna hned před branami Bílé věže postarší strážný.
„Jsem Aragorn, syn Arathornův,“ řekl hrdě ,,A přicházím ke správci Denethorovi.“
Strážný si ho nedůvěřivě přeměřil. ,,Vypadáš, že ses hodně toulal po světě a kdoví jestli nejsi nějaký mordorský špeh. Jak ti mám věřit, že jsi opravdu tak vznešený a ušlechtilý, jak říká tvé jméno?“
Tu Aragorn vytasil svůj meč Andúril a ten zaplál odrazem slunečních paprsků. ,,Tohle je Andúril, meč jenž byl zlomen a znovu zkut, ale ty jej budeš znát pod jménem Narsil, meč, který uťal Sauronovi z pařátů První prsten.“
Strážný padl na kolena. ,,Král, král se vrátil,“ vykřikl a uklonil se. ,,Promiň mi to, choval jsem se neuctivě, nevěděl jsem.“
Aragorn byl překvapen náhlou změnou v chování strážného. ,,Neomlouvej se,“ řekl a zvedl muže zpět na nohy. To už se ale kolem zběhla spousta lidí, kteří zaslechli volání strážného a přišli se podívat, zda mluvil pravdu.
,,Král je zde,“ volali. ,,Král se vrátil. Gondor má zase krále.“
Aragorn stál ve všem tom zmatku, třímaje Andúril v pravici a usmíval se. Aniž by to zamýšlel, lid sám v něm poznal krále, o kterém věděl, že se jednou vrátí.
Denethor odstoupil od okna a ztěžka usedl na židli. Rukou přitom shodil ze stolu pohár s vínem a to se rozlilo po podlaze. Prohrábl si prošedivělé vlasy a vzdychl. Náhle se však výraz jeho tváře změnil a on zaťal ruku v pěst. ,,Co tu chce? Co si o sobě vůbec myslí, Gondor nemá krále, nikdy jej nepotřeboval, nikdy!“ Vyskočil ze židle a začal zlostně přecházet po komnatě.
„Uklidni se otče,“ ze stínu vystoupila postava. Když jí světlo z okna posvítilo do obličeje, bylo poznat, že je to mladý muž. Tvářil se hrdě a sveřepě, učiněný obraz svého otce.
„Jak se mám uklidnit, Boromire, řekni mi, jak?“ Denethor na něj zlobně pohlédl, ale hned zase sklopil oči „Promiň synu,“ zamumlal.
„To nic,“ usmál se Boromir „Chápu, jak ti je. Znám toho muže, viděl jsem jej na té hloupé Radě, seděl v koutě a nemluvil. Ale neboj se, nemůže se postavit tobě a Domu správců, který vládne už tak dlouho a tak spravedlivě. Přivedl by Gondor do záhuby, já a moji muži se o to postaráme.“
Denethor kývl. ,,Proč jen nemůže být takový i tvůj bratr?“ zeptal se napůl sám pro sebe ,,Proč on nechrání svého otce, ale běhá kdesi v divočině a myslí si, že zažene Saurona s hrstkou svých věrných?“
Boromir k němu přistoupil a objal jej kolem ramen. ,,Faramir je odvážný, dělá to pro dobro naší země,“ řekl „Neodsuzuj ho, otče.“ Pak od něj odstoupil a vykročil ke dveřím.
„Řeknu Arthesovi, ať svolá mé muže. Skoncujeme to s tím samozvancem dříve, než si ho lid oblíbí,“ řekl a vyšel ze síně. Chvíli byl slyšet zvuk jeho vzdalujících se kroků, ale pak bylo v síni ticho, rušené jen jásotem davu na ulici.
Denethor vztekle zatáhl závěs. ,,Pospěš si, synu, pospěš si,“ řekl a usedl na židli s hlavou v dlaních.
Když první bouře jásotu trochu ochabla, Aragorn našel mezi davem lidí známou tvář strážného. ,,Doveď mne prosím ke správci Denethorovi,“ požádal jej.
Společně se prodrali mezi lidmi až na malé nádvoří na úpatí Bíle věže. Aragorn pohlédl až na vrcholek, který se v dopoledním slunci leskl přes padesát stop nad ním. Sklonil hlavu a následoval strážného. Ten už odemykal velkou dřevěnou bránu jedním z klíčů, které měl na velkém železném kruhu připevněné k opasku.
