XIII.kapitola – Svítání 3/3

Strmé schody, unavené nohy, Frodo, který sotva dýchá. Ale co zbývá unaveným poutníkům, než zabrat a všechny své síly vložit do zdolání schodů, jež jediné je mohou dostat na sluneční světlo a zdravý vzduch. Kdo se dočká svítání a pro koho slunce zapadne?

Stále stoupající schodiště s družiny vysálo i poslední zbytky sil. Unaveně se ploužili šerou chodbou jako stíny.
Lúmenn se musela nutit ke každému kroku. I její rozhodný a nepoddajný duch začínal kolísat. Zrak se jí mlžil a stále častěji vyhledávala oporu skalní stěny.
Náhle se rozjasnilo, stěny tunelu zmizela a ohromené společenstvo stanulo na malé skalní plošině, kdesi uprostřed hor. Nad nimi se klenula obloha z blednoucími hvězdami a první sluneční paprsky se již probíjely zpoza horských štítů.
Lúmenn se rozhlédla. Krása okolní krajiny jí až vyrazila dech. Takovou nádheru už dlouá staletí nespatřila. Načervenalé světlo vycházejícího slunce ozařovalo bílý sníh na vysokých horských úbočích, který se leskl jako stříbro; ale údolíčka hluboko pod nimi ještě tonula ve tmě.
Zhluboka se nadechla. Zdravý a chladivý horský vítr jí ovanul tváře, až jí zčervenaly, protože byla navyklá na přece jen teplejší podzemní prostory. Udělala několik kroků k okraji plošiny a z té nezměrné výšky se jí až zatočila hlava. Dole, hluboko pod ní, se klikatil potůček s vodou tak čistou, že její elfí zrak bez problému rozeznal kameny na jeho dně.
Náhle ji do očí udeřilo prudké světlo. Přimhouřila oči a pohlédla vzhůru. Sluneční kotouč se pomalu zvedal nad hory a Lúmenn se zdálo, že zaplňuje celou oblohu. Na okamžik se ohlédla na ostatní. Tváře měli rudozlaté od sluneční záře a všichni hleděli na tu překrásnou scenérii, která se jim naskýtala, neschopni promluvit, neschopni se pohnout. Až když záře zesílila natolik, že ani přimhouřenýma očima nemohli do slunce hledět přímo odvrátili se.
Vtom Lúmenn zaslechla zakašlání. Otočila se. Frodo seděl na zemi a s vytřeštěnýma očima pozoroval slunce.
,,Frodo, ty jsi vzhůru,“ zasmála se Lúmenn, ale neušel jí bolestný výraz v hobitově tváři.
Přesto se Frodo přemohl a usmál se také, ale pak opět zvážněl. ,,Byla to nádhera,“ řekl zaníceně a Lúmenn viděla, jaké potíže mu dělá mluvení ,,Byla to ta nejkrásnější věc v mém životě,“ Frodo mluvil stále tišeji.
,,Ne, Frodo, ne!“ vykřikla Lúmenn. Přiklekla k němu a on se jí svezl do náruče jako hadrová loutka.
,,Pane Frodo,“ Sam si sedl vedle Lúmenn, uchopil Frodovu ruku a usedavě se rozvzlykal ,,Pane Frodo, vy nesmíte umřít. Ne teď, ne dokud neuvidíte Lórien a tak, však víte.“ Samovi se třásl hlas ,,Teď, když jsme konečně venku, na vzduchu, teď to přece nevzdáte, že ne?“
Frodo se nepřítomně usmál, ale jeho tělo se opět otřáslo v záchvatu kašle. ,,Nemůžeš pro něj něco udělat?“ zeptala se Arwen se slzami v očích.
,,Ne,“ zašeptala Lúmenn ,,To už není v mé moci.“
Frodo naposledy zakašlal a bezvládně svěsil hlavu na prsa. Lúmenn vhrkly do očí slzy, Aragorn se odvrátil, Sam propukl v usedavý pláč.
„Běda, je mrtev,“ řekla Lúmenn a sklonila hlavu.
Po dlouhých minutách smutku se rozhodli Froda pohřbít. Skála v těch místech byla tvrdá a nepod-
dajná, ale nakonec s vynaložením všeho úsilí mu zkrvavenýma rukama postavili malou mohylu z kamení v ústí jeskyně.
Aragorn před ni poklekl a sklonil hlavu. ,,Navěky budeš strážit vstup do podzemí, které se stalo hrobem pokladům a málem i tobě.“ řekl tiše ,,Ještě tisíckrát spatříš kouzelný východ slunce, jako dnes, v den, kdy slunce tvého života zapadlo,“ povstal. ,,Sbohem, Frodo, synu Drogův, nejstatečnější půlčíku ze všech, které znám.“
