Závěr předposlední kapitoly přinese mnohá překvapení a nevyřčené otázky. Kolik paží je třeba, aby uchránilo Druhý prsten plný zla? A kolik odvahy v srdci je zapotřebí, aby jeho moc udržela od těla? Sauron bdí a Lúmenn už je příliš unavená…
První část příběhu Lúmenn-verya s názvem Nedokončené poslaní vyvrcholí už brzy v poslední kapitole, která se jmenuje Černý šíp.
Lúmenn hleděla na oblohu a malé zlaté hvězdy se jí odráželi v jejích zelených očích. Hvězdy se zdály
být tak blízko, jakoby stačilo jen natáhnout ruku a natrhat jich plnou náruč. Ale Lúmenn je neviděla. Byla příliš zabrána do svých vlastních myšlenek. Snažila se přijít na kloub tomu, co jí Galadriel chtěla
svou písní naznačit.
Myšlenky se jí však pokaždé odloudily na jejich cestu a ona bezděky zívla únavou. Od chvíle, co vyjeli z Lórienu se až do hluboké tmy, kdy všude kolem byli jen hvězdy na obloze a na vodní hladině, nezastavili a stále pádlovali. Teď si konečně mohla na okamžik vydechnout a posedět na břehu; přestože měla hlídku odpočívala i tak a její tělo se zotavovalo po náročném dni na řece.
Podívala se na své ruce. Byla tma, takže příliš mnoho neviděla, ale cítila, jak jsou drsné a plné mozolů. Tichounce vzdychla. Už to bylo dávno, kdy si její tělo odvyklo na cestování po vodě, ale snažila se přizpůsobovat.
Něco zašustilo. Lúmenn sebou trhla, ale vzápětí se uklidnila, když si povšimla, že to sebou jen jeden z bratrů zavrtěl v pokrývce. Nevěděla který, nedokázala je rozeznat od sebe. Snad jen Culara s jeho zlatorudými vlasy.
Znovu zívla a pevněji se zachumlala do pláště. Od vody se začala stahovat mlha. Rozednívalo se.
Vyrazili již za rozbřesku, po skromné snídani z jejich zásob, mnohem vydatnějších, než na jaké byla Lúmenn poslední dobou zvyklá. Lezavá mlha se jim zapíjela do všech pórů kůže a rozechvívala jejich těla chladem. Lúmenn neradostně pozorovala, jak její ruce, svírající pádlo, blednou a chladnou.
,,Tohle není Lórien,“ povzdechl si Maeg, když viděl, jak nevrle se Lúmenn tváří.
„To není,“ odpověděla Lúmenn ,,Tam i když je zima, rostou zelené stromy a tráva. Ne jako tyhle namrzlé pahýly.“ Kývla hlavou k porostu okolo řeky. Opravdu zde místo stromů byly jen zbytky vykotlaných pařezů a sem tam nějaká zpola uschlá tenká břízka.
Ráz krajiny se pozvolna měnil ze zeleného lesa na obludnou pláň bez života a zeleně, kterou řeka protíná jako modrá stuha.
„Jak daleko s námi vlastně hodláte jet?“ napadlo Aragorna.
,,Ještě nevím,“ řekl Cular ,,Galadhrim, lesní elfové, se jen neradi příliš vzdalují od svých domovů v lesích, ale my s vámi pojedeme nejdál, jak to bude možné. Nejspíš až k peřejím Sarn Gebir. Za ně už ne, protože návrat by byl obtížný.“
Aragorn kývl a dál už se nechali jen mlčky unášet proudem a Lúmenn, Manamrod a Aragorn, jakkoli uraženi tím, že jim Galadriel poskytla ochránce, se snažili nemyslet na to, jak budou cestovat sami tři po nekryté řece, před očima Mordoru a jeho špehů.
Proud dravé Anduiny byl silný a unášel je k jihu tak rychle, že téměř nemuseli pádlovat. Tak jeli už několik dní. Pozorovali jen ubíhající melancholickou krajinu a vzpomínali na chvíle strávené v Lórienu, jež se nyní jevily tak matné a vzdálené. Jak daleko se teď zdály zlaté ševelící listy a šedé hladké kmeny Zlatého lesa, přestože od něj nebyli ještě ani sto mil.
Lúmenn se přinutila nemyslet na minulost a snažila se soustředit na řeku před sebou, ale nebylo jí to nic platné. Tok řeky se zvolna utápěl ve večerním šeru a holé břehy okolo také nedopřávaly očím dobrý pohled. Lúmenn se začaly pomalu klížit víčka, když tu náhle Arost, plující na loďce vpředu, vykřikl a ukázal do tmy před sebe.
Lúmenn byla okamžitě vzhůru. ,,Co se děje?“
,,Pohleďte,“ zvolal Arost.