Brána tiše zavrzala a obě její křídla se otevřela na úzkou štěrbinu, tak akorát aby jí oba muži mohli projít. Vstoupili do široké chodby a strážný za nimi zase pečlivě zamkl. Vedl Aragorna chodbou, přímo k širokým bílým schodům na jejím konci, ale náhle odbočil na malé točité schůdky po straně chodby.
,,Nejdeme do trůního sálu,“ řekl tiše „Ale přímo ke komnatám pána Denethora, touto dobou rozmlouvá se svým synem Boromirem.“ Při vyslovení toho jména sebou Aragorn trhl, ale dál kráčel po schodech za strážným.
Náhle jim do cesty vstoupil muž. Měl dlouhé černé vlasy, které mu splývaly na ramena, černé vousy a pichlavé černé oči. Aragorn si vzpomněl, že už ho někde spatřil, ale nemohl si vzpomenout kde to bylo.
„Ale, ale, Bregdile,“ zasmál se muž ,,Kohopak nám to vedeš? Nevíš, že pán Denethor má důležitější věci na práci než dávat almužny žebrákům?“
Aragornovi se v očích hněvivě zablýsklo, ale mlčel. Strážný se však rozhodl jej bránit: ,,Nevíte co mluvíte, pane Arthesi, toto je král, gondorský král, který se vrátil, poznal jsem ho podle meče.“
Arthes se však jen zasmál a náhle tasil meč. Aragorn to však očekával a tak místo aby ostří Arthesova meče zasáhlo Aragorna do břicha, jen dva hroty o sebe cinkly a zůstaly zkřížené. Síly obou mužů byly vyrovnané. Se zaťatými zuby tlačili proti protivníkovi, ale meče se sni nehnuly.
Arthes jako první ucukl. Jeho pohyb byl tak prudký, že Aragorn zavrávoral. Toho Arthes využil a prudce ťal. Aragorn ale včas uhnul a tak ho ostří jen škráblo do ramene.
I tak malá ranka stačila, aby dodala Arthesovi sebevědomí a tak Aragorn téměř nestíhal uhýbat před jeho zuřivými výpady. Když už se téměř zdálo, že Aragorn déle nevydrží vzdorovat jeho zuřivému náporu, Arthes náhle strnul uprostřed pohybu, bez hlesu se zvrátil dopředu a jeho bezvládné tělo spadlo ze schodů a zanechalo za sebou několik rudých skvrn.
Aragorn pozvedl hlavu. Bregdil stál na schodech a v ruce svíral zakrvácený meč. ,,Zachránil jsi mi život,“ řekl Aragorn ,,Ale bojím se, že to nebylo správné. Nechci jít přes mrtvoly.“
,,Zabil by tě, můj pane,“ zavrtěl hlavou Bregdil ,,Pán Arthes byl vždy prudký a nenávistný.“
„Přesto to nebylo správné,“ řekl Aragorn ,,Ale nyní se již nezdržujme.“
Stoupali tedy po schodech dál, až konečně došli do malého mezipodlaží. Napravo dál vedly schody vzhůru, ale nalevo byly okované dubové dveře.
„To je komnata pána Denethora,“ řekl Bregdil a chtěl vzít za kliku. Aragorn ho však zadržel.
„Promluvím si se správcem o samotě,“ požádal Bregdila.
„Jak chceš,“ pokrčil rameny Bregdil ,,Ale buď opatrný, o pánu Denethorovi kolují poslední dobou různé zvěsti. Nevím co je na tom pravdy, ale přesto si raději dávej pozor.“
Bregdil se otočil a pomalu scházel zpět dolů. Když se naposledy ohlédl, Aragorn právě otevíral dveře.
Aragorn vstoupil. Místnost byla potemnělá, těžké závěsy na oknech nepropouštěly ani trochu světla. Když si jeho oči přivykli na temnotu, spatřil u stolu naproti dveřím sedět muže. Ve tváři měl vepsánu moudrost mnoha let, ale zdálo se, že v jeho očích je cosi zvláštního, něco vyděšeného, jako když malý hraboš hledí na zmiji.
Muž se postavil. Léta jej neohnula, držel se vzpřímeně, meč u pasu a hrdě stažená ústa. ,,Co si žádáš od Denethora, správce Gondoru?“ oslovil Aragorna.
