Lúmenn, Manamrod, Aragorn, Arwen i Sam odpočívají ve Zlatém lese a každý z nich prožívá tyto dny po svém. Na pozadí veselého zpěvu a šťastných chvil strávených mezi stromy ale pomalu roste stín Lúmennina poslání. S kým půjde dál na jih? A roste v jejím srdci opět láska?
Dny strávené ve Zlatém lese patřili k nejkrásnějším v Lúmennině životě. Milovala les, jako všichni elfové, a tak celé dny jen chodila a naslouchala ševelení listů a zpěvu kmenů a radovala se. Na talan, který měla obývat spolu se svými přáteli se tak téměř nevracela, protože většinu nocí strávila pod širým nebem.
Aragorn byl také šťasten. Většinu času strávil s Arwen, jako před lety. Chodili společně po Lese a stejně jako Lúmenn naslouchali, ale ne písním stromů a ptáků, ale písním svých srdcí.
V té době byli v Lothlórienu smutní jen dva tvorové. Prvním z nich byl Samvěd Křepelka. Hobit totiž celé dny trávil sám na talanu, bez svých přátel. Hleděl do stěny z listů, která celou podlaž obklopovala a jen tu a tam prohodil pár slov s elfy, kteří šplhali nahoru či dolů po provazovém žebříku.
Jednoho dne zase tak seděl na pokrývce a zrovna vzpomínal na svého pána Froda, když zaslechl lehké kroky. Zvedl hlavu a strnul úžasem. Před ním stála Paní Galadriel, oděna v bílém rouše a zlaté vlasy jí splývaly v hustých pramenech přes ramena. Vyzařovalo z ní jakési světlo, bílé a dobré, které Sam spatřil zatím jen u Lúmenn při boji z nazgûly.
,,Proč jsi tu sám?“ promluvila Paní měkce ,,Proč se neveselíš, jako ostatní?“
,,Nevím,“ řekl Sam upřímně a podivil se, že se nezakoktal ani nezčervenal ,,Nerozumím elfům tak, jak bych chtěl. Jsou moc…vznešení, jestli mi rozumíte.“ Teď už Sam zčervenal, když viděl, že Galadriel se usmívá.
,,Rozumím ti,“ odvětila ,,Elfové ale nejsou vznešení, jsou jen jiní. Opusť toto vězení a sejdi dolů, do slunečního svitu. Povídej si a zpívej, přivoň ke květinám a projdi se pod stromy. Přestaň vzpomínat na to, co bylo a raduj se z toho co je.“
Naposledy se usmála a tiše odešla. Sam chvíli zůstal sedět na zemi, neschopen slova, ale pak se zvedl a tiše si zabručel: ,,Jsem zahradník? Jsem. Jsem hlupák? Jsem. Mám kolem sebe spoustu stromů a kytek a já tu sedím místo toho, abych se na ně šel podívat.“
Vesele tedy sešplhal po žebříku a vyšel na procházku do lesa, který ho brzy uchvátil stejně jako Lúmenn.
Galadriel se za ním dívala a tiše řekla: ,,Ty jsi již vyhnal stíny ze své mysli, ale ještě někdo není šťasten. Tomu však nemohu pomoci já.“
Manamrod kráčel mezi stromy a spadané zlaté listí tlumilo jeho kroky. Ani nevěděl jak dlouho jde, byl zabrán do svých myšlenek, ale náhle ucítil zvláštní vůni, která ho probrala z netečnosti. Sálala ze všech stromů a rostlin okolo, byla ve vzduchu a vířila kolem něj.
Udělal několik kroků za ní a náhle se zastavil a přitiskl se k šedému kmeni nejbližšího stromu. Z toho co spatřil se mu zatočila hlava.
Na malé mýtince, porostlé bílými a modrými kvítky, tančila dívka v bílých šatech. Dlouhé tmavé vlasy jí poletovaly kolem hlavy a bosé nohy tichounce šelestily travou. Zdánlivě tančila bez hudby, ale když se zaposlouchal, k jeho uším dolehla tichá melodie, kterou zpívali větvemi a listy všechny stromy kolem.
To vše ho ale nepřekvapilo. Fascinovaně dál hleděl na dívku. Nebyla to totiž obyčejná elfská dívka. Byla to Lúmenn-verya.
