XIV.kapitola – Otázky a odpovědi v městě Galadhrim 1/3

Lúmenn, Sam, Aragorn, Arwen a Manamrod pokračují ve strastiplné pouti – hladoví a unavení konečně opustili temnotu Gordú a pohřbili Froda, který podlehl svým zraněním. Ale stále ještě nejsou v bezpečí před slídivými nazguly a musejí se dostat do Lórienu, než bude pozdě. Zda se jim to podaří a co je čeká ve Zlatém lese odhalí tato kapitola.

Když se nad Mlžnými horami rozestřel bledý úsvit, Lúmenn a její přátelé právě dojídali své pětiny jablka, které Lúmenn schovala jako poslední záchranu. A opravdu, i malý kousek seschlého ovoce jim dodal sílu na další pochod do necelých třicet mil vzdáleného Lórienu.

Slezli příkrý sráz, dělící je od rovné planiny, porostlé zelenou travou, a mlčky kráčeli ke zlatému lesu na jihovýchodním obzoru.

I přes blížící se ochranu zlatých mallornů cítila Lúmenn stále silněji jakési neznámé nebezpečí. Stále častěji pohlížela k obloze, v neblahé předtuše. Nic se nedělo, takže se její pozornost brzy otupila. O to horší byl zvuk, který zaslechla okolo poledne.

Ledový a tolik známý zlověstný výkřik nazgûla jí na okamžik zmrazil srdce a obral ji o poslední zbyteček síly. Padla na zem, kde zůstala bez hnutí ležet a v ruce pevně svírala Prsten, který až dosud bezpečně odpočíval v hloubi její kapsy.

,,Lúmenn, není ti nic?“ zaslechla jako ve snách Manamrodův hlas. S námahou otevřela oči.

,,Ne, jsme v pořádku, jen…jen jsem se lekla,“ dostala ze sebe a pokusila se posadit. Pokud by ji nezachytily ochotné Manamrodovy ruce, znovu by spadla na zem. Hlava se jí točila a zrak se mlžil.

,,Pospěšte si, dlouho je neudržíme od vás,“ uslyšela náhle v hlavě Gandalfův hlas, jako tenkrát v noci. Dodal jí sílu a Lúmenn byla opět schopná se otevřít oči. Dokonce po chvíli vstala a kromě toho, že byla pobledlá, cítila se jako dřív.

,,Rychle,“ pobídla ostatní. „Vím, že jste unavení, to já také, ale musíme jít. Lothlórien je již nablízku a poskytne nám ochranu, ale musíme si pospíšit. Nazgûlové nás opět hledají.“

Po těch slovech se sice klopýtavě a unaveně, ale přesto rychle, opět dali na cestu. Sam po několika minutách začal umdlévat, takže si ho Aragorn naložil na záda. Ohnul se pod nezvyklým břemenem, protože Sam, ačkoli vyhládlý, nebyl tak lehký jako Frodo, zesláblý nemocí; statečně však pokračoval v cestě stejným tempem jako ostatní.

Slunce již sláblo a pomalu klesalo k západnímu obzoru, když se ozval další výkřik, ještě hrozivější a ledovější, ale přesto z větší dálky. Lúmenn pouze zavrávorala, ale spěchala dál. Konečně se před nimi rozprostřely první stíny stromů a všichni s úlevou vydechli. Jindy ostražitá Lúmenn si ani nepovšimla, že některé odstíny šedé a zelené jsou trochu jiné než ostatní a bezstarostně vešla za svými druhy do Zlatého lesa.

,,Nevíte, že jste vstoupili na území Paní lesa?“ ozval se náhle zlověstný hlas z houštiny.

,,A ty nevíš,“ opáčila Lúmenn povýšeným tónem ,,že já jsem vždy vítaným hostem Paní Galadriel a paní Arwen je její příbuznou?“

Keře se rozhrnuli a vystoupili z nich elfové, oděni v šedé a zelené. Namířené luky ihned sklopili, když jim jejich velitel, urostlý plavovlasý elf s jiskrnýma šedýma očima, pokynul rukou. Vtom pohlédl na Lúmenn a jeho vážný pohled ihned roztál.

,,Lúmenn-verya,“ vydechl ,,Vanesselyë silë calimavë…stejně jako tenkrát (Tvá krása jasně září).“ Přistoupil k Lúmenn a položil jí zlehka ruce na ramena.

,,Ne yonta yárë (Bylo to příliš dávno)„, řekla Lúmenn a pohlédla mu do očí ,,Nebudeme vzpomínat,“ dodala Obecnou řečí a sňala jeho ruce ze svých ramen.

Mlčky se na ni zahleděl, ale pak se obrátil k ostatním. ,,Mé jméno Finwandil a jsem velitelem Severní pohraniční stráže. Omlouvám se za nevlídné přivítání,“ promluvil ,,Ale Paní nám přikázala co nejbedlivěji střežit hranice Lesa, kvůli neznámému nebezpečí. Ale vy jste očekáváni. Přespíte u nás a ráno vás dovedeme do města Galadhrim, k Paní.“ Než se otočil, pohlédl na Manamroda a Lúmenn sebou trhla leknutím. To nebyl pohled obvyklý u elfů, ale pohled plný nenávisti.

