Blížíme se ke konci první části příběhu stejně rychle jako Lúmenn, Manamrod a Aragorn uhánějí s proudem Velké řeky k jihu. Čtyři bratři je opustili, aniž by to bylo nutné a smyčka se pomalu stahuje. Peřeje hučí, láska bodá a prsten tíží…a poslední kaptiola je tu.
Jen co Lúmenn, Aragorn a Manamrod sbalili věci a zahladili stopy po jejich odpočinku, vyrazili na cestu a unášeni stále sílícím proudem řeky, nemuseli ani příliš pádlovat.
„Myslím, že k Sarn Gebir dorazíme ještě dnes,“ řekla Lúmenn ,,proud stále sílí, nemohou být daleko.“
Jen co to dořekla, ozvalo se v dálce hučení, které nemohlo být ničím jiným, než zvukem největších peřejí na řece Anduině, které ještě nikdo neprojel živ a které se staly hrobem spoustě cestovatelů na člunech. Blížily se Sarn Gebir.
Proud byl již tak silný, že by proti němu nedokázaly obrátit loď ani ti nejsilnější veslaři a Lúmenn s Manamrodem dalo obrovskou práci loď jen pootočit k západnímu břehu. Zlověstné hučení peřejí se stále blížilo a oba měli co dělat, aby ke břehu dorazili dříve, než se objeví první stupně a kameny.
Konečně kýl člunu zadrhl o písečné dno a Lúmenn vyskočila ze člunu, aby jej pomohla Manamrodovi dostat z proudu, který byl i u břehu silný.
Ve svém úsilí si ani nepovšimli Aragorna, který sám ve člunu, marně zápasil ze silným proudem.
„Ach ne!“ zahlédla ho konečně Lúmenn. Řeka si s Aragornovým člunem pohrávala jako s ořechovou skořápkou, nadhazovala jej a kymácela s ním ze strany na stranu.
Loďka již byla u prvního kamene. Vypadalo to, že Aragorn přece jen na poslední chvíli stočil dráhu člunu, ale přesto to nestačilo. Šedé dřevo o kámen strašidelně zapraskalo, ale člun nepovolil, jen nadskočil a dopadl na vodu. Proud s ním smýkl napravo a Aragornovi vypadlo z ruky pádlo. Nahnul se, aby ho v letu zachytil, ale to už člun poskočil na malém stupni, Aragorn ztratil rovnováhu a spadl naznak. Nejspíš se uhodil o okraj člunu, protože zůstal bezvládně ležet na dně a člun se hnal dál.
„Musíme mu pomoci,“ vzpamatovala se konečně Lúmenn a odstrčila člun od břehu.
„Počkej,“ snažil se ji zadržet Manamrod ,,Proud je silný a jestli nás zanese dál do peřejí, nedostaneme z nich živí ani my, ani Aragorn.“
„Pak půjdu sama,“ řekla Lúmenn a nasedla do člunu.
Manamrod chvíli nerozhodně stál, ale pak se odrazil a skočil do člunu před Lúmenn. ,,Nemohu tě v tom nechat samotnou,“ řekl a chopil se pádla.
Proud byl v těch místech velmi silný, takže zanesl Aragornův člun daleko dopředu. Manamrod na přídi jej nespouštěl z očí a Lúmenn vzadu se vyhýbala se člunem kamenům, naplaveninám a drobným stupňům peřejí. Oči měla slepené vodní tříští a byla celá promočená, ale nevzdávala se a dál bojovala s proudem.
Oba měli co dělat, aby se v kymácející se loďce udrželi. Mnohokrát i s člunem vyletěli do vzduchu, aby pak tvrdě dopadli zpět na vodní hladinu a v tu chvíli se loďka tak zakymácela, že byl div, že ještě držela pohromadě.
Tak se hnali proudem několik minut, i když se jim to zdálo jako hodiny či dny, a z lehčích peřejí se pomalu stávaly ty nebezpečné a smrtící. Aragornův člun se však stále nepřibližoval.
Konečně se před nimi objevila klidnější voda, jakési jezírko ohraničené naplavenými větvemi, o které se člun před nimi zachytil a na chvíli se zastavil. Ta chvíle jim však stačila k tomu, aby k němu dorazili a Manamrod se zachytil za jeho okraj.
,,Rychle,“ zvolala Lúmenn, ale její hlas nedokázal překřičet hukot peřejí. Manamrod však pochopil. Bleskově rozmotal šedé lano, které jako zázrakem zůstalo ležet na dně člunu, a přivázal příď jejich člunu k Aragornovu.
Naplavené dřevo začalo pod tlakem proudu a tíhou dvou člunů pomalu praskat a přirozená hráz hrozila každou chvíli protrhnutím. Manamrod ještě jediným pohledem zkontroloval, zda je Aragorn v pořádku. Jeho tvář byla bledá a na dně člunu stále ležel bez pohnutí, ale zdálo se, že kromě rozbitého spánku nemá žádné vážnější zranění.
To už se ale s posledním zapraskáním hráz protrhla a oni byli znovu unášeni proudem.
