Krásné podzimní dny v Lórienu se chýlí ke konci, blíží se zima a chlad se vkrádá i do Lúmennina srdce. Co odhalí Galadrielina fontána a kdy konečně naši poutníci vyrazí na cestu, se dozvíte na následujícíh řádcích.
Lúmenn dál chodila po Lese a naslouchala Písni stromů, ale Manamrod ji už nepotkal. Snad proto, že mezi stromy hledal bílou zářivou látku, kterou však Lúmenn odložila a vyměnila za svou zbroj a obvyklý omšelý oděv.
Kromě toho, že se Lúmenn těšila ze stromů a květin, chodila také k řece Stříberce, kde si povídala ze zvířaty a ptáky a zaobírala se svými myšlenkami. Ačkoli si to nepřiznávala, stále více jí v srdci narůstala hrozba nazgûlů a Prsten, zavěšený na novém řetízku kolem krku, ji některé dny tížil i přes dobré kouzlo Lórienu, jako kamenné závaží. Přesto se zatím cítila šťastná a volná.
Devatenáctý den jejich pobytu nalezla v trávě drobounké květinky. Byly jasně žluté a i na dálku pronikavě voněly.
,,Eldalotse,“ zasmála se a několik kytiček utrhla. Pak se vrátila na talan, který měla obývat, a na natažený provaz kvítky zavěsila, aby se usušily.
Po týdnu je opět sundala. Musela s nimi manipulovat opatrně, protože suché byly křehké a snadno se lámaly. Opatrně je zabalila do plátna a kulatým oblázkem je začal drtit na jemný prášek.
Jak byla zabrána do práce, ani si nepovšimla, že ji někdo pozoruje. ,,Ty tvé bylinky,“ řekl kdosi za ní, až sebou trhla a málem Eldalotse rozsypala.
,,Galadriel,“ usmála se, aniž by vzhlédla od práce ,,Za celou dobu, co tu pobývám jsem tě ani jednou nepotkala. Vyhýbáš se mi?“
,,Ne,“ odvětila Galadriel a posadila se.
,,Co jsi mi přišla říct?“
,,Ty víš co, Lúmenn.“
,,Vyháníš mne?“ řekla Lúmenn a vzhlédla.
,,Ty víš sama, co máš dělat,“ zavrtěla hlavou Galadriel ,,Nikdy jsi nepotřebovala mé rady.“
Lúmenn přikývla. Na okamžik bylo ticho, jen ptáci ve větvích trylkovali. Lúmenn byla hotova. Opatrně nasypala žlutý prášek do malého sáčku, který pevně uvázala a přiložila k ostatním. Galadriel ji mlčky pozorovala.
,,Také myslím, že je čas,“ přerušila Lúmenn mlčení ,,Stále častěji cítím Oko a Prsten mě tíží víc a víc. Jen se pořád nemohu odhodlat.“
,,Chceš jít sama?“
,,Nevím,“ pokrčila Lúmenn rameny ,,Vím, že Manamrod by se mnou šel kamkoli, ale nemohu to po něm chtít. Snad jen část cesty.“
,,A co Aragorn?“
Lúmenn se na ni překvapeně podívala. ,,Aragorn?“ zeptala se nevěřícně ,,Ten by mne nechtěl doprovázet ani část cesty.“
,,Ale bude.“
,,Jak to víš?“ Náhle si to Lúmenn uvědomila. ,,Myslíš, že Aragorn chce jít do Gondoru teď?“
,,Není vhodnější doba převzít království,“ odpověděla Galadriel ,,Gondor potřebuje svého krále, kterého po staletí neměl. Dům správců upadá a Barad-dûr sílí. Myslím, že bude chtít jet alespoň kousek po Velké řece s tebou.“
Lúmenn se zvedla a přistoupila ke stěně z listí. Rozhrnula ji a zahleděla se do zlatého šumícího moře pod sebou. ,,Mám pochybnosti…a také strach,“ řekla a upřela oči na sluneční kotouč, klonící se k západnímu obzoru ,,Chci pohlédnout do Zrcadla,“ dodala tiše a otočila se na Galadriel.
