Lúmenn a její přátelé konečně dorazili do Lórienského lesa, kde se jich ujali Pohraničníci, aby je odvedli za Paní Galadriel. Ale v srdci Lúmenn je zaražený trn vzpomínky a Manamrodovy a Finwandilovy pohledy tolik bolí. Co ještě přinese pobyt v Lórienu a jaké otázky ještě budou zodpovězeny?
Ráno ji probudila vůně jídla. Otevřela oči a spatřila Arwen, Manamroda a Aragorna, jak sedí okolo jejího vaku a ukládají do něj jídlo, které přinesl Finwandil. Sam ještě pochrupoval vedle ní.
Vstala a protáhla se. Ovanul ji svěží lórienský vzduch, který tolik milovala. Cítila v něm vůni lesa, květin, pach zvěře, ale hlavně vzpomínky.
Když se nadýchala, přistoupila k ostatním a pomohla jim dobalit poslední věci. ,,Kde je Finwandil?“ uvědomila si náhle.
,,Šel si něco zařídit, řekl že za chvíli přijde a pak půjdeme do města Galadhrim,“ odpověděla Arwen.
,,Město Galadhrim,“ zasnil se Manamrod, ale ve skutečnosti chtěl hlavně převést řeč pryč od Finwandila ,,Sním o něm, přestože jsem ho nikdy nespatřil. Jaké je, Lúmenn?“
,,Nádherné,“ usmála se, ani jí změna tématu nevadila ,,Rozkládá okolo dvou obrovitých mallornů, na kterých stojí palác Paní Galadriel a Pána Celeborna. Byla jsem tam mnohokrát, ale vždy mě znovu ohromí svou krásou.“
Pokračovala by v líčení, když vtom se v otvoru objevila Finwandinova hlava. ,,Pojďte,“ řekl ,,Vypravil jsem do města posla, aby Paní zpravil o vašem příchodu. Pokud tam chceme být zítra odpoledne, jak jsem slíbil, měli bychom vyrazit.“
Probudili tedy spícího Sama a slezli po provazovém žebříku dolů. Kromě Lúmenn si nikdo nepovšiml postav v zelenošedé, nehybně stojících ve stínu stromů. Usmála se a aby to nikdo neviděl, pokynula jim
rukou. Rozešli se tak tiše, jako se objevili.
Ve stínu Lesa kráčeli po celý den. Po dlouhém putování posledních dnů se cítili unaveni, ale přesto kráčeli lehce a svěže, tak na ně působilo kouzlo Lothlórienu. Jemný vítr jim čechral vlasy a nejen Manamrod byl ohromen nádherou stromů.
„Jejich listí je zlaté!“ řekl náhle Sam. Finwandil se usmál.
„Listí mallornů na zimu neopadá, ale zlátne,“ řekl „Škoda však, že není jaro, to by jsi teprve spatřil nádheru, když mallorny kvetou a jejich vůně naplní celý Lothlórien. Pak srdce každého elfa plesá a chce se mu tančit.“
„Nejen elfa,“ řekl Sam „Vždyť i já rozumím zahradě a stromům. Mallorny sice neznám, ale jsou to překrásné stromy. Škoda, že je nevidí pan Frodo,“ povzdechl si.
„Pak počkej do jara,“ usmál se Finwandil „Rád pak s tebou projdu celý Lórien, abys mohl krásu našeho lesa spatřit všude.“
Sam se blaženě usmál. Celý svůj život si přál, aby mohl vidět elfy. A nyní s ním dokonce jeden hovoří jako rovný s rovným a chce mu ukázat Lothlórien. Sam ani nevěřil vlastním uším.
K večeru se zastavili pod vysokým bukem. Finwandil cosi elfsky zavolal do koruny a brzy se z větví spustil šedý žebřík, navlas podobný tomu, po kterém vystoupili na talan Pohraničníků. Sam se zprvu zdráhal vylézt nahoru, ale když viděl Lúmennin přísný pohled, přemohl se.