Vtom Manamrod cosi vykřikl, ale jeho slova zanikla v burácení vody. Lúmenn přes zamlžené oči viděla, že na cosi ukazuje. Pohybem ruky si setřela kapky z víček a strnula. Ani ne čtvrt míle před nimi byl uprostřed řeky obrovitý balvan. Za ta léta, co zde ležel, se ohladil téměř do kulata, ale přesto se o něj voda strašidelně lámala a nejeden kmen, plující proudem, už se celý od něj nedostal. A právě k němu teď oba čluny nezadržitelnou rychlostí mířily.
Lúmenn i Manamrod společnými silami zabrali, ale proud byl příliš silný, než aby se jim podařilo balvanu včas vyhnout.
Lúmenn se kousla do rtu. ,,Pomoz, Elbereth, pomoz mi jako už mnohokrát před tím!“ zašeptala a plnou silou se opřela do pádla. Manamrod si povšiml jejího elánu a také v sobě nalezl poslední zbytečky sil a zabral. Člun se v proudu natočil a na poslední chvíli trochu sklouzl doprava.
Manamrodova a Lúmennina loďka na délku paže minula velký balvan, ale Aragornův člun, přivázaný z levé strany, se od nárazu úplně uchránit nepodařilo. Bokem narazil do kamene, až šedé dřevo, z kterého byl vyroben, zapraskalo, ale překvapivě vydrželo a člun se téměř nepoškozen dál řítil proudem.
To už ale Lúmenn s Manamrodem s posledních sil zabořili pádla do vody a namířili člun k západnímu břehu. Neskutečně pomalu se probojovávali proudem a blížili se k západnímu břehu napravo. Několikrát je proud strhl zpět doprostřed řeky a mnohokrát narazili na nějaký kámen či balvan, naštěstí nikdy ne příliš velké, aby jim způsobily vážnější škody.
Lúmenn i Manamrod měli ruce rozedřené do krve, jak křečovitě svírali pádla, aby jim je řeka nevyrvala a ani na jednom z nich nezbyla jediná nitka suchá. Aragorn, stále ležící ve člunu, na tom byl ještě hůře. Řeka s ním házela ze strany na stranu a byl div, že nebyl příliš potlučený.
Po více než hodině úmorného zápolení s řekou konečně kýly obou loděk zadrhly o písčité dno u západního břehu a Lúmenn, přestože už byla vyčerpaná, vyskočila, aby pomohla Manamrodovi vytáhnout čluny na mírně převislý břeh.
Konečně bylo vše hotovo a oba se svalili do vlhké trávy, aby načerpali nových sil. Dlouho však neleželi. Manamrod vstal, aby zkontrolovala obsah vaků, všech úplně promočených, a Lúmenn konečně byla alespoň trochu svěží na to, aby Aragornovi ošetřila jeho ránu.
Nejprve mu osušila obličej a pak se jej pokusila přivést zpět k vědomí. Měla strach, že je mrtev, ale oddechla si, když zjistila, že hruď se mu sice jen lehce, ale přesto zvedá v pravidelných nádeších a pod koženou kazajkou mu slabě bije srdce.
Manamrod zatím rozložil na trávě všechno jídlo a náklad z vaků. Vše bylo mokré, jen lembas v listových obalech vydržel úplně suchý. Tu si Manamrod uvědomil, jaký má hlad a s chutí jednu oplatku snědl. Hned se mu znavenými údy rozlilo teplo a on pocítil, že se mu navrací energie. Již mnohem veseleji pokračoval v práci, když tu ucítil zvláštní vůni.
,,Sukse evinjata?“ otočil se k Lúmenn a ona jen s úsměvem kývla.
,,Bohužel ho musím udělat studený, protože rozdělávat oheň v těchto místech by nemuselo být bezpečné,“ řekla ,,Ale snad i tak nám pomůže, i když bude slabý.“
Jemná, ale silná a pronikavá vůně nápoje uzdravování probrala i Aragorna, doteď ležícího v mdlobách. Zvedl se na lokti a Lúmenn mu pomohla do sedu.
,,Co se stalo?“ zeptal se, snaže si rozvzpomenout na předchozí události, ale nebyl sto si uvědomit nic víc, než silnou bolest v hlavě a hukot vody.
„To se dozvíš brzy, ale teď se nehýbej,“ poradila mu Lúmenn a k ráně na spánku mu přiložila malý kousek plátna, namočený v pálence z její lékárničky. Aragorn tiše sykl, ale pak zaťal zuby a pálení v otevřené ráně přetrpěl bez hlesu.
Když byla Lúmenn hotova z čištěním, dala mu vypít jeden pohárek Sukse evinjata. Další nalila sobě a pak Manamrodovi. Všem se ulevilo a bolest a vyčerpání, prolézající jim celým tělem, hned polevilo.
,,Co se tedy stalo?“ zeptal se znovu Aragorn. Manamrod mu stručně povyprávěl celý příběh a neopomenul, že to byla Lúmenn, kdo jej chtěl vyrvat z peřejí.
„Proč jsi to udělala?“ podivil se Aragorn „Mohli jste oba zemřít!“
„Já vím,“ kývla Lúmenn „Ale přátelé si mají pomáhat.“
tak to dopadlo dobre…ale na jak dlouho?
Ano, přátelé si mají pomáhat…
Teda, to bylo na ostří…řeky.
Jsem se už bála, že se o ten kámen "dělají" (jak říkají vodáci)…zaplať Perunovi to skončilo odbře 😉