„Ty to víš,“ odvětil Aragorn ,,jako správce Gondoru víš, že až přijde čas, král se navrátí a Gondor opět povstane.“
,,Král,“ ušklíbl se Denethor ,,jaký král? Gondor krále nemá, protože ho nepotřebuje. A ani jej mít nebude!“
Tu si Aragorn povšiml, že v komnatě nejsou sami. Zpoza závěsů a ze stínů zdí vystoupilo šest mužů. V jednom z nich Aragorn poznal Boromira. Všichni měli tasené meče, jejichž ostří mířilo na Aragorna.
„Chceš mne zabít?“ otázal se Aragorn s ledovým klidem a probodl Denethora pohledem. Muži udělali několik kroků směrem k němu, ale Denethor je pohybem ruky zastavil.
„Ano,“ řekl ,,Nechci tu samozvance, který dává lidu naději.“
„Samozvance?“ Aragornův hlas zněl hněvivě, ale nevytrácela se z něj vznešenost a povýšenost, s jakou s Denethorem dosud mluvil ,,Dávno bylo předpovězeno, že král se vrátí a do té doby se o Gondor starali správci. Bál jsem se, že mne lid nepřijme, ale vidím, že lid je chytřejší než ten, kdo mu vládne.“
„Ty to nechápeš,“ vykřikl Denethor ,,Král by dal lidem naději. Naději, kterou nemají a nikdy mít nebudou, to chceš? Temná moc roste a ty přicházíš v hodinu, kdy už nám není pomoci, zbývá jen čekat na smrt. Sauron je silný a vy jste mu ještě poslali nějakou dívku s mocnou zbraní, jako na talíři. Lidé zemřou a ty jim dáváš naději?“
Třásl se a vypadal starý, starší než dosud. Aragorn v něm náhle viděl úplně jiného člověka. Už to nebyl ten muž, kterému jako mladíček sliboval věrnost, nebyl to ten samý člověk, který jej uprostřed bitevního pole povýšil, aniž by věděl, kdo před ním stojí, to nebyl odvážný ochránce Minas Tirith, ale slabý a starý muž.
„Jak to můžeš říct?“ podivil se Aragorn ,,Jak se může gondorský muž vzdát před bitvou?“
„Ta bitva je marná!“ Denethor byl jako smyslů zbavený.
,,Jak to víš?“
„Já to viděl.“
Tu Aragorn pochopil. To, čeho se obával a před čím ho Gandalf varoval, bylo skutečností. Palantír, vidoucí kámen! Denethor do něj pohlédl, ale Sauron jej omámil a opředl mu mysl báchorkami a strachem, stejně jako Sarumanovi.
„Není to marné,“ snažil se mu Aragorn vzdorovat, ale bylo již pozdě. Denethor pobídl muže a ti jej kolem něj vytvořili kruh. V jejich očích však nebyla touha zabíjet, museli pouze uposlechnout rozkazy svého pána.
Náhle se ozvaly kroky a hlasy mnoha lidí. Křik a lomoz se rychle blížil a za okamžik se rozletěly dveře, v nichž nestál nikdo jiný než Bregdil. Za ním se tlačili lidé, držící v rukou zbraně všeho druhu, ochotni je pozvednou na obranu svého krále, kterého tak náhle získali a ke kterému se upínala jejich naděje. Když spatřili Aragorna, obklopeného muži s tasenými meči, vrhli se mu na pomoc a nikdo nepřemýšlel nad tím, že vlastně zrazují svého nedávného a stále ještě právoplatného vládce. Denethor však jen němě přihlížel, v očích lhostejnost nad svým osudem a na tváři pohrdlivý úšklebek.
,,Zadržte, prosím vás, nechte toho!“ zvolal Aragorn co nejpevnějším hlasem, aby rozvášněný dav přehlušil ,,Prosím,“ pokračoval již tišeji, když lidé, ohromeni jeho příkazem, zůstali stát ,,Neudělali mi nic špatného, bránili jen Gondor; ten Gondor, který znali a který se teď změní. Vždyť správcové vládli této zemi po řadu generací a není jisté, zda král to dokáže také. Nechme je proto svobodně se rozhodnout, zda chtějí a nebo nechtějí žít zde. Pokud budou chtít odejít, nikdo jim nemůže bránit a pokud budou chtít zůstat, přijmu jejich omluvu. Pokud mě lid chce mít králem, aniž by souhlasil správce, bude, ale správce se za to nemůže odsuzovat a trestat.“
Když zmlkl, lidé na něj chvíli nevěřícně zírali, ale pak se pomalu rozestoupili, aby uvolnili cestu Denethorovi a šesti mužům, kteří jej doprovázeli. Všichni mlčeli. Denethor se ani neohlédl.