,,Lúmenn, vzpomeň si, co se stalo, když jsi pohlédla do Zrcadla poprvé.“
Lúmenn se zamyslela. Věděla to moc dobře. Poprvé spatřit budoucnost a nalézt radu chtěla, když Sauron vykoval První prsten. Nebyla si jistá, zda její poslání nemá začít právě teď a tak poprosila Galadriel, aby mohla nahlédnout do jejího zrcadla.
Zjevila se jí Elbereth a zavrtěla hlavou. Myslela si, že je to vše, ale voda tenkrát náhle potemněla a vodní hladinu rozčísl černý šíp. Roztočil se a jeho hrot se nakonec zastavil na Lúmenn. Nechtěla na to myslet.
,,Já vím,“ přikývla ,,Ale přesto chci.“
,,Tak pojď,“ pobídla ji Galadriel.
Obě kráčely vlhkou orosenou trávou na louce, ale brzy se vnořily do lesa. Listy nad jejich hlavami šuměly a zpívaly, když kráčeli pod vysokou klenbou jejich korun.
Vstoupili na bílou kamennou cestu. Zářila do šera jako měsíční paprsky a leskla se stejně, ale nestudila. Cesta končila bílými schody do malého údolíčka, na jehož dně stála malá nádržka a klokotal průzračně čistý pramének vody.
Galadriel začala sestupovat po schodech a Lúmenn ji váhavě následovala. Nechtíc jí na mysli vytanul onen večer, kdy poprvé přistoupila k nádržce. Zalil ji pocit strachu, jaký nikdy nepoznala. Galadriel se na ni otočila a povzbudivě se usmála. Lúmenn to dodalo odvahy.
Konečně stanuly na dně údolíčka. Paprsky slunce již zmizely za stromy a přesto zde nebyla tma. Zdálo se, jakoby ze všech stěn údolí sálalo bílé a jemné světlo, které jej prozařovalo.
Galadriel přistoupila k prameni a do stříbrného džbánu, kterého si Lúmenn předtím nevšimla, nabrala vodu až po okraj. Několika kroky pak přešla k nádržce a pokynula Lúmenn, aby přišla blíž. ,,Stále ještě chceš pohlédnout do Zrcadla Galadriel, ať už ti zjeví cokoli?“
,,Ano,“ řekla Lúmenn a očarovaně sledovala, jak proud vody ze džbánu naplňuje nádržku průzračně čistou vodou, ve které se odrážela tmavnoucí obloha a vrcholky okolních stromů. Po chvíli si uvědomila, že Galadriel cosi šeptá ve staré elfštině.
,,Vanwië, penasta ar enlúmë…*“ šeptala tiše stále dokola, dokud nebyla nádržka plná. Pak odstoupila a gestem ukázala Lúmenn, aby pohlédla do vody.
Lúmenn uposlechla. Několika váhavými kroky vystoupila na podestu pod nádržkou a naklonila se nad vodu. Zprvu viděla na pohupující se hladině jen odraz své tváře a za ním temně modrou oblohu. Najednou se však obraz začal měnit.
Spatřila Aragorna, jak s Arwen po boku stoupá v měsíčním světle nahoru po vysokých schodech. Arwen se otočila přes rameno a usmála se. Lúmenn si všimla, že má na hlavě stříbrnou korunu.
Voda zavířila a Arwen s Aragornem zmizeli. Lúmenn uviděla hromadu kamení, zalitou paprsky vycházejícího slunce. ,,Frodo,“ vzdychla, ale to už bylo vidění pryč a na hladině se objevila loď s bílými plachtami.
Loď se vzápětí rozplynula a Lúmenn viděla Manamroda, stojícího ve stínu stromů. Stál nehybně a upíral na ni své šedé oči. Náhle těsně kolem něj prolétl šíp, ale Manamrod se nepohnul. Lúmenn si s hrůzou všimla, že šíp je černý.
