XVI.kapitola – Čluny na řece 1/2

A máme tu předposlední kapitolu mého v letech 2002/3 vzniknuvšího díla Paní prstenů. V Lórienu si poutníci odpočali a nasbírali síly a teď jsou připraveni vyrazit na cestu. Lúmenn přes strach pohlédla do Zrcadla Galadriel a spatřila v něm černý šíp – patří jeho temná hrozba jí nebo Manamrodovi? Zatím však Lúmenn, Manamrod i Aragorn odkládají svůj strach, protože odvahu budou na řece potřebovat. Vzhůru na jih…

Spali jen tři nebo čtyři hodiny, ale Lúmenn se přesto cítila svěží. Byla na nohou na nohou jako první. Tiše vstala, ustrojila se a naposledy se zašla potěšit pohledem na šedé kmeny mallornů, jejich zlaté listí a rozložité kořeny. Bylo jí teskno, ale věděla, že jinak nemůže.

Když se vrátila, slunce se již klonilo k polednímu a byl nejvyšší čas vyrazit. Naložila si na záda svůj batoh a společně se Samem, Arwen, Aragornem a Manamrodem se vydali na cestu k řece. Cestou je doprovázel zástup lórienských elfů, kteří je přišli vyprovodit a popřát jim hodně štěstí.

Za zpěvu a radostného pokřikování dětí došli až k Anduině. Velká řeka tekla kolem Lórienu sice pomalu a táhle, přesto byl její proud silný a její šumění a burácení, jak voda přeskakovala velké balvany, k nim doléhalo již z velké dálky.

Konečně stanuli na břehu u malého přírodního přístaviště, u nějž byli připevněny čtyři ladné šedé loďky. Pod stromy, lemujícími malý palouček na břehu řeky, se tísnili elfové, kteří toužili spatřit Lúmennin odjezd, a pod největším bukem byla rozložena dvě rákosová sedátka. Na nich seděla Galadriel a Celeborn, oba oděni v bílé, a za nimi stál Gandalf.

Když Galadriel Lúmenn spatřila, povstala a hovor i zpěv rázem utichly. ,,Lúmenn,“ promluvila Galadriel ,,Opouštíš Lothlórien a tvá cesta tě povede do mnohého nebezpečí, kterému budeš muset čelit. Budu však myslí stále u tebe.“

Lúmenn lehce sklonila hlavu a Galadriel pokračovala: ,,Kromě tvé síly a odvahy tě bude provázet chrabrý Aragorn se svým ostrým mečem a hbitý Manamrod z lukem elfího lidu, ale přesto mám obavy. Nebezpečí na jihu sílí, skřetí tlupy se množí a odvažují se stále dál od hor. Řeka je hlídaná nepřátelskými zvědy a já cítím, že pro tebe může být nebezpečná. Proto s vámi alespoň část cesty pojedou Cular a jeho bratři, ti kterým důvěřuji.“

Když to dořekla, z houští vystoupili čtyři vysocí světlovlasí elfové, podobní si jako vejce vejci, oděni v zelené, opásáni lehkými meči a vyzbrojeni luky. Všichni měli do vlasů vpletenou zelenou snítku.

,,Jsem Cular,“ řekl nejvyšší z nich a poklonil se Lúmenn. Povšimla si přitom, že jeho vlasy nejsou plavé, jako jeho bratrů, ale spíše zlatorudé ,,A toto jsou mí bratři Arost, Maeg a Lindil,“ pokračoval „Paní Galadriel nás požádala, abychom vám část cesty dělali doprovod. Rádi jí vyhovíme, protože cestovat s tak slavnou bojovnicí a válečníkem, jako jsi ty a Aragorn, je velká čest.“

,,A s tak zdvořilým elfem potěšení,“ usmála se Lúmenn, přestože se jí nelíbilo, že Galadriel s nimi posílá tak početnou družinu, ale odporovat nedokázala.

,,Kromě toho mám pro vás toto,“ řekla Galadriel a ukázala Lúmenn šedý plášť. Lúmenn jej poznala, takové pláště vyráběli jen lórienští elfové. Byly jemné, ale pevné. Lehké, ale hřály a navíc ten, kdo jej měl na sobě, nemohl být spatřen ani přítelem ani nepřítelem, protože šedá se stávala zelenou či modrou, podle toho, jak bylo třeba. Byl to opravdový dar.

Galadriel podala po jednom plášti Aragornovi a Manamrodovi a ti je s díky přijali, ale když jej nabídla Lúmenn, zavrtěla hlavou. ,,Nepohrdám tvým darem,“ řekla ,,Ale bylo by to nevděčné vůči mému starému příteli.“

,,Příteli?“ zeptala se Galadriel a překvapeně na Lúmenn pohlédla.

,,Ano, tomuhle,“ zasmála se Lúmenn a chytila se za cíp svého vybledlého tmavomodrého pláště ,,Neochrání sice před nepřáteli ani před jejich šípy, ale za ta léta věrné služby bych se s ním nedokázala jen tak rozloučit.“

Galadriel s úsměvem přikývla. ,,Tento dar snad ale přijmeš,“ řekla a podala Lúmenn jakýsi balíček z listů, který držela v druhé ruce.

