V poslední části patnácté kapitoly se Lúmenn konečně odhodlává vyrazit na cestu a definitivně si vybírá svůj doprovod. Aragorn míří na jih, aby se v Gondoru ujal království, jež mu náleží a Manamrod? Ten za Lúmenn půjde kamkoli, bude-li si to přát. Ale co hrozba černého šípu, visící nad Lúmenn a Manamrodem jako těžký mrak? Až budoucnost ukáže, která rozhodnutí jsou ta správná, zatím jsou naši poutníci ještě ve Zlatém lese pod ochranou Galadriel, ale cesta na jih, cesta do Země Zla už se blíží…
Ráno se Lúmenn probudila s prvním ptačím zacvrlikáním. Vyklouzla z pokrývky a sestoupila po žebříku.
Obloha již začínala blednout, ale v lese bylo ještě šero, když Lúmenn procházela mezi stromy a těšila se pohledem na ně. Zdála se šťastná, ale pokud by někdo pohlédl do jejích očí, nalezl by je smutné a kalné, jako v dny předtím, než došla do Lórienu. Zase ji tížily starosti.
Kráčela tiše. Ani lístek nezašustil, ani větévka nepraskla. Proplétala se mezi šedými kmeny jako duch, až konečně spatřila, co hledala. Na malé mýtince, stranou od jiných, stál vysoký a silný buk. Byl již starý, ale jeho kůra se stále leskla ocelovou šedí a byla hladká jako sklo. Lúmenn v ranním šeru ani nedohlédla tam, kde začínali jeho větve, takže se zdál být jako sloup, čnějící až do nebe.
Lúmenn se posadila mezi jeho rozložité kořeny a zády se opřela o kmen. Zavřela oči, ale nespala. Uklidňující staletá síla stromu do ní proudila a navracela jí ztracenou odvahu a rozhodnost.
V tom ji kdosi uchopil za ruku. Nemusela ani otevírat oči. Poznala by tu dlaň kdykoli.
,,Gandalf mi řekl, že jsi pohlédla do Zrcadla Galadriel. Řekl mi také, co jsi spatřila. Přesto tě budu
doprovázet do Černé země, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám.“
Lúmenn se snažila vyprostit svou ruku ze sevření, ale Manamrod ji držel pevně. ,,Už dvakrát jsi mne odmítla,“ řekl po chvíli tiše ,,Pokud opravdu nestojíš o mou společnost, řekni mi to a já odejdu a vícekrát se nevrátím.“
Ucítil, jak se její ruka v jeho dlani zachvěla, ale Lúmenn stále neodpovídala. ,,Nemohu tě vystavovat smrtelnému nebezpečí, o kterém sama nevím, odkud přijde,“ promluvila konečně a vytrhla svou ruku.
Pohlédl na ni. Hleděla na něj svýma pronikavýma zelenýma očima a Manamroda až píchlo u srdce, když spatřil ten smutek v nich. ,,Pokud je to můj osud,“ pravil ,,zemřu stejně, ať už po tvém boku nebo sám. A pokud nebezpečí hrozí tobě, já a Aragorn tě ochráníme.“
,,Aragorn?“ zeptala se Lúmenn překvapeně, ale pak ji napadlo, na co Manamrod naráží.
,,Cestuje na jih do Gondoru, mluvil jsem s ním a slíbil mu, že jej doprovodím. Vyrazíš s námi?“
Lúmenn odvrátila hlavu a podívala se na svou ruku. Nenosila již obvazy a tak se bledá, ale přesto výrazná jizva po vlčích zubech nedala přehlédnout. ,,Pojedu s vámi do Minas Tirith,“ odpověděla po chvíli ,,A pak sama půjdu do Mordoru.“ Manamrod nepostřehl stín v jejím hlase, když tu větu vyslovila.
Pak se Lúmenn zvedla a ztratila se Manamrodovi mezi stromy.
Čas strávený v Lórienu uběhl rychle. Po krátkých přípravách na cestu byli Lúmenn, Manamrod a Aragorn připraveni vypravit se na jih, takže se předvečer své cesty přišli naposledy rozloučit s Paní Galadriel.
Vystoupali po provazovém žebříku a stanuli před jejím trůnem na obrovitém talanu. Ten byl nyní vyzdoben jinak než za jejich příjezdu. Nebyly zde šedé a zelené listy, ale drobné zlaté lístky a zimní květy. I elfové, postávající okolo, byli oblečeni ve zlaté.
Lúmenn poklekla před trůnem a pravila: ,,Doba, kterou strávím Lórienu, vždy zanechá v mém srdci hlubokou vzpomínku. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Zlatý Lothlórien opět vyléčil mé trápení, ale musím jej opustit. Bude se mi stýskat, ale doufám, že se brzy vrátím.“
Galadriel ji pokynula, aby povstala. ,,Odcházíš,“ řekla ,,Ale kromě tvých vlastních tě budou chránit dvoje silné ruce, v jedněch meč a v druhých luk. Přesto nad tebou leží stín. Dej na sebe pozor, Lúmenn-verya, jakmile opustíš Zlatý les, nebude již žádné dobré kouzlo, které by nad tebou bdělo.“
Lúmenn přikývla. Byla si toho vědoma. Nahlas však řekla: ,,Děkuji ti za tvé varování, ale můj meč i luk jsou připraveni odrazit nepřátele.“ Všimla si však Galadrielina smutného pohledu.