Odvrátil se a Lúmenn viděla, že v jeho strohé bledé tváři, se objevila mokrá a slaná stružka slz.
Ze skalní plošiny vedla jenom jedna malá stezička, přímo dolů, do údolí. Dali se po ní. Sam šel jako poslední a když si byl jist, že je od ostatních dost daleko, naposledy se otočil a řekl: ,,Sbohem, pane Frodo.“ V koutku oka se mu utvořila slza. Nechal ji skanout. Další však utřel rukávem. ,,Bude se mi po vás stýskat,“ dodal. Pak se otočil a vícekrát se v ta místa nepodíval.
Pomalu scházeli po křivolaké horské cestičce a Lúmenn se fascinovaně rozhlížela po okolí. Byla totiž jediná věc, kterou milovala tak jako lesy: hory. Milovala kolmé skalní stěny i příkré srázy, roztroušené borovice a horské bystřiny, ptáky, zvěř, květiny. Z plných plic se nadechovala čistého horského vzduchu, který jí dodával energii.
Cesta do údolí jim trvala až téměř do poledne. Chvílemi se totiž stezka úplně vytrácela mezi balvany nebo pod hromadou navátého listí, sahajícího mnohdy až po kolena.
Konečně stanuli na břehu potůčku, kde usedli, aby si odpočinuli. Lúmenn vybalila z batohu poslední zbytečky jídla, jen jedno jablko, svraštělé a scvrklé, tam nechala, až bude nejhůř.
,,To je všechno?“ divil se Sam, když viděl svou porci, skládající se z kousku nevábně vypadajícího sýra, skývy chleba a poloviny starého jablka.
,,Jez, je to tvé poslední vydatné jídlo,“ odvětila Lúmenn.
,,Poslední? Vydatné?“ Sam nechápavě hleděl na Lúmenn s hrůzou v očích.
,,Ano,“ přisvědčila ,,Už máme jen vodu.“
Sam smutně zíral na svou porci, ale pak ji hladově zhltl. Ostatní však ze svým přídělem naložili moudřeji a část si schovali na horší časy.
Po jídle a krátkém odpočinku naplnili měchy průzračnou vodou z potoka a vydali se na další cestu. Chtěli na východ, ale potok byl v těch místech příliš prudký a široký, takže se rozhodli jít po jeho proudu k severu, nalézt nějaký vhodný brod.
Ušli více než míli, než Manamrod ukázal na několik kamenů, jakoby schválně uspořádaných do podoby primitivní lávky.
,,Vypadá to, jako by nám někdo přichystal cestu,“ řekl Aragorn.
,,Ne,“ zavrtěla hlavou Lúmenn ,,Vy jste byli po celou cestu nevšímaví, ale já viděla na skalní stěně a na kamenech v potoce značky, vytesané před dávnými lety.“
,,Kým?“ podivil se Manamrod.
,,Trpaslíky, kteří si nachystali únikovou cestu ze svého království,“ odpověděla Lúmenn a ukázala na jeden z kamenů na dně potoka. Zprvu na něm nespatřili nic, ale brzy už bylo vidět jakousi runu, zpola zahlazenou po staletí běžící vodou, ale kupodivu stále ještě čitelnou.
,,Takže pokud budeme stále sledovat trpasličí značky,“ odtušil Aragorn ,,Měli by nás dovést ven z údolí a možná i na druhou stranu hor.“
,,Doufejme,“ přikývla Lúmenn a pokynula ostatním, aby ji následovali přes brod. Ladně přeskákala po kamenech a než se podle ní zařídila celá družina, prohledala okolí brodu a nalezla několik dalších značek, ukazujících cestu přímo k východu.
Dali se po nich a ještě než se slunce sklonilo k západu, dorazili k východnímu konci údolí a bystrým očím Lúmenn a Manamroda neušel maličký vchod do jeskyně, asi v polovině strmého svahu.
,,Tam dnes přespíme,“ řekla Lúmenn a jako první šplhala nahoru. I pro ni to bylo obtížné, protože sráz byl místy velmi příkrý a navíc rozbahněný, takže se musela přidržovat stromů a pařezů, jinak by spadla dolů.
Po náročném výstupu konečně stanula před jeskyní. Pomohla ostatním nahoru a když se začalo stmívat, leželi již zachumláni v pokrývkách, přichystáni čelit nočnímu chladu.
Lúmenn se rozhodla hlídat. Posadila se do vchodu a zachumlala se do pláště, protože pokrývku půjčila Samovi. Hlava jí přes její úsilí spadla na prsa a propadla se do dřímoty. Vtom v hlavě uslyšela čísi hlas.