Tento talan nebyl tak vysoko, jako Pohraničnický, protože jej obývala rodina obyčejných elfů, kteří svůj příbytek na jednu noc ochotně zapůjčili poutníkům, jakmile slyšeli jména Lúmenn-verya a Arwen Undómiel, tolik známá ve Zlatém lese.
Ráno se opět vydali na cestu a Lúmenn cítila, že ačkoli stále jde, cítí se odpočatá, jako ještě nikdy za jejich dlouhou cestu. Navíc mohla odložit svůj plášť, protože ačkoli se blížila zima, v Lórienu bylo příjemně.
Koncem dopoledne došli k řece Stříberce, které elfové říkají Celebrant. Již zdáli slyšeli její hukot a zvonky vodopádů, ale až nyní se mohli poklonit kráse jejích průzračných vod.
Z koruny stromu náhle vzlétl malý ptáček a sletěl k vodě, aby si nabral do zobáčku vodu k napití, ale letěl příliš nízko, takže praštil křidélky do vodní hladiny. Do vzduchu vyletěla vodní tříšť a jako sprška dopadla Lúmenn na tvář. Vesele se zasmála: ,,Je ledová.“
Manamrod na ni překvapeně pohlédl. Jak se Lúmenn změnila od chvíle, kdy vstoupili do Lothlórienu! Byla mnohem veselejší a stále častěji se smála, dokonce i smutek v jejích očích zeslábl a nahradili ho veselé jiskřičky. Na každého z družiny působil Les ozdravně a díky vůni stromů a květin zapomínali na své starosti a trápení.
Chvíli kráčeli po břehu Stříberky, když tu je náhle zastavil hlas, ozývající se zdánlivě odnikud. ,,Nevíte, že jste vstoupili do Egladilu, sídla Lesních elfů mezi vodami? Vidím mezi vámi čtyři elfy, jednoho dokonce oblečeného v kroji Pohraniční stráže, ale také ozbrojeného muže a trpaslíka.“
,,Nejsem trpaslík,“ ohradil se Sam ,,jsem hobit.“
,,Pusť nás dále, to jsou poutníci, kteří přicházejí k Paní Galadriel. Je mezi nimi i Lúmenn-verya a vnučka naší Paní, Arwen,“ řekl Finwandil.
,,Dobrá,“ odpověděl hlas ,,Jděte dál.“
Finwandil se poklonil a vedl je úzkou vydlážděnou stezkou a při tom k nim hovořil: ,,V tato místa nemůže jít každý, jsme velmi blízko města Galadhrim. Pán Aragorn i paní Arwen jsou samozřejmě v přízni u Paní; Lúmenn-verya smí navštívit Lothlórien a pohybovat se po něm kdy se jí zlíbí a Manamrod je náš příbuzný z Temného hvozdu, ale zaručujete se mi za toho…hobita?“
,,Ano, věrně nás doprovází na cestě a pomohl dopravit První prsten do Imladris“ odvětila Lúmenn a usmála se na podmračeného Sama.
„Pak ať tedy jde,“ řekl Finwandil.
Kráčeli ještě dlouho a začala se snášet noc, když zaslechli tichý zpěv. Čím dále šli, zpěv sílil. Konečně se před nimi otevřela rozlehlá louka, porostlá nadýchanou zelenou travou a drobnými kvítky a na jejím konci spatřili velkou bílou bránu, osvícenou mnoha lampami. Za ní se ve tmě rýsovaly dva mohutné stromy, z jejichž korun zazpíval překrásný zpěv mnoha hlasů.
,,Město Galadhrim,“ vydechl Manamrod okouzleně a bezděky stiskl ruku Lúmenn, stojící vedle něj.
Když se vynadívali, pokynul jim Finwandil, aby šli dál. Za chvíli již stanuli před velkou bránou. Finwandil na ni třikrát zaklepal a pak tiše promluvil v řeči lesních elfů. Bílá křídla brány se otevřela dokořán a stanul v nich sličný elf. Usmál se. ,,Pojďte, mám vás dovést k Paní, již vás očekává.“
Vstoupili tedy, ale Finwandil s nimi nešel. ,,Zde končí můj úkol,“ vysvětlil ,,Musím se vrátit ke svým
Pohraničníkům.“
Společnost tedy vstoupila do brány, ale Lúmenn se stále neměla k odchodu. ,,Namarië,“ řekla ,,Střež hranice Lesa dobře.“
,,Namarië, Lúmenn-verya, órenya nainuva tenn‘ encenuva lë *,“ smutně se usmál, ale pak se otočil a ztratil se Lúmenn z dohledu.