,,Teď však zapomeňte na svou cestu,“ řekla Galadriel s úsměvem, ale její oči zůstaly kalné ,,A pojďte se veselit a zpívat.“ Po těch slovech všichni sestoupili na louku, kde byly pod širým nebem prostřeny stoly plné jídla.
Lúmenn na okamžik zapomněla na smutek a obavy, protože u stolu spatřila Sama a Arwen, které po celou dobu pobytu v Lórienu nespatřila. Vesele si povídali, ale když se Sam dověděl, že Lúmenn na druhý den odchází, zmocnil se ho stesk. ,,To už vás nikdy neuvidím?“ zeptal se ze slzami v očích.
,,Ale uvidíš,“ usmála se Lúmenn, ale její úsměv byl hořký a bez radosti ,,Jakmile se navrátím z jihu, přijedu za tebou do Lórienu.“
,,Víte, paní,“ začal Sam ,,To už tu nejspíš nebudu,“ vykoktal ,,Až na jaře uvidím zelené listy a květy, tak se vrátím do Kraje, Paní Galadriel mi slíbila, že se mnou někoho pošle. Víte, vy elfové jste moc hodní, ale Kraj je Kraj, jestli teda víte jak to myslím.“ Sam se začervenal, ale Lúmenn se jen vlídně usmála.
,,V Kraji jsi doma, Same, já vím,“ řekla a dál se o tom již nebavili.
Hodovalo se až do časného rána a Lúmenn se cítila šťastná. Když však první bledé sluneční paprsky ozářily oblohu, spatřila mezi stromy stát nehybnou postavu v dlouhém plášti. Postava náhle zvedla ruku a pokynula jí. Lúmenn vstala od stolu a pomalu se vnořila do šera v lese.
,,Přišel ses rozloučit?“ zeptala se, když zašli hloub do lesa a neznámý odhodil plášť, pod kterým se skrýval stejnokroj velitele Pohraniční stráže.
,,Ano a přišel jsem ti popřát mnoho štěstí,“ řekl Finwandil a stiskl Lúmenn ruku.
,,Děkuji,“ usmála se ,,Bude se mi hodit.“
,,Něco jsem ti přinesl,“ řekl Finwandil a sáhl do toulce. Vyňal z něj překrásně vyřezávaný šíp, s peřím obarveným na modro. Když jej Lúmenn vzala do ruky, cítila, jak je lehoučký jako pavučina, ale pevný jako ocel.
,,Je…je překrásný, děkuji ti,“ řekla dojatě a sňala ze zad toulec, aby darovaný šíp uložila ke svým. Jeho
modré peří zářilo mezi bílými a nutilo ruce vytáhnout jej a vystřelit.
,,Dělal jsem ho celý měsíc,“ promluvil Finwandil s úsměvem, jak byl pyšný na své dílo, ale záhy pos-mutněl ,,Musím už jít, čekají mě na hranicích. Skřeti jsou stále odvážnější a každým dnem jejich počet roste. Užij ten šíp, chci aby zasáhl správné místo.“
,,Zasáhne,“ slíbila Lúmenn.
,,Teď běž, jistě na tebe čeká. Sbohem, Lúmenn,“ šeptl a Lúmenn už jen viděla, jak se jeho šedý oděv
rozplývá v šeru. ,Sbohem,‘ pomyslela si a se smíšenými pocity se vrátila k hostině.
,,Kdo to byl?“ zeptala se jí Arwen, která si jediná povšimla její krátké nepřítomnosti.
,,Starý přítel,“ odpověděla Lúmenn a smutně se usmála ,,Přišel se se mnou rozloučit.“
Když vyšlo slunce, rozešli se hosti ze zpěvem do svých domovů a i Lúmenn s přáteli ulehli na talan, aby poprvé ve městě Galadhrim a naposledy ve svých životech společně usnuli.
Předposlední kapitola Paní prstenů s názvem Čluny na řece vás čeká již brzy:)
Zdravím Lúmenn. Přestože se mi líbí tvůj příběh tak musím zvýraznit myšlenku že málokteré knihy stejně tak i ta tvoje se nesnaží jevit se jako kontrastní. Tím myslím že v mnohých knihách není jednoznačně zjevné kde je dobro a kde je zlo v rámci emocí. Ano poznat to z toho nakonec jde ale jsou to mnohdy psaní dobré pro ty lidi kteří mají raději klid a nechtějí v příběhu výrazné opravdové emoce které sahají až za hrob jak se lidově říká. Jak říkám tvůj příběh je pěkný ale stejně jako Tolkien to píšeš podle mého názoru spíše pro čtení u deště v teplém pokoji v křesle jestli si rozumíme. Jinak v pohodě. A dávám této části příběhu opět pět hvězdiček.
Koukám, že tě Pán prstenů hodně bere 🙂 Je to dobrý, určitě si to postupně přečtu taky…ten příběh mám hodně ráda…
Doufám, že ti nevadí, že jsem si tě přidala do oblíbených stránek…kdybys byla proti, tak se ozvi 😉
[2]: spíš bral:) tohle je sedm let starý příběh, ale stále je to jedna z mých nejoblíbenějších knih;) A proti určitě nejsem, naopak, díky:)
Stále čekám, čekám..něco se stane 🙁
Ten šíp tam opravdu visí jako velká hrozba…
No uvidíme co bude dále…
Nevím, co budu dělat, až to zkončí 🙁
Co já jen budu číst?