Pak se však obrátil a pokynul jim, aby jej následovali do hlubin lesa. Jako duchové za nimi kráčeli elfové z pohraniční stráže, ale po chvíli se nenápadně vytratili mezi stromy.

Ještě než je Finwandil dovedl k sídlu Pohraničníků, ucítil v zádech Lúmennin pronikavý pohled. ,,Co to mělo znamenat?“ zeptala se ho v myšlenkách.

,,Nevím na co narážíš,“ odpověděl stejným způsobem.

,,Ale víš a moc dobře. Nepřeji si aby ses na něj tak díval.“

,,Tvé srdce teď patří jemu?“ zeptal se jí náhle tak zoufale, až ji jeho hlas zabolel.

,,Ano.“

Na okamžik se odmlčel. ,,A to, co bylo mezi námi?“

,,To co bylo, bylo a víš stejně dobře jako já, že je to již pryč.“

Dále již nerozmlouvali a uzavřeli své myšlenky do sebe. Lúmenn litovala, že mu musela ublížit a Finwandil vzpomínal. Vzpomínal na dávná léta, která strávil s Lúmenn ve Zlatém lese, když ještě Stře-

dozem byla mnohem mladší.

Po několika minutách cesty dorazili ke statnému stromu. Finwandil zahvízdal a z větví vysoko nad nimi se spustil šedý žebřík, který ve tmě lehounce zářil. Finwandil začal lézt nahoru a vybídl je, aby ho následovali.

Lúmenn počkala až vylezou ostatní, takže nakonec zůstala dole jen ona a Sam. ,,Já zůstanu tady,“ řekl Sam rozhodně a o krok ustoupil ,,Řekněte to tomu elfovi a taky ostatním.“

,,Ne, Same,“ řekla Lúmenn ,,Ty půjdeš s námi. Nechci tady ráno najít tvou roztrhanou mrtvolu.“

,,Roztrhanou?“

,,Vlky,“ odvětila Lúmenn.

„Tady žijí vlci?“ Sam zbledl.

„Ne, ale občas sem zajdou,“ Sam se při zmínce o vlcích otřásl a rychle začal šplhat nahoru. Lúmenn se usmála a vydala se za ním.

Lezli dlouho a Samovi se zdálo, že již musí být dávno v nebi, když konečně zaslechli hlasy a nad nimi se objevila dřevěná podlaž, které lesní elfové říkají talan. Protáhli se otvorem a stanuli na dřevěné podlaze talanu.

U kmene stromu seděli dva elfové v šedé a kousek dál i zbytek jejich společnosti s Finwandilem. Před nimi ležel prostý plátěný ubrus a na něm sušené maso, ovoce a lembas, cestovní chléb Lórienských elfů, který málokdy nabízeli; ať už přátelům nebo cizincům. To, že se s nimi o něj podělili, ukazovalo, jak si mezi lórienskými elfy stojí Lúmenn. Sam ale nevěděl, že zde Lúmenn dlouhá léta přebývala v radosti, než musela odejít a dlouho se do té překrásné země nevrátit, i když zde tenkrát zůstala polovina jejího srdce. Teď už to však bylo pryč, a ona seděla mezi ostatními a rozmlouvala s Finwandilem a elfy jazykem, kterému Sam nerozumněl.

Dychtivě se tedy vrhl k jídlu a elfové se rozesmáli nad jeho hltavostí, s jakou polykal oplatky lembasu, až jej museli zadržet.

,,To stačí,“ smáli se ,,Právě ses najedl na tři dny chůze bez spánku a bez odpočinku.“ Sam se zastyděl, ale na jeho chuti k jídlu to nic neubralo. Všichni byli překvapeni, kolik jídla tak malý tvor může spořádat.

Když se dosyta najedli, posadili se do kruhu a, jak je u elfů zvykem, před spaním si zpívali a vyprávěli dlouho do noci.

Sam byl unavený, víčka se mu klížila a tak ani nepostřehl, že ho čísi ruce pokládají na pokrývku a jemně přikrývají. Téměř již spal, když k němu dolehl Lúmennin zpěv, jakoby z mlhy a velké dálky, ale přesto si jej zapamatoval až do konce života. Když tu píseň po letech zpíval svým dětem, nemohl si však vzpomenout, kde ji slyšel.

Byla to prastará elfí píseň na dobrou noc, s tichými a něžnými slovy a tklivou melodií. Lúmenn ji navíc zpívala tiše a tak krásně, že elfí uspávanka zavírala oči nejen Samovi, ale i Aragornovi a dokonce i všem elfům na talanu. Rozhodli se tedy, že je čas jít spát a ulehli do pokrývek na podlaži. Všichni by se tam ale nevešli, takže jim hlídající elfové popřáli dobrou noc a šli si lehnout na jiný talan, ke svým přátelům.

Lúmenn však nemohla usnout. Cítila na sobě pronikavé pohledy, chvíli Manamrodův a chvíli Finwandilův, oba zpod přivřených víček a oba smutné. Nakonec se ponořila do bezesného spánku.