XVII.kapitola – Černý šíp 2/3

Lúmenn s Manamrodem vyrvali Aragorna dravým peřejím a teď se promočení a unavení musejí vydat na další pouť. Hrozba černého šípu je stále blíž a bolest sílí…

Na břehu se již déle nezdržovali, i když by rádi odpočívali. Ve stále ještě vlhkém oblečení, které nepříjemně studilo, se vydali nalézt nejlepší cestu pro přenesení člunů za peřeje. Ukryli tedy loďky do houští a spadaného listí a zamířili do lesa.

Nemuseli jít daleko a brzy narazili na docela širokou cestu, klikatící se mezi stromy. Místy byla zarostlá kopřivami a jiným býlím, ale většinou schůdná. Nešli po ní příliš daleko, ale vrátili se na břeh pro čluny.

Aragorn a Manamrod vzali jeden a Lúmenn si na záda naložila tolik nákladu, kolik unesla. Pomalu vyrazili po cestě. I když byla dost široká, místy se úplně ztrácela v porostu a oni se museli prodírat hustým trním. Vypadalo to, že ji již dlouho nikdo nepoužíval.

Až po poledni konečně hukot peřejí, který je stále provázel, ztichl a oni vyšli z lesa zpět na břeh řeky, která se zde již nehnala tak rychle jako v peřejích a její proud se začal vracet do původní rychlosti. Stále nebyla jízda po tomto úseku řeky zcela bezpečná, ale nemohli jít pěšky dále, protože na ně daleko proti proudu čekal další člun a oni se nechtěli zbytečně zdržovat. Složili tedy na zem člun i náklad a vydali se zpět.

Druhá cesta byla mnohem rychlejší než ta první, protože měli již vyšlapanou stezku a tak ještě než se slunce začalo sklánět k západu, byly oba čluny opět spuštěny na vodě.

Ještě než se vydali dál, odpočinuli si na břehu a trochu pojedli. Oblečení na nich už dávno uschlo, ale

nebýt další porce Sukse evinjata, kašel a horečky by je neminuly. Takhle se choulili na břehu, zabaleni do plášťů a žvýkali oplatky lembasu a sušené ovoce.

„Pokud si pospíšíme, dorazíme ještě před západem slunce k Argonathu a mohli bychom přenocovat poblíž Rauroských vodopádů,“ řekl Aragorn.

„Snad,“ kývla Lúmenn „Ale to bychom měli vyrazit, Argonath je ještě pěkných pár mil na jih.“

Sbalili se tedy a odrazili čluny od břehu. Proud je nesl rychle a tak ani své unavené ruce nezatěžovali pádlováním, jen pokud bylo člun třeba vyrovnat nebo zavést zpět do proudu. Jinak jen seděli a zaobírali se svými myšlenkami.

Lúmenn i Manamrod bloudili kdesi v lesích, ale Aragorn viděl před očima jejich další cestu. Těšil se až spatří Argonath, dva obrovité sloupy na břehu řeky, vytesané do podoby dávných gondorských králů, Isildura a Anáriona. Nikdy jej nespatřil na vlastní oči, ale říkalo se, že jen ten, kdo pochází z Elendilova rodu, může na ně pohlédnout beze strachu a nekrčí se v jejich stínu.

Náhle sebou trhl. Zdálo se mu, že se na břehu mihl jakýsi stín. Podíval se lépe a viděl, že se nemýlil. Mezi keři tu a tam vykukovala skřetí hlava v přilbici s velkým rudým okem.

Aragorn se ohlédl, ale spatřil, že Lúmenn i Manamrod už si skřetů také povšimli. Trochu zpomalil člun a když jej dohonili, tiše řekl: ,,Napočítal jsem jich zatím asi padesát, všechny na východním břehu.“

„Ano, já také,“ přikývl Manamrod ,,Všechny se znakem Mordoru. Padesáti se neubráníme.“

„Tak trochu stočíme čluny k západnímu břehu, tam snad nebudeme tolik ohroženi,“ dodal Aragorn a znovu se oddálili.

Podle Aragornovy rady Lúmenn s Manamrodem stočili člun k západu a dali se do pádlování. Pluli rychle, břehy kolem nich jen letěly, ale zdálo se, jako by si jich skřeti vůbec nevšímali. Jen je mlčky pozorovali ze svých úkrytů, ale žádný nestřílel z luku ani se nepokusil vrhnout kopí.