Náhle se otočila k němu a na okamžik přestala tančit. ,,Neskrývej se, Manamrode,“ zvolala ,,A pojď si také poslechnout Píseň stromů.“
Znovu se roztančila a Manamrod vystoupil zpoza stromu, stále neschopen pohybu. Věděl, že je Lúmenn krásná, ale vždy ji zatím viděl jen ve zbroji, v mužských kalhotech a dlouhém plášti, ale nyní před ním tančila jen v bílých šatech, které dodávaly její postavě ženskost a jemnost. Tvář, jindy zaprášenou z cest a zpocenou z bitev, měla nyní čistou a jemnou a vlasy voněly květinami, které do nich měla vpletené.
Uchopila ho za ruku. ,,Pojď,“ šeptla ,,Zatanči si také ze stromy. Copak neslyšíš jejich píseň?“
,,Slyším,“ řekl tiše Manamrod ,,Je krásná, krásnější než ta, kterou slýchávám doma, v Temném hvozdu. Je prosvícenější a…“ nemohl nalézt slova.
,,Zlatá?“ pomohla mu Lúmenn.
,,Ano.“
Dále už nemluvili. Jen tančili v rytmu Písně stromů. Proplétali se mezi hladkými šedými kmeny a zlaté listí jim padalo do vlasů. Daleko od nich, v městě Galadhrim, stála Galadriel a vítr nesl její slova pryč. ,,Už jsou šťastní všichni,“ zašeptala.
Lúmenn se posadila pod strom a opřela se o jeho kmen. Pramen vlasů jí spadl do obličeje. Odhrnula si
ho s gestem, které Manamrod tolik miloval.
Usedl vedle ní. ,,Myslíš, že má Píseň stromů slova?“ zeptal se jí náhle.
,,Má,“ odpověděla Lúmenn, zavřela oči a nechala svou tvář laskat vánkem ,,Má tolik slok a veršů, kolik kdo chce a kolik jich chce znát. Chvílemi je smutná a chvílemi je veselá.“
,,Zazpívej ji,“ řekl Manamrod.
Lúmenn přikývla. ,,Ale je to ta Píseň kterou znám já a kterou slyší mé srdce,“ dodala a dala se do zpěvu. Nezpívala nahlas, spíše šeptala a její slova se nesla lesem jako vánek.
,,Ve Valinoru, tam za mořem,
na daleké straně západní,
rostly dva stromy překrásné,
Telperion a Laurelin.
Tam elfové se klaněli,
před mocnou jejich září,
a Valar předpověděli,
že dokud stromy rostou,
i světlo bude žít.
Však přišla Tma,
zlý Melkor zničil stromy,
a Ungoliath, černá, zlá,
vysála dobro do Tmy.
Plakali elfové,
plakali mocní Valar,
však stromům nebylo pomoci,
jen pahýl po nich zůstal.
Všechny stromy, buky, duby,
mallorny nebo cesmíny,
i když se ženou do záhuby,
i když cítí sekyry,
na ony stromy vzpomínají
a čekají až přijde den,
kdy vykvetou jejich děti
a Ungoliath z Melkorem,
upadnou navždy v zapomnění.
Zpívají o tom Píseň svou
a šumí listy…a nezemřou…
Tak zpívám Píseň stromů já,“ řekla ,,Ale má i mnoho jiných slov, jen nápěv, to šumění listů v korunách stromů, je stejný.“
Manamrod jí pohlédl do očí. ,,Je to ta nejkrásnější Píseň stromů,“ zašeptal ,,Protože ji zpíváš ty.“
Lúmenn sklopila oči. ,,Půjdu,“ řekla a rozběhla se mezi stromy, takže se její bílé šaty brzy ztratily Manamrodovi z dohledu.
Další pokračování očekávejte v pátek;)
jee to bylo kraasnyyyy:) ale cekam, nevim proc, ze to s nima dopadne spatne, fnuk:(
ach jaj, človek je tri týždne preč a potom mu ujde všetko dôležité… idem teda čítať všetky nové kapitoly po rade 😀
Krásné s nádechem lesní romantiky 🙂
Moc se mi to líbilo..klidné, mírné a hladící po duši 😉