Lúmenn nemusela zelené lístky ani rozbalovat, aby věděla co to je. Pronikavá vůně, vycházející zpod listového obalu to sama prozrazovala. ,,Lembas,“ řekl Aragorn, když přičichl také.

,,Ano,“ kývla Galadriel ,,Dost velká zásoba na všechny cesty, které leží před vámi. Stejné balíčky máte i v loďkách, hlad vás trápit nebude.“ Pak se obrátila k Aragornovi.

„Pro tebe mám také jeden dar,“ řekla a podala mu zelený drahokam, opletený zlatými lístky, zářící na slunci ,,To je Elfkam, děděný v mém rodě, který se teď dostává k tobě. Ano, je to tak Aragorne, tvůj čas nadešel. Nechť se každý dozví, že před ním stojí král Elessar, dědic Isildurův a právoplatný následník Gondorského trůnu, který byl tak dlouho neobsazen. Přišel čas, kdy se navrací do své země!“

Tu Aragorn pozvedl v pravici svůj meč a v levé ruce sevřel na prsou zelený drahokam. Shromáždění na břehu se náhle zazdálo, že z muže, shrbeného pod tíhou let a skutků, je náhle mladík s planoucíma očima. Vtom Aragorn jasným hlasem zvolal: ,,Tento meč byl u jílce zlomen, když jím můj předek Isildur uťal ze Sauronovy ruky Jeden prsten, ale v Roklince byl opět zkut, aby se vydal na cestu k jihu a nejen ochránil Druhý prsten, ale i dokázal, kdo míří do Gondoru. Přijímám své královské jméno i své poslání.“

Na okamžik bylo ticho, ale pak všichni kolem propukli v jásot, ale Aragorn už zase sklopil hlavu, jako by se opět zmenšil a proměnil se zpět v hrdého, ale skromného Hraničáře.

Galadriel se opět obrátila k Cularovi a jeho bratrům. ,,Vy jdete na jih dobrovolně, jako svobodní a dobře víte, že jakmile si vaše srdce řeknou o návrat domů, můžete se otočit a jít zpět. Chci však, aby alespoň jeden z vás opustil Lúmenn těsně před Rauroskými vodopády a vrátil se do Lórienu, aby mi řekl, zda jste se rozešli v dobrém či zlém a zda vás po celou cestu nepřekvapily nějaké potíže.“

Tu Lúmenn konečně pochopila Galadrielin záměr. Nešlo jen o to, že se Lúmenn nedokáže ochránit před útoky nepřítelových spojenců, ale chtěla vědět, jak moc zhoubně působí Druhý prsten na mysl jiných. Proto vybrala ty nejschopnější a nejušlechtilejší elfy z celého Lothlórienu.

„A ty Manamrode,“ pokračovala Galadriel ,,Víš, že máš na výběr. Až přijde čas rozhodnutí, bude jen na tobě, zda půjdeš s Lúmenn do Mordoru nebo s Aragornem do Minas Tirith, obnovit zaniklé království.“ Pronikavě se mu zahleděla do očí.

„Půjdu s Lúmenn, vím to už teď,“ řekl, aniž by sklopil zrak.

„Výborně,“ usmála se Galadriel.

,,Myslím, že už je nejvyšší čas vyjet, ať do západu slunce urazíte co nejvíce,“ řekl Gandalf.

,,Máte pravdu,“ přikývla Lúmenn ,,Loučení už bylo dost.“

Gandalf přistoupil k Lúmenn a políbil ji na čelo. Galadriel se postavila Celebornovi po boku a s lehkým úsměvem na rtech jim pokynula. Ostatní elfové, stojící na břehu, jim na rozloučenou zpívali a zdravili je.

Jediný, kdo se neradoval, byli Arwen a Sam. Sam litoval toho, že nejspíš už nikdy v životě Lúmenn nespatří a Arweniny oči se leskly slzami ze strachu o Aragorna. Ten na ni pohlédl a v jeho očích bylo mnohem víc, než co by dokázal říci slovy.

Pak nasedli do loděk: Lúmenn s Manamrodem, vždy dva bratři spolu a Aragorn jel sám, v loďce nejvíc naložené potravinami.

Šedá pádla ve tvaru listů rozčísla vodní hladinu a za loďkami se rozeběhly vlnky. Pomalu mířili do středu koryta, do největšího proudu. Jemný větřík čechral Lúmenn vlasy a ona naslouchala zpěvu, který sem doléhal ze břehu. Slyšela různé písně, ale náhle se ozval čísi jasný hlas. Ostatní písně jedna po druhé umlkaly, až zněla jen jediná, ta kterou zpívala Galadriel.

,,O čem zpívala?“ zeptal se Sam Arwen, když stáli na břehu a hleděli za mizejícími loďkami.

,,Je to smutná píseň,“ odvětila Arwen a v očích se jí zaleskly slzy ,,Je o vzpomínkách na Daleký západ, který museli elfové opustit, o plynoucím času a o žalu, který vládne v srdcích elfů na východě. Ale byla určena hlavně Lúmenn, aby nalezla Valimar nebo alespoň vzpomínku na něj, kterou nosí ve svém srdci.“ Pak se obrátila a zašla do hloubi lesa.