,,Pokud mě ještě spatří,“ šeptla Lúmenn a otočila se za ostatními.
Elf je vedl mezi stromy až stanuli u širokého kmene jednoho z obřích mallornů. Z nejvyšších větví byl až k zemi spuštěný bílý žebřík.
,,Zde se s vámi loučím,“ řekl elf ,,Paní Galadriel na vás již čeká.“ S těmi slovy zmizel ve tmě.
Lúmenn lezla jako první. Žebřík několikrát procházel různými podlažími, některá byla prázdná a tmavá, na jiných stáli elfové v záři lamp a vesele ji zdravili. Konečně žebřík skončil a ona stanula na obrovitém bílém talanu podobném komnatě. Před ní, u kmene stromu, stály dva trůny a na nich seděli Paní Galadriel a Pán Celeborn, oba oděni v bílé, a vedle nich, na malém skromném sedátku další bíle oděná postava, ve které Lúmenn poznala Gandalfa.
Lúmenn přistoupila k trůnům a poklonila se. Za chvíli dorazili i ostatní členové její družiny a všichni, včetně Arwen, zůstali v úžasu stát nad nádherou Pána a Paní.
,,Vítám tě, Lúmenn-verya,“ promluvila Galadriel ,,Vítám zde i tebe Aragorne, synu Arathornův. Již dlouho jsi nezabloudil do těchto končin. I ty Manamrode, synu Thranduilův, z Temného Hvozdu, jsi vítán v příbytku svých příbuzných a nevyjímám ani tebe Same Křepelko, hobite z Kraje. Tebe, má drahá Arwen, vítám také, i když to není tak dávno, kdy jsme se rozloučili.
Jeden z vás tu však chybí, povězte, co se stalo s Frodem. Byl zabit v bitvě na Želízi?“
„Ne,“ řekla Lúmenn a sklopila hlavu „Frodo zemřel na naší cestě. Byl zraněn skalními obry ve tmě Gordú.“
„Tím zemřel vzrůstem možná malý hobit, ale činy velký muž,“ řekla Galadriel „Je to smutné.“ Na okamžik se odmlčela a zahleděla se Lúmenn do očí.
,,Lúmenn, proč jsi je vedla do Gordú?“ zeptala se jí beze slov.
,,Nebylo jiné cesty,“ odpověděla Lúmenn.
Nahlas však Galadriel řekla: ,,Nyní usedněte a povězte mi něco o vaší cestě, Gandalf mi řekl jen něco málo, co sám věděl.“
Lúmenn se tedy dala do vyprávění. Vše popisovala věrně, takže ji nikdo nerušil zbytečnými otázkami, jen tu a tam některý z jejích přátel něco doplnil. Když popisovala, jak si nasadila Prsten, aby nalezla v skřetím vojsku Arwen, na talanu to zašumělo. Až nyní si povšimli přítomnosti elfů, oděných v šedé, kteří dokonale splývali ze stěnou z listí.
*Sbohem, Lúmenn-verya, mé srdce bude plakat dokud tě znovu nespatří
Jestli se nepletu, Manamrod je bratr Legolase, že? 😉
Martin: ano ano, synové Thranduilovi:)
děkuju za koment. Ostatně, tobě taky hodně štěstí na nové škole:)
Krása…éé…už bude za chvíli konec…ché…nenene… 🙂 🙁
Otázky a odpovědi, otázky a odpovědi…
Těším se na další díl 🙂
ani se nedivim, ze jsi se do toho tenkrat tak vzila, kdyz jsi to psala, ja se do toho vzivam i ted a vzdycky mi pripada jako bych tam byla s nimi:)