,,Lúmenn, už jsme myslel, že dnes nebudeš spát.“
,,Gandalfe, jak jste to udělal?“
,,Na to teď není čas, Lúmenn,“ Gandalfův hlas se jí v hlavě ozývala střídavě slabě a silně ,,Musím tě
varovat, v horách brzy nebude bezpečno, spěchejte. Spěchejte jak nejvíc můžete.“
,,Ale proč?“ nechápala Lúmenn ,,Kdyby nám hrozilo něco opravdu vážného, vycítila bych to. Co se děje?“
,,V Lórienu ti všechno vysvětlím,“ Gandalfův hlas stále slábl ,,Pospěšte si.“ Zaslechla ještě a pak jen ticho a víření jejich vlastních myšlenek.
,,Gandalfe!“ zvolala ještě, ale náhle sebou trhla a probudila se. Čelo měla zbrocené potem. ,Co se mohlo stát?‘ pomyslela si zoufale a pevněji se zabalila do pláště, jakoby ji mohl ochránit před neznámým nebezpečím, před kterým ji Gandalf varoval.
Ráno bylo opravdu mrazivé, zdálo se, že listopad již zcela předal vládu prosinci, přestože bylo teprve sedmadvacátého. Na cestu vyrazili sklíčeně; hladoví a promrzlí. Lúmenn dlouho rozvažovala, zda se ostatním zmíní o naléhavé Gandalfově zprávě, ale nakonec mlčela, aby jejich již tak dost špatnou náladu ještě nezhoršovala.
S prázdnými žaludky vystoupali zbytek svahu a pokračovali mlčky v cestě na východ, jen tu a tam je Lúmenn upozornila na nějakou trpasličí značku.
Šli rychle, přestože nevěděli proč. Lúmenn natahovala krok co nejvíce mohla, poháněna Gandalfovým nočním varováním, a Sam měl mnohdy problém, aby jí stačil. Když měli slunce nad hlavou, povolila Lúmenn kraťoučkou zastávku, aby dojedli zásoby ze včerejška a trochu se napili vody, ale pak je už zase hnala dál.
Asi v půli odpoledne náhle Manamrod ukázal na oblohu. ,,Podívejte,“ zvolal.
Lúmenn si zastínila oči rukou a zbledla rozčilením. Málem měla za to, že nad jejich hlavami krouží obludný pták nazgûlů, když v tom se jí tvář rozjasnila úsměvem. ,,To je Gwaihir, Gandalfův přítel, Pán horských orlů,“ zasmála se vesele.
,,Myslíte, že nás hledá?“ zeptal se Aragorn a pozoroval malý tmavý bod vysoko na obloze.
,,Nevím,“ pokrčila rameny Lúmenn ,,Ale je to možné, orlové jeho plemene málokdy létají v tuto část hor.“
Náhle vzduch rozčísl Gwaihirův skřek, napůl znějící jako řeč Velkých orlů, napůl jako pouhé zvolání divoké zvěře na lovu.
,,Myslím, že nás chce před něčím varovat, ale nesmí na sebe upozornit, proto nevolá orlí řečí“ řekl Manamrod.
,, Asi vím před čím,“ uklouzlo Lúmenn, ale nakonec to nevydržela a vylíčila ostatním, co jí řekl Gandalf včera v noci. ,,Gwaihir nás na to ještě upozorňoval,“ dodala a pohlédla k vzdalujícímu se bodu na obloze.
Dál pokračovali ještě rychleji, než dosud. Gwaihirovo varování jim dodalo sílu, takže i bez jídla dokázali ze sebe vydat maximum. Pochodovali i když se setmělo a ze severu zadul ledový vítr. Náhle Lúmenn vpředu zastavila.
,,Co se děje?“ zeptal se Aragorn hlasitě, aby překřičel vítr.
,,Pohleďte,“ zvolala Lúmenn, stojící na okraji téměř kolmého srázu, a ukázala kamsi k jihovýchodu, do oblačné noci. Cosi se tam zlatě zalesklo.
,,Lothlórien,“ vydechl Manamrod a Arwen současně.
,,Blížíme se k cíli,“ usmála se Lúmenn ,,Tady si odpočineme a ráno vyrazíme na poslední etapu naší pouti.“

5 komentáře “XIII.kapitola – Svítání 3/3

  1. No, tak je mrtvý…
    NĚJAK JSEM TO TUŠILA…alespoň, že spatřil ten východ slunce 🙂
    Doufám, že dorazí v pořádku a nic jim nebude "zavazet". Ale..známe naši Lúmennku 🙂

  2. Ahoj Lúmennko, zase si mi moc pomohla…stačí mi přečíst si pokračování paní prstenů a hned se cítím líp…moc děkuju a těším se na další část ani envíš jak…s láskou tvoje Kayel Mirimë

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.