Lúmenn nemohla přijít na to, co tím sledují, když vtom spatřila pravé nebezpečí. Chtěla promluvit, ale hrdlo jí vyschlo. Chtěla se pohnout, ale údy jí zdřevěněly a ona jen mechanicky pádlovala a oči upírala na západní břeh.

Kus po proudu se tam mezi keři tyčila postava v černém plášti, vysoká a hrozivá. Kápě jí padala hluboko do obličeje, takže nebyly vidět oči ani tvář, ale přesto Lúmenn věděla, kdo je to, a že na ni upírá oči, plné zla a nenávisti.

Zdálo se, že Manamrod ani Aragorn si postavy nevšimli. Dál sledovali východní břeh plný skřetů a nenapadlo je, že to opravdové ohrožení na ně čeká na druhé straně.

Postava se blížila a Lúmenn poznala ten důmyslný plán na pomstu, vymyšlený jejím největším nepřítelem. Útok na Lórien? Ne, žádný útok ve skutečnosti nebyl, ale vše bylo promyšleno tak, aby Cular a jeho bratři malému poslovi uvěřili. Jak to říkával Gandalf? Ptákům nikdy nevěř, Lúmenn, nikdy nevíš, který z nich slouží Mordoru.

A co skřeti na východě? Nikdy by na ně nezaútočili, pouze je měli zavést k západnímu břehu, kde na ně čekají nazgûlové. Jak důmyslné!

Tohle vše prolétlo Lúmenn hlavou v jediné vteřině a užuž chtěla varovat Aragorna s Manamrodem, když tu si náhle povšimla, že přízrak cosi pozvedá. Trhla sebou. Luk! Luk s jediným černým šípem. Neviděla mu do tváře, ale zdálo se jí, jako by se ušklíbl.

Nebezpečně se k němu blížili, dělilo je jen deset či dvacet kroků, když si Lúmenn uvědomila, že cílem není ona, ale Manamrod, nic netuše sedící před ní.

Nazgûl napjal tětivu a přiložil luk k líci. Lúmenn jej očarovaně sledovala. Černý šíp, opakovala si v duchu, černý šíp jsem spatřila v zrcadle. Letěl k Manamrodovi, ale pak zamířil na mne. Ale když něco neudělám, zemře, napadlo ji zoufale.

Rozhodla se. Vrhla se vpřed. V tu samou chvíli zadrnčela tětiva nazgûlova luku a černý šíp vylétl. Lúmenn dopadla na Manamrodova záda a strhla jej ke dnu člunu. Doufala, že její mitrilová zbroj ji ochrání před zlověstným šípem, pokud ji zasáhne.

Vtom pocítila bodavou bolest v hrudi. Vykřikla a zůstala bez hnutí ležet. Už neslyšela šílený přízrakův výkřik, ve kterém se skrývala slova: ,,Zemřeš, elfko, zemřeš rukou Saurona, jak jsi chtěla. Zemřeš, zabita šípem, který pro tebe sám vyrobil.“

Když Manamrod viděl zčernalé Lúmennino brnění v místech, kudy pronikl šíp, polekal se. V tu chvíli zahlédl na obloze stín nosiče a na něm sedícího nazgûla. Přepadla ho lítost a vztek. Strhl ze zad luk a nedbaje na to, že člun je nyní nikým neřízený, napjal tětivu a vystřelil za ním jeden ze svých šípů. Minul však.

Tu Lúmenn na okamžik otevřela oči a cosi přerývaně zašeptala. ,,Modrý šíp…“ dostala ze sebe a přetěžká víčka se jí zase zavřela.

Manamrod nejprve nechápal, ale vtom si povšiml šípu s modrými pery, čnějícím v jejím toulci. Vyňal jej.

Neměl čas podivovat se jeho kráse a zručnosti, s jakou byl vyroben, jen napjal svůj luk a vystřelil.

,,Za Lúmenn-verya!!!“ zvolal a očarovaně sledoval, jak šíp hladce letí vzduchem. Letěl daleko a výkřik přízraku mu byl jistotou, že neminul. Stín padajícího nazgûla už však nespatřil. Se slzami v očích hleděl na Lúmenn, bezvládně ležící na dně člunu s černým šípem hluboko v hrudi.