Po obloze, tak daleko, že Aragorn tam dohlédl jen stěží, letěl stín, tmavší než okolní mraky a také mnohem rychlejší. Zastiňoval vše kolem sebe a naplňoval jejich srdce neznámou obavou. O chvíli později dolehl ke zkoprnělým cestovatelům ledový výkřik, tak děsivý a známý, až jim to bralo dech.
,,To byl Prstenový přízrak,“ zamručel Lindil ,,Myslím, že nás hledá.“
,,Ne,“ řekla Lúmenn tiše ,,On ví kde jsme, to bylo varování.“
„Před čím?“ podivil se Lindil, ale Lúmenn už nic víc neřekla.
Ten den jeli až dlouho do noci a ke spánku se uložili až několik hodin po půlnoci. Ráno vstali již za úsvitu, hnáni jakýmsi neznámým strachem, který jim nedovolil zastavit se ani na okamžik. Věděli, že zatímco odpočívali v Lórienu, Sauron nelenil a pátral po nich.
Nejvíce nesvá se však cítila Lúmenn. Nikdo z ní již nevyzvídal, jaké varování přinesl přízrak, ale přesto na to musela stále myslet a připomínat si větu, která se jí vryla hluboko do paměti. ,Zemřeš, elfko,‘ slyšela tenkrát ve výkřiku přízraků ,zemřeš i kdyby tě měl zabít Sauron sám.‘
Další dny však byla obloha čistá a i když se Lúmenn stále rozhlížela okolo, nenašla jedinou známku přítomnosti nějakého nepřítele či zvěda. Trochu se tím uklidnila, ale ostražitost jí zůstala.
Čas, stejně jako voda v řece, plynul nezadržitelným tempem kupředu a krajina kolem byla stále holejší
a neutěšenější. Na západním břehu byla zem alespoň porostlá travou a občas po ní přeběhl zajíc či myš, kteří zapomněli na zimní spánek, ale na východním břehu nebylo nic. Jen hnědá neúrodná krajina, občas zvlněná pahorky a kopci, na které nerostlo ani stébélko trávy a neproháněl se jediný živočich.
Lúmenn jen matně tušila, co se stalo s kdysi krásným krajem, který byl nyní jen pustinou bez života, ze které fičel studený vítr.
To dorazili až k Hnědým zemím, které se táhli po téměř celém východním břehu velké řeky Anduiny.
Čím více k jihu se blížili, tím více jim v srdcích rostla obava z rozloučení a následné cestě po nekryté řece, stále blíž a blíž hranicím Mordoru. Tam na jižním obzoru, kam i Lúmenn svým pronikavým zrakem jen těžko dohlédla, se tyčily Ered Lithui, Hory stínu, a za nimi dýmala Orodruina, Ohnivá hora, výhružně čekající na Tu, jež nese zlo.
Na jihu se také kupila zelenošedá mračna prachu a kouře, která zamořovala celý Mordor a země okolo něj a udusila vše, k čemu dolétla. Lúmenn z toho neměla dobrý pocit.
Tak ubíhali dny, prázdné a šedé, bez událostí, až nadešlo mlhavé ráno šestého dne jejich pouti po Velké řece.
Bylo chladné, jako každé jiné, mlhavé a neutěšené. Slunce jen ztěží pronikalo mléčnou tmou, aby ozářilo čtyři šedé loďky a u nich sedm schoulených postav, žvýkajících snídani. Vlasy, slepené vlhkou mlhou, se jim lepily na tváře a nepříjemně studily.
Náhle se ve vzduchu zatřepotala křídla a na kámen, ležící opodál dosedl malý ptáček. Tichounce zapípal a naklonil drobnou žlutou hlavičku na stranu.
„To je zvláštní,“ řekla Lúmenn „Za celou cestu jsme potkali jen málo zvířat a když nějaké, uteklo. Tenhle ptáček vypadá, jako by nám chtěl něco říct.“
Jako by chtěl potvrdit její slova, zapípal a poskočil, až jeho drobounké drápky cinkly o kámen.
„Má chytré oči,“ podivil se Lindil ,,Ale je v nich něco až příliš vychytralého.“
Ptáček znovu poskočil a náhle se vznesl a usedl Cularovi na rameno.
„Copak, maličký?“ usmál se Cular, ale ptáček ho štípl zobáčkem do ucha ,,Au, co se děje?“
Ptáček zapípal, znovu vzlétl a za letu zachytil do zobáčku zelenou snítku, kterou měl Cular ve vlasech. Odletěl s ní několik stop a shodil ji na zem. To samé udělal s větvičkami, které měli ve vlasech Arost, Maeg i Lindil. Všichni přihlíželi ptáčkovu počínání, neschopni jej zastavit.