Když prošli, dav se za nimi uzavřel a pomalu je následoval dolů po schodech, až na nádvoří. Aragorn šel jako poslední, zmítán protichůdnými pocity. Na jednu stranu byl šťasten z toho, že aniž by se o to usiloval, lidé sami v něm poznali právoplatného vládce, ale na druhou jej pálila Denethorova zrada a odhodlanost, s jakou byl ochoten jej zabít.
Pod schody nalezl Boromir mrtvé tělo svého přítele. S pevně semknutými rty si jej naložil na záda a věnoval Aragornovi pohled plný nenávisti. Aragorn sklopil zrak. Jak jej mrzelo, že to muselo takto skončit! Nepřátelství správců si nepřál.
Konečně byl smutný průvod venku. Sestupovali dále, dolů městem k hlavní bráně a cestou se k nim připojovali další a další lidé. Novina o příchodu krále se rozletěla městem, každý si ji trochu přikrášlil a zveličil, takže se brzy mluvilo o strašlivých úkladech správce Denethora a masakru v Bílé věži. Ještě dlouho poté se mluvilo, jak král sám zabil stovku útočících mužů, ale proti dalším mu již přišli na pomoc lidé v čele s hrdinným strážným Bregdilem.
Zatím to vypadá až příliš snadně, tuším nějakou zradu 🙂
Zdravím krásná Lúmenn. Další část příběhu je vskutku opět působivá. Zalíbil se mi v něm správce Denethor který je působivý i ve filmu. Film tedy pro mě je lepší protože je emotivnější a takový hororovější trochu a rovněž je tam více akce. Já tedy z filmu vnímám lépe emoce než z textové formy příběhu ale obě varianty jsou pěkné i tak.
A mimochodem poukazovat na hvězdnou pěchotu se mi zdá směšné a nepěkné. Tedy dle mého názoru. A to myslím pouze dobře a pohodově.
[2]: Ono film aj tak nedokáže zachytiť to, čo slovo. Všetky emócie v texte sú prezentované výborne a film takýto "zázrak" nedokáže, aj keď ho napodobní. Flm je príliš "mechanický" pretože diktuje čitateľovi, ako všetko vyzerá a nevyzerá – navyše dabing a efekty mnoho krát odpudia, než pritiahnu. Ale pri texte je to iné – krajina a postavy vznikajú v hlave čitateľa – je to o to krajšie a zaujímavejšie – tiež sa do toho dá lepšie vžiť – takže by som napísal že filmová tvorba je horšia a pre "lenivcov" a "moderné ľudstvo" – samozrejme, nechcem nikoho mojimi slovami nijak uraziť alebo niečo podobné – jednoducho si to myslím.
[2]: knihy a filmy jsou nesrovnatelné, jak píše Foxiss, film je pro lidi bez fantazie, vše dostaneš přímo naservírované. A copak je nepěkného psát o hvězdné pěchotě, když je Finn nadšený z toho, že tam je a chce ji vyhrát?:)
at zije kral!:)
[4]: A já bych řekl že je to jen věc názoru (knihy a filmy). Přestože sám píši textové příběhy tak třeba mně se více líbí filmové zpracování příběhů. Takže je to skutečně věc názoru každého člověka. Někomu se líbí to a jinému něco jiného. Tak jest a tak bude.
A mimochodem hvězdná pěchota je pro mnoho lidí známá spíše jako nepříjemná zkušenost a nemyslím že hvězdná pěchota v rámci hudební soutěže je něco dobrého. Ale to je můj názor. Takže se měj hezky a zatím ahoj.
[6]: pravda občas bolí a i když je Hvězdná pěchota brutální, někteří lidé nemají soudnost a tak potřebují dostat pár facek na probrání:) A Finn je v ní schválně, takže na tomhle nic špatného nevidím;)
[1]: Jo…tak nějak…
No…přijde mi to jiné…jiné jak ve psaní tak v energii, kterou už ten příběh tak nevysílá..
První díl byl naplněn emocemi, hromadnými, až nebezoečnými emocemi..tady už to ochabuje…Ne, že by to nebylo dobře napsané a pěkně vymyšlené…ale ta změna je tam dá se říci velká..tedy pro mě…
Jinak se moc těším na další díleček, který si přečtu za chvíli 😉