Šíp se ve vzduchu otočil a namířil přímo na Lúmenn. Zdálo se, že každou chvíli vyletí z vody a zasáhne ji do srdce. V poslední chvíli uhnula a spadla na zem, kde zůstala těžce oddychujíc ležet. Ani si nevšimla, že Prsten, doteď skrytý pod košilí, jí nyní na krku visel nezakrytě.
Galadriel si toho všimla a proti své vůli na něj upřela oči. Připadal jí krásný a jako každý, kdo Druhý prsten moci spatřil, zatoužila jej vlastnit, držet v ruce, pohladit. Dál stála nehnutě, ale její oči ji prozradily. Lúmenn Prsten rychle chovala zpět pod košili.
,,Promiň,“ řekla tiše Galadriel.
Pomalu kráčeli po bílé cestě zpět a Lúmenn jako první přerušila ticho. ,,Pro koho je tedy určen šíp? Pro mě nebo pro Manamroda?“
,,To nevím,“ řekla Galadriel ,,Dozvíš se to jen v budoucnosti, která na tebe čeká. Možná zasáhne šíp tebe, možná Manamroda a možná ani jednoho z vás. Budoucnost je proměnlivá, co dnes ukázalo Zrcadlo, nemusí zítra vůbec platit.“
Stiskla Lúmenn ruku a tiše se rozplynula mezi stromy. Lúmenn zaslechla jen její doznívající kroky. Plná smutku se vrátila na talan a lehla si na pokrývku; usnout však nemohla. Zírala do tmy a z dálky k ní doléhal tichý zpěv.
,,Lúmenn, jsi tu?“ hlas zaslechla dříve než zavrzání žebříku a tiché kroky.
,,Ano, Gandalfe,“ odpověděla a posadila se. Gandalf si k ní přisedl na zem. Viděla jen slaboučkou záři jeho bílého hábitu, ale bylo jí lépe, když viděla, že na ni čaroděj ještě docela nezapomněl.
,,Proč jsi pohlédla do Zrcadla? Jsi na pochybách?“ zeptal se Gandalf.
„Ne tak docela,“ odvětila ,,Jen jsem chtěla vědět, co mi osud chystá. Už několik dní nemám právě dobré tušení.“
,,Chceš vyrazit brzy, ale na druhou stranu chceš zůstat v Lórienu, nemám pravdu?“
,,Ano,“ vzdychla ,,Někdy si říkám, proč právě já jsem dostala toto poslání. Jak by mi bylo dobře, kdybych žila mezi elfy třeba v Lórienu, zpívala a veselila se a nevěděla nic o zlu a temnotě.“
„Valar vědí, proč jsi Prvorozená právě ty a ne nějaký muž, kterého očekávali.“
Lúmenn se usmála, ale srdce jí stále svíral smutek. ,,Asi máte pravdu, ostatně jako vždy Gandalfe. Myslím, že vyrazím co nejdříve, nechci svou přítomností ohrozí Lórien.“
„To bude nejmoudřejší,“ souhlasil Gandalf.
,,Nechcete mne kousek doprovodit? Alespoň malý kousek, nerada se plavím na lodi sama.“
„Ale ty nebudeš sama, Lúmenn,“ řekl Gandalf ,,Aragorn se rozhodl vrátiti do Gondoru jako jeho právoplatný král a část cesty pojede s tebou. A myslím si, že Manamrod se také nedá snadno odbýt.“
,,A vy?“
„Mě je třeba zde, ale pokud se rozhodneš pro cestu přes Minas Tirith, sejdeme se tam.“
,,Zase jste mi dal košem,“ usmála se Lúmenn ,,Dobrou noc, Gandalfe.“
,,Dobrou noc, Lúmenn-verya,“ řekl Gandalf a na okamžik se zdálo, jako by chtěl Lúmenn otcovsky pohladit po vlasech. Nechal však ruku zase klesnout a tiše odešel.
* Minulost, přítomnost a budoucnost…
doufam, ze uz se priste vydaji na cestu, su zvedava, co bude dal:)
Ou, jsem napnutá ažk prasknutí..t abudoucnost se mi moc nelíbí..ta část se šípem mě přímo děsí…
Doufám, že ať cesta bude jakákoliv, konec bdue šŤatsný 🙂