Když i čtvrtá snítka ležela na hromádce s ostatními, ptáček byl spokojen ze svým dílem, vzlétl a zakroužil jim nad hlavami. Pak naposledy tiše zapípal a odletěl.
„Myslím, že to bylo varování,“ řekl pomalu Maeg „Ty snítky byly z mallornu, nejstaršího v Lotlórienu, něco se muselo stát.“
„Měli bychom se vrátit,“ řekl pomalu Cular ,,Stejně se již blížíme k peřejím.“ Obrátil se k Lúmenn „Je nám to líto, ale strach o Lothlórien je silnější, než povinnosti. Už několik dní mne pronásleduje zlá předtucha, že se něco blíží, ten malý posel mě v tom však ještě utvrdil. Snad je to jen tlupa skřetů, ale bojím se, že ještě něco horšího.“
„Rozumím,“ kývla Lúmenn, ale přesto její oči posmutněly „Zlatý les potřebuje vaši pomoc, nejlepší bude, když hned vyrazíte. Vaše luky tam budou potřebnější než zde.“
„Nechceš se vrátit s námi, Manamrode?“ zeptal se Arost ,,Cítím, že i ty toužíš zvědět, jaké nebezpečí hrozí Lórienu, který sotva jsi poznal, musel jsi opustit.“
Manamrod však zavrtěl hlavou. ,,Nepopírám, že bych se rád vrátil a potrestal ty, kteří Lórien ohrožují,“ řekl ,,Ale nemohu Lúmenn opustit, mé místo je zde.“
„Dobrá,“ řekl Cular „Snad až budou časy lepší, sejdeme se opět ve Zlatém lese, aniž by mu něco hrozilo a Lúmenn bude moci volně dýchat jeho vůni, bez těžkého břímě poslání a společně budeme vzpomínat.“
Nevesele se zvedli a se smíšenými pocity se odebrali k loďkám. Ještě než je spustili na vodu, podal Cular Lúmenn maličký lesklý modrý kámen, zavěšený na stříbrném řetízku.
„Dostal jsem ho od matky,“ řekl „Přepadli ji skřeti a těžce poranili mnoha šípy. Když umírala, podala mi tento kámen, aby mně a mým bratrům přinesl štěstí. Teď snad pomůže tobě, když tě opouští naše luky. Nejen Lothlórien, ale i ty jej budeš potřebovat.“
„Děkuji,“ usmála se a navlékla si řetízek kolem krku.
Pak Cular se svými bratry nastoupili do loděk a odrazili od břehu. Přestože pádlovali proti proudu, člun klouzal po vodě rychle, hnán obavami a strachem. Lúmenn, Aragorn a Manamrod stáli na břehu a hleděli za mizejícími čluny se smutkem v srdcích. Ještě než šedé loďky zcela zmizeli za říčním zákrutem, viděla Lúmenn, jak Cular pozvedl pravici, v posledním gestu rozloučení.
Jeho zlatorudé vlasy se zatřpytily a on i jeho bratři zmizeli v lehkém mlžném oparu.
,,A jsme zase tři,“ řekl Manamrod.
,,Ano,“ kývl Aragorn a mimoděk se usmál ,,Po jednom jsme vyrazili, ale osud nás svedl dohromady. A teď tu stojíme zase tři.“
„Tak pojďte,“ řekla Lúmenn ,,Je čas vyrazit na cestu.“
O deset dní později přirazily ke břehu u Lórienu malé šedé loďky.
„Culare, vy už jste zpět?“ vítal je elf, který seděl na břehu pod stromem.
„Ano, přiletěl malý posel, ptáček, a ten nás varoval, že Lórienu něco hrozí. Kdo jej vyslal? Paní?“
Elf na něj překvapeně pohlédl. „My žádného posla nevysílali,“ řekl pomalu.
„Neměli jsme je opouštět,“ zašeptal Maeg. „Teď to vím.“
Tak to necháváš pěkně napínavé 🙂 Šup sem s další kapitolou 🙂
Ahoj Lúmenn. Opět další část která je působivá. Této části příběhu opět dávám pět hvězdiček z pěti.
Len som ti prišla oznámiť, že si pravdaže prijatá. A s tým bannerom to znie zaujímavo 😀 Ja som do grafiky totižto dosť ľavá.
Teda..napínavé, napínavé..
Teda…ptáčku, ptáčku…co jsi nám to udělal?
No to jsem zvědavá, co na Lúmenn a její druhy vybafne…
paradni konec, jsem napnuta, co bude dal
jelikož to čtu o 2 roky později tak vím , že neumře Lumenn, páč vím že je pokračování …
Ale je to SKVĚLÝ